Roušky dolů!

To zavládl naší částí světa svěží závan euforického vánku, když se ozvalo volání – podprsenky dolů! Je to hodně oslí můstek k dnešku, v naší zemi můžeme odhodit roušky i ve vagónech veřejné dopravy. Já ji tam sice nosit budu, pořád ještě je to tak, že v mém nejbližším okolí aktuálně mají covida tři lidi, kdežto v době nejtěžších lockdownů, kdy zastavili i škodovku v Boleslavi, jsem neznal nikoho. Ale tak to prostě je.

Je čtrnáctého dubna, to je měsíc a den poté, kdy první lockdown nastal. Při prvním útlumu byl uspořádán první mejdan na Karlově mostě, moc mě mrzí, že jsem tam nebyl. Bylo to ve dvacátém roce, o rok později se už nikdo neodvážil podobnou akci spískat a letos to sotva koho napadne. V dobách starého řádu bychom slavili děkovné mše a stavěl by se ne morový, ale covidový sloup. Třeba nám ho někde David Černý postaví! Mohl by to udělat a důvod by k tomu jistě byl. Nicméně si myslím, že pokud jde o náladu, převažuje spíš únava než euforie. Zahrajme si tedy na normál, tvařme se, že se nic nestalo, pokud tu něco bylo, je to pryč, a užijme si velikonoce.

Do tramvaje ale polezu s respiráčem, protože si myslím, je je to užitečná věc. Politiku z toho dělat nebudu, To nechám jiným.