Neil Gaiman Nikdykde

Román Neila Gaimana Nikdykde jsem doposlouchal jako audioknihu. Vydal ji Tympanon a skvěle ji načetl Matouš Ruml v režii Alexandry Bauerové. Jde o klasické dílo žánru městské fantasy, britský autor ji vydal v roce 1996 a existuje i jako televizní seriál BBC a táž stanice pořídila i rozhlasovou verzi.
Rozsáhlý román má vcelku jednoduchý princip a když se na to dívám pohledem profesionála, je na něm znát, že je postaven na kostře rozhlasového seriálu. Jde o to, že jistý mladý nadějný Richard Mayhew se nechá vtáhnout dívkou zvanou Dvířka (v originálu Door) do jakéhosi Podlondýna. Panuje zde mix pohádkového a technologického světa. Richarda a Dvířku jím provází markýz Carabas, dobrodružná postava podezřelého charakteru. Je třeba čelit dvěma vražedným bytostem doslova ďábelského charakteru, pánům Croupovi a Vandemarovi.
Bavme se ale o řemesle, o stavbě.

První část se odehrává v normálním Londýně poloviny devadesátých let (dvacátého století, podotýkám), tedy tehdejší současnosti. Richard má dobře placené místo, má před svatbou. Pasáž je dlouhá a poněkud nutná. Ale pozor, v tom je ten trik. Gaiman tu skvěle udržuje napětí zdánlivou banalitou – Richard zvorá přípravy na důležitou společnou večeři. Ve srovnání s tím, co má následovat, jsou Richardovy nesnáze s rezervací stolu v restauraci a zapomenutými klíči směšné. Ale právě to dodává důvěryhodnost všemu, co bude následovat. Ze všedního dne devadesátek vplyneme do Podlondýna a co následuje, je zřetelně inspirované klasickou Alenkou za zrcadlem Lewise Carrolla z roku 1871. Také je to putování podivným světem (za zrcadlem, zde v Podlondýně) a postupně vcházíme na bizarní jeviště a potkáváme podivuhodné osoby. Brzy by to unavilo, ale Gaiman má obdivuhodný smysl pro detail, dokáže vyvolat iluzi pravděpodobnosti i v neskutečných souvislostech. Řekl bych, že právě tou zdánlivě nezáživnou úvodní pasáží uvede čtenáře / posluchače do jakéhosi tranzu. Pozvolna nabudeme dojmu, že to může trvat do nekonečně, že dalších etap putování Podlondýnem může být ještě deset nebo třeba i sto.

Jde principiálně o variantu pikareskního románu, jak vznikl v 16 století. Slovo „pikareskní“ pochází ze španělského picaro, člověk na okraji společnosti. Ten cestuje a zažívá rozmanitá dobrodružství. Jsou teorie, že vlastně každý sci-fi román je pikareskní román. Netroufám si ani vyvracet ani potvrzovat, jisté je, že na Gaimanovo Nikdykde to platí zcela určitě.