O PSANÍ: O Kingovi podruhé

Před týdnem jsem tu rozjel přemýšlení nad Kingovými Memoáry o řemesle – O psaní. Rozebíral jsem tezi Zaveďte hrdinu do maléru a pozorujte, jak se z něho vybabrá. Končil jsem takto:

Od autora žádají dvě věci: především musí znát lidské typy a jejích jednání a musí umět je uvěřitelně, ba přesvědčivě prezentovat v ploše příběhu. Tím se myslí, že postavy mají (musí) být životné, jejich reakce motivované a přesvědčivé a pak opravdu – hrdina bude procházet mezi skalisky, aniž ho autor honil krkolomnými konstrukcemi vycucanými z palce.

K té znalosti typů se chci vrátit příště (ano, bude minimálně třetí pokračování). Dnes se chci zastavit u zdánlivě nepodstatného detailu. Na jednom místě se King zmiňuje (teď to nedokážu najít, možná později najdu a doplním, to je výhoda internetového psaní, že se výsledek dá libovolně upravovat)… takže znova, King se zmiňuje, že literatura je telepatie. Když jsme před lety četl jeho knihu poprvé, asi ta zmínka ve mně nerezonovala, ale teď hodně zazvonila.

King naznačuje, že mezi autorem a čtenářem je vazba, jakási komunikace. Sám jsem si časem vytvořil jiný obraz, myslím ale, že jde o totéž. Říkám, že to co píšu, tedy text, ať je to povídka nebo novela či román, že to je něco jako noty a čtenář je muzikant. Čte ty noty a v jeho mysli vzniká interpretace toho, co se autor snažil do textu vložit.

Zastavte se u toho, je to důležité. Čtením textu interpretujete autorův záměr. Při psaní má každý autor o svém záměru jasno. Má ho v hlavě, mydlí do klávesnice, písmena skáčou a skládají se do slov a vět a odstavců. Autor má pocit, že svůj záměr zachytil a že je čtenář povinen ho z textu odhalit a vzít za svůj. Někdy to funguje. Někdy, ale ne vždycky – dokonce málo kdy.

Jak to myslím uvedu na příkladu.

Třicet let jsem se zabýval fotografií, po technické i tvůrčí stránce. Hodnotil jsem fotky. Přišel autor, ukázal fotku. Je to nuda, povídám. Nuda o ničem. Jak to, o ničem? ohradil se autor. Vidíte tedy toho člověka, to jeho gesto a ten výraz? To je přece drama.
A ukázal na pidipostavu někde v rohu.

Fotograf byl u toho, prožil emoci, dokáže si ji zpětně vybavit, takže předpokládá, že jeho fotka má magickou sílu a vyvolá stejnou emoci v divákovi. Jenže tak to nefunguje. Taky fotografie jsou noty. Je to impuls, aby v naší mysli nastal proces a ten vyústil do emoce.

Chápete ten příměr Autor fotografie ví, že je na ní drama. Autor textu je taky vševědoucí a cítí do hloubky. Do čtenářovy mysli ale nemůže zasáhnout přímo. King používá slovo telepatie, ale dělá to s velkou mírou nadsázky. Chce tím říct, že text by měl působit jako telepatie.

Jak to udělat, aby působil … telepaticky, nebo jako partitura? O tom pojednává mnoho kapitol jeho skvělé knihy a k některým momentům se tady vrátím. Ale dnes uzavřu tím, že text je telepatie (říká King) nebo notový záznam (říkám já) s cílem pomoci čtenáři vytvořit v mysli obraz příběhu se všemi emocemi, jaké se do něho vejdou.

Stay tunned, zkusím to příští středu.

Autor předává emoci svému čtenáři