O PSANÍ: O Kingovi počtvrté, komu dát číst texty

Na Kingovy Memoáry o řemesle – O psaní jsem nezapomněl. Knihu mám na nočním stolku a občas si v ní říkám. Je to Písmo Mistra a je z něho mnohému se učit.

Až překvapivě velkou pozornost věnuje King otázce, komu dát číst to co napíšete. On sám dává texty číst své manželce a pak celé řadě dalších lidí. Především ale ty texty čte on sám. Zní to až moc jednoduše. Dobrá rada ale je, nechat text šest týdnů uležet. Ta časová prodleva je nutná k tomu, aby z autora vyprchalo to prvotní nadšení a přiblížil se stavu nezúčastněného čtenáře. V druhém pokračování téhle volné série jsem citoval Kingův postřeh, že psaní je telepatie. Já tomu říkám, že psaní jsou noty a ty slouží k tomu, aby si čtenář podle nich pocit příběhu vytvořil v mysli. Právě pro tento proces je důležitá nezúčastněnost a proto že důležitá prodleva, o které King píše.

Z jeho knihy jsem usoudil, že rukopisy dává k disposici jaksi širšímu okruhu. Opravdu nejsem ten, kdo by měl radit, co má nebo nemá dělat Stephen King a a neznám lidi, kterým svěřuje svoje práce. Mohu jít jen do vlastní zkušenosti.

Je třeba být opatrný. Zvlášť v době, kdy člověk začíná je velice zranitelný. Mně s takovým balíkem knih na zádech opravdu nerozhodíte, když mi řeknete, že je kravina to, co píšu. Stalo se mi ale před lety, kdy jsem opravdu ani ne začínal – přinesl jsem do práce literární pokus o povídku, byl to takový realistický záznam toho, co se mi stalo na vojenském cvičení. Dal jsme to přečíst u nás v práci a holky (byly tam samé ženské) mi to hodily na hlavu, že je to hnusné a blbé a kdesi cosi. Byl tam tenkrát s námi Karel Trienkiewitz, taky to četl, celkem nic k tomu neřekl. Krátce potom ho estébáci vyhnali do exilu. Po převratu se vrátil, potkali jsme se na Národní a hned se ptal, jestli dál píšu ty perfektní povídky, jako byla to, co tehdy četl. On na ni nezapomněl! Vidíte, kdyby tenkrát on mi k povídce něco řekl, mohl bych dneska… mít balík knih na zádech.

Ale vážně: on by ten co práci hodnotí měl mít aspoň elementární ánunk o literárním řemesle. Dával jsem svoje věci číst betatesterům. Obvykle mě upozornili na věcné přehmaty, ale zajímavé je, že zásadní, principiální, strategické námitky měli jen dva lidé, pokaždé výtvarníci: byl to Teodor Rotrekl a Martin Zhouf. Já vám o tom povím někdy příště, abych si všechno nevyplácal v jenom článku. Teď jenom shrnu: po sobě čtěte až po čase (radí King) a s rezervou berte, co poví laické publikum. Opomínejte řeči typu „je to povrchní‟ a „chtělo by to hlubší ponor‟. Bedlivou pozornost ale věnujte dotazům typu: „proč šla ta bruneta do toho lesa‟ a „kolik vlastně lidí vystoupilo z toho taxíku‟?

Dotazy tohoto typu jsou velmi cenné a indikují,že někdo něco neštymuje.