Zrnitý obraz budoucnosti

Přišel jsem na chuť audioknihám. Jdu lesem nebo polní cestou, hlídám pejsky, aby nedělali víc nezbedností než je třeba, a nechávám promlouvat autory mého mládí, Bradburyho, Dicka, Vonneguta. Nejsou to autoři zrovna optimističtí. Do uší mi pronikají obavy světa před víc než půl stoletím. Atomová válka. Ta se zdála být na spadnutí. Ve službě v ozbrojených silách mě naučili pracovat s kružítkem. Na mapách se dělaly zásahy jaderných pum. Drtivé raketojaderné údery, tak se tomu říkalo. Dělaly se vždycky dvě kružnice, jedna s menším, druhá s větším poloměrem. Menší kruh se vybarvil pastelkou silně, zbytek plochy až k větší kružnici slaběji. To silně vybarvené byla oblast totální zkázy, v tom slabším se dalo nějakou dobu žít, pokud byl člověk vybaven tím, čemu vojáci říkali atombordel. Barvilo se pastelkou modrou a červenou. Červené, to byly naše raketojaderné údery, modré byly bomby od těch druhých. Červených bylo na mapě víc a sahaly dál, protože jsme vždycky vyhráli.

Autoři, které teď poslouchám ze zvědavosti, čeho se báli před šedesáti, sedmdesáti lety, detaily asi neznali a válku brali jen jako neurčitou hrozbu. Báli se nastupujících robotů a nebyli si jistí, co s lidmi udělá kolonizace planet. Ta jim připadala, že je na spadnutí. Nejvíc se ale obávali lidí, svých spoluobčanů. Vnímali je jako tupá hovada bez schopnosti empatie, zaměřená na prostoduchý konzum. Ti jsou horší než pumy. Zrovna teď poslouchám Philipa Dicka. Jeho hrdina je zabiják a hrozně se trápí, jestli si má pro potěšení koupit za hodně peněz skutečného pštrosa nebo umělého.

Jaké máme dnes hrozby? O ruských atomovkách nás informují média pravidelně, na řadě byl Londýn, minulý týden byl na řadě Lvov. Celkem nuda. Nikdo neučí děti lehat nohama směrem k epicentru, jako jsme to měli ve škole my. Bývalo nás ve třídě vždycky přes čtyřicet, takže ten nácvik býval docela živý, zvlášť kdy jsme fasovali masky, tuto nezbytnou část atombordelu. To už dnes není. Co dnes je?

Na síti iks neboli twitteru mám mezi sledovanými Hnutí generace. Promlouvá ke mně sympatický mladý muž, hodně rozčilený. Trápí ho, že se ustavila norma dluhu ve výši čtvrt bilionu a že není kde bydlet. A taky píše, cituji doslova: Pokud je vám dnes 25 let, jste v menšině. Vaše generace má zhruba 90 000 lidí. Ročník vašich rodičů? 190 000. A v roce 2050 bude téměř třetina obyvatel v důchodu. Tohle není sci-fi. To je realita, která rozloží průběžně financované systémy – důchody, zdravotnictví.

Už dlouho jsem takhle chmurný obraz budoucnosti nečetl. Ve třech řádcích je řečeno vše. Jaká sci-fi se o tom dá napsat?

Napadá mě povídka o aktivistce hnutí antinalatity. Je jí pětaosmdesát. Potřebovala by vyměnit pleny. A robot nejde a nejde. Poslední servisman v bloku umřel. Vítejte ve dvaadvacátém století!