Čekání na iluzín

Sci-fi píšu čtyřicet let, že to ale uteklo. V roce 1985 jsem vydal svou první povídkovou sbírku Vejce naruby a od té doby toho byla spousta. Mám rád tu naivní, z budoucnosti, plnou všelijakých vymyšleností. Mezi nimi se motají lidi jako vy nebo já. Patřím k těm, co si myslí, že lidi se v jádru moc v průběhu věků nemění. Psal jsem za tu dobu o všem možném a samozřejmě o zábavě. Jak se budou lidi bavit za dvě stě, tři sta let?

Na to téma uvažoval i Jan Neruda ve svých několika technologických fejetonech. V roce 1877 navrhuje „optický telegraf‟, schopný přenášet zvuk, ale i obraz. Vynález se bude jmenovat, píše Neruda, tele – tele… eh, ať se jmenuje to moje telátko už jak chce!

Málo chybělo a trefil televizi.

Budu taky tak úspěšný?

Mnohokrát se v povídkách i románech zmiňuji o plastivizi. To je banální až na hranici trapnosti. Dokonce máme doma něco jako plastický televizor, prodali nám ho i s brýlemi. Ještě je mám schovaný, řečeno s vodníkem Čochtanem. Ona asi televize bude za sto let taky, stejně jako je s námi už sto let rádio, o plasti pochybuji, rekvizitu používám jen proto, aby to vypadalo jako že „sci-fi‟. Nicméně u této trapnosti jsem nezůstal. Zaujala mě vize iluzínu. Z opatrnosti se vyhýbám přesnějšímu popisu, zmiňuji se jen o iluzínových sálech. Mělo by to tedy být cosi jako kino. Obecenstvu se předvádí děj, tedy drama, taky princip s tisíciletou tradicí. Ale jako se dnes pomocí postsynchronu dá zaznamenat jiný než původní hlas, do mého iluzínu se metodou postsynchronu vkládají emoce. Opravdový hněv. Autentický smutek. Nefalšovaná láska. Děj se natočí s herci, ale pak přijde snímání emocí. Iluzínová společnost dělá casting na emočně nadané jedince. Ti pak dají své emoce v plen, nechají je nahrát a obecenstvo pak bere jejich emoce na sebe. Tak nějak jsem to popsal v románu Měsíc mého života a fór byl v tom, že nacastovanému iluzínovému herci podfukem vyvolali emoci tak mohutnou, že jim sílou emoce zhindroval nahrávací aparaturu.

Jasně, je to anekdota. Ale leží mi v hlavě. Jak by se emoce nahrávaly a jak by se předávaly divákovi? Mám variantu.

Jinde totiž píšu o šedivácích. To jsou lidé, kteří propadnou vnímání umělých životů. Jenom sedí a v hlavě jim letí cizí dramata. Jako rekvizita je tam kroužek na hlavě, tedy cosi jako elektroda. Vidíte, že přihořívá. Přilba virtuální reality není od šediváckého kroužku zas tak moc daleko. Není to žádná sci-fi, je to realita, možná to máte doma. Nicméně jsem skeptický k zařízení, které vás obtěžuje. Brýle na stereofilmy obtěžují. VR přilba tlačí a je v ní horko. I ten šedivácký kroužek by vám šel na nervy. V mých iluzínových kinech nic takového není. Jak se emoce přenášejí? Nevím. Když autor neví, použije jako rekvizitu vlny. Nebo paprsky. To je trapné až šokujícím způsobem. Nechme to tedy otevřené.

*

Dramatické umění bylo o emocích vždycky a žádné přilby na obličeji nebo elektrody na hlavě k tomu nejsou zapotřebí. S mým iluzínem to má společné právě tu iluzi reality. V té souvislosti jsem si všiml, že současná filmová produkce je svou technickou dokonalostí až agresivně věrohodná a vyvolává tím silnou iluzi. Pokrok jde v tomto směru rychle kupředu a filmy stárnou. Samozřejmě, jak který a jak od koho natočený. Nicméně i prvotřídní snímky dvacet, třicet let nám připadají jaksi divné. Filmy ze šedesátých, neřkuli padesátých let, jsou těžko snesitelné. Vypadají uměle, nevěrohodně. Ale pozor, když jdeme dál do minulosti, čtyřicátá, třicátá léta a pak němý film dvacátých let až k báječným mužům s klikou, tam najednou je znovu iluzí a emocí ranec, přestože se o věrohodnosti nedá mluvit. K mým nejsilnějším filmovým zážitkům patří Chamtivost Ericha von Stroheim z roku 1924. Viděl jsem ho na vojně ve společnosti pologramotných vojáků provozní roty. Všichni jsme čuměli s otevřenýma hubama na nekonečně dlouhý němý film – bez hudebního doprovodu, tedy absolutně němý! Právě ta technická nedokonalost odstartuje v mysli emoční procesy.

Ale není to recept. Nelze točit němotu jakoby z roku 1924.

*

Kudy vede cesta k iluzínu, přes jaká technická zdokonalení?

Nemám ponětí. V poslední době mě na Netflixu vyvedl z míry Adolescent Philipa Barantiniho. Dnes se díky trikům dají natočit šílenosti. Uvedu namátkou věrohodně působivý film o době ledové, která nechá zamrznout New York. To jsou triky, kde jediným limitem je fantazie. Emoce jsou někde vzadu. Adolescent je něco úplně jiného, ale taky stojí na technice. Kamery jsou dnes tak malé a jejich snímače tak citlivé a počítačové zpracování tak výkonné, že s kamerou v ruce proskočíte oknem (tedy, jeden venku, druhý uvnitř a předají si ji), z temné místnosti na sluníčko a obraz drží a je naprosto dokonale čitelný. Adolescent je miniseriál o čtyřech samostatných dílech. Nebudu řešit příběh a už vůbec ne otázku, zda je to progresivistická agitka. Jde mi o iluzín, o emoce. Výsledek působí šíleně autentickým dojmem. Jsme účastníky zatčení a prvního výslechu. Jsme ve škole, jsme u pohovoru s cvokařkou a jsme v rodině. Je to až žinantní, jak se dřív hezky říkalo, jak blízko těm lidem jsme a protože iluze autentičnosti je tak vtíravá, naše fantazie vytváří individuální emoční modely. Mě se třeba zrovna ta anglická škola hnusila a byl jsem rád, že moje vnučka do ničeho takového nechodí. Ale to je můj pohled starého dinosaura, někdo může být nadšený.

Technika tedy umožňuje vlézt lidem do života. Barantini natočil stejnou metodou celovečerák Bod varu. Odehrává se v restauraci a její kuchyni. Taky vás to vtáhne, chvilku jste kuchař, chvilku host. Budou se teď pořád točit jenom takové filmy? Určitě ne. Tendence je ale zřejmá. Buď absolutní stylizace, nebo maximální přesvědčivost. Hodně to záleží na technice. Bez kamer velkých jak krabice na boty by tahle nová cinema verité nefungovala. Ale je ještě jeden tu standardní faktor a o něm jsem se poťouchle nezmínil: jsou to herci. To je totiž primární zdroj emoce a zůstane to tak, i když se vynalezne technologie iluzínu, kterou teď jen naznačuju, nevěda si s ní rady.