Ted Chiang: Příběhy vašeho života

Američan Ted Chiang (*1967) je hvězda první velikosti 4x Hugo, 4x Nebula, 4X Locis a cenu John W. Campbella dostal jen jednou, protože víckrát ji za nejlepšího nového autora dostat nemohl. Na to, že vydal dvě povídkové sbírky, Příběhy vašeho života (2002) a Výdech (2021) je to docela dost. A je to oprávněné, dodám já.

Připadal bych si hloupě, kdybych měl jeho první sbírku (vydání Host 2021) takzvaně hodnotit. Omezím se na pár poznámek, jak na dílo pohlížím jaksi z profesního hlediska. Autor nemá ambici bavit, přinejmenším prvoplánově bavit (odkazuju na maximu není větší nudy než je zábavná literatura). Povídku píše, když mu na mysli vytane nějaký problém, filozofický nebo etický. Vždycky to jsou závažné problémy a takzvaně by vystačily na román: fabule, figury, situace, zápletky. Neudělá to. Samozřejmě volí vypravěčskou formu a jeho povídky nejsou žádné filozofické traktáty, je to literatura a fungují jako artefakt. Forma, kterou volí vždycky vychází z nastoleného problému, přizpůsobí s mu. Jelikož to jsou různé povídky, po pročtení sbírky máte skoro pocit, že je to antologie různých autorů. Ale ne, ten rukopis tam je. Je to jako když dobrý herec dokáže vzít komediální nebo tragickou polohu a vždy je přesvědčivý.

První povídka je Babylonská věž. Po přečtení prvních odstavců mě hned vytanulo na mysli jméno Jorge Luis Borgese, nepřekonatelného velmistra magického realismu. Podobný přístup, také ladění do jakéhosi imaginárního Orientu z biblických časů. Humor, který potěší naladěného – nenaladěný si ho nevšimne. Povídka dostala Nebulu.

Následuje povídka Pochopit. Naprostý kontrast. Téma: genialita, co to je inteligence a jak by se projevila superinteligence? Ano, nic nemůže emočně překonat Růži pro Algernon od Daniela Keyese. Chiang se o to ani nepokouší. Staví povídku zdánlivě klasicky. Začíná thrillerově viděnou scénou muže umírajícího v ledu a následuje klasicky vyprávěný děj v ich formě, tedy viděno očima vypravěče – v tom je ta bravura. Autor musí nastylizovat nárůst inteligence nad běžné hranice. Jak to vyjádřit? Postupně se vytrácí běžně pojímaný děj s figurami a dialogy. Je už jen zápas o udržení identity, po vypravěči jde CIA, která ho chce získat. Už to není literatura, je to symfonická báseň. Vstoupí do ní disonantní prvek – soupeř. Jako v Highlanderovi, může být jen jeden. Vypravěč vítězí v podstatě anihilací všeho. Podle mě – řemeslně vzato, veledílo.

Následuje totální bravura Dělení nulou. Vychází z námětu, jaký by málokdo za námět nepovažoval a kdyby ano, nevěděl, co s tím. Co kdyby se 1+1 nerovnalo dvě? Následuje sled kratičkých subkapitol číslovaných 1A,1B,1C a pak 2A,2B atd. Střídají se tu sekce op matematice s příběhem lidí, které ovládne matematické dobrodružství. Není tu velké drama, z 1+1≠2 ho nevykřeše ani Chiang, ale magický pocit z textu mít budeme.

Příběh tvého života v jistém smyslu rezonuje s Weirovým Spasitelem. Také to jde o komunikaci s mimozemskou civilizací a podobně jako v povídce Pochopit sledujeme vnitřní proměnu psychiky hrdinky, která s MZ komunikuje – a nechává se proměňovat. Proměna spočívá v tom, že se mění koncept – minulost – přítomnost – budoucnost; čas je vnímán holisticky. Je to vyjádřeno jakýmsi časovým rozsevem příběhu potomka vypravěčky, opět ta metoda prolnutí, jako v předchozí povídce Dělení nulou. Také tato povídka byla oceněna Nebulou.

Dvaasedmdesát písmen je varianta golemovského tématu. Děj je odvyprávěn klasicky, v časové následnosti, jako by to bylo klasické vyprávění ve stylu devatenáctého století a kulisy jsou skoro steampunk, nebo golempunk, těžko je charakterizovat. Lidé dovedou kombinacemi 72 písmen oživovat neživou hmotu – princip golema a šému. Jsou to ale vždycky lidé, kteří správně nakombinují písmena, aby vznikl golem s danými vlastnostmi. Je přípustné uvažovat o golemovi, který by zastal i tuto práci? Byl by to sebereplikující golem? Otázka je kladena ironicky a vypravěčsky dotažená do konce.

Bombastická je povídka Peklo je nepřítomnost Boha. Bůh, peklo, ráj, zjevení andělů, to vše tu funguje jako přírodní jev, nemilosrdný ve své lhostejnosti. Zjevení anděla má následky pro někoho pozitivní, pro někoho zničující, jak s tím srovnat víru v Boha? Povídka je pojata chronologicky, má tři postavy – a řešení? Autorsky tu vidím úskalí v tom, že vizuálně je povídka podmanivá; andělé se tu skutečně zjevují, jsou v uvozovkách vidět na scéně. Hrozilo nebezpečí banalizace, že z toho vznikne pouhý thriller, třebaže by ho Chiang jistě napsal brilantně. Volil cestou popisu situace vnímané zvenčí. Scéna a divoké děje v ní odvíjené jsou jako by za sklem a to umožňuje odstup, stylizaci, autorský komentář. Není tu jediný dialog, vše tedy je v popisu – přitom každý ví, že právě dialog je krev dávající povídce život. Mistr ale smí (=musí, jinak nelze) pravidla negovat.

Sbírku uzavírá Když se vám líbí, co vidíte:dokument. Výchozí teze – krása je zvýhodněna, hezký člověk má přednost před ošklivým. I v této povídce najdeme ironický podtext – proč by právě v aktivisty prosyceném univerzitním kampusu nemělo vzniknout hnutí s cílem popřít diskriminaci nehezkých a podpořit kaliagnozii, tedy ignorování vnějškové krásy. Z hlediska autorského je tu problém – opět se nabízí banální řešení, krásná holka / ošklivá holka / kluk… sympatie, antipatie, a byla by z toho Harlekýnka. Povídka je tedy řešena dokumentárně, jako sled výpovědí lidí pohybujících se v prostředí oné univerzity a jejího kampusu. Dokument? Strhující dokument.

Ted Chiang: Příběhy vašeho života (orig. Stories of Your Life and Others). Vydal Host, překlad Pavla Horáková, Bob Hýsek a Richard Podaný, red. Eliška Pospíšilová, 345 stran