Šel jsem včera s pejsky kolem zaparkovaného volkswagenu. Velká obluda. Koukám, že má listová pera na zadní nápravě. Napadlo mě se na ně hlasově zeptat mobilem AI Grok 3. Ještě jsem nezkoušel hlasovou komunikaci se svou oblíbenou uměloškou, tak jsem to vzal přes listová pera. Příjemným ženským hlasem mi vysvětlila, co jsem už dávno věděl,
Zadal jsem umělé inteligenci Grok 3 úkol, aby mi pomohla s vysocháním pomníku na Měsíci. Navíc jsem požádal, aby vytvořila pohled na takový pomník – vztyčený na terraformovaném Měsíci. Pokud bych měla na Měsíci vytvořit sochu, volba materiálu by závisela na dostupnosti, zpracovatelnosti a estetických či symbolických aspektech. Zde jsou hlavní možnosti a moje
Píše se mi to blbě, protože z nového románu o Kubovi Nedomém a Dědkovi Čuchákovi nechci prozradit víc než je nutné. Jedno ale musím. Závěrečný díl Arkadské série pojedná o terraformingu Měsíce. Tedy o jeho přeměně v rajskou zahradu. Kdo četl Ultimus nebo Pomeranč nebo další novější kousky ze série, asi vytuší, že si z
V japonském městě Nagoya začalo červencové kolo Císařského poháru v zápase sumo (je to šestkrát do roka, finále květnového poháru jsem viděl s Davidem v Tokiu). Ukážu vám své pracoviště: Dva monitory, jeden malý, ale na výšku postavený a jeden velký, Eizo (co jiného) dělím si ho na dvě pracovní plochy. Na velkém mám
Je to pro mě naprosto nová zkušenost. Rozhlasové hry jsem psal moc rád a asi ne tak úplně špatně. Rozhlas je dodnes vysílá pořád dokola. Jenže hra je hodinovka. Audiokniha je běh na dlouhou vzdálenost, mé zadání je sedm hodin a nejspíš to bude o něco delší. I když se snažím trefit. Je to v
Ony ty audioknihy obvykle vznikají jaksi adaptací psaného textu. Teď je to opačně. Mám zakázku, zatím není smlouva takže se nebudu dál šířit, a píšu podklad pro realizaci audioknihy. Technicky je to, jako bych psal rozhlasovou hru. Ta ale trvá zpravidla tak do hodiny, ale audiokniha… bohajeho… říkali, že aspoň sedm hodin. To je kláda.
Rád bych se vás nejprve zeptal na jednu věc, která mi trochu hapruje mezi ději Měsíce mého života a Hvězdy mého života – tedy románu, který začíná tam, kde Kuba v Měsíci spadl po útoku Bejčka do měsíčního kráteru a loučil se se životem. Ta vsuvka, nebo spíš návrat k ději Měsíce, odkud se příběh
Poprvé vyšla tato kniha v roce 1998, to už je čtvrt století. Od té doby se kniha změnila, dnešní podoba se od prvního vydání hodně liší. Změnil jsem se já a změnil se i svět kolem nás. Dovolte, abych o těch změnách krátce povykládal. Původně to byla pohádka na pár stránek, jmenovala se Potíže s
Berte to jako náhled do autorské dílny. Pekař má v pekárně šváby, spisovatel (možná ne každý, já ano) má v dílně plevelná slova. Vypadají normálně, ale nenesou význam. Právě takové jsem vymycoval dnes, kdy jsem odevzdával rukopis své desáté verneffky Vynález zkázy. Pojednám o tom jindy, teď o těch plevelných slovech. Je jich hodně,
Minulý týden vyšla devátá verneffka Ocelové město, mnou převyprávěný Vernův román v edici Verne pro XXI. století. Práci na desátém svazku série, na Vynálezu zkázy, jsem přerušil, abych dokončil Operaci Armagedon, pátý díl série Pán modrého meče. Včera jsem se k Vynálezu zkázy vrátil. Až do včerejška jsem si myslel, že to mám hotové.
