Malý postřeh

Můj první kontakt s audioknihou, Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita, super udělané. Naprosto dokonalý převod. Já ten román znám z mládí, když u nás vyšel česky – Bradbury na rozdíl od jiných amerických autorů se jaksi směl, protože byl jaksi pokrokový. Ono to v kontextu doby (vyšlo v roce 1957, tedy po Stalinově smrti, to bylo rok po XX. sjezdu KSSS, kde Chruščov pronesl svůj projev odsuzující Stalinovy zločiny a v podstatě to byl ortel nad komunismem, enem že to pak trvalo ještě třicet let) působilo zvláštně – pálení knih byla naše realita, takže jsme to tenkrát vnímali jinak, než jsem to poslouchal dnes. Naopak dnes jsem byl hodně plný nelibosti a cítil jsem v té knize levičácký aktivismus. Nicméně, legrační detail. Bradbury zde vysvětluje mechanismus, jak se dospělo k eliminaci literatury, postupným ustupováním menšinám. Že knížka může pohoršit zahradníky a nesmí se psát o zahradnících, nesmí se psát o cukrářích atd., takže zbude jen bohapustá zábava pro zprůměrované masy. Něco, co Lem nazýval prokrustikou. Ale teď, po pětašedesáti letech od původního vydání, jde opravdu o oklešťování literatury kvůli menšinám. Přesně jak to Bradbury popsal, ale v jiném gardu. On vystupoval proti určitému jevu z pozice progresivisty, ovšem s tou výhradou, že konzervativci ve skutečnosti žádné knihy nepálili. To si jen Bradbury tak pěkně levicově vymyslel, že by snad mohli. Na masakr v kultuře se přistupuje až dnes, z progresivistických pozic. Vrchol komiky: on doslova cituje Chaloupku strýčka Toma, která je likvidována, protože „uráží bělochy“. Po 65 letech je skutečně likvidována, ale z jiných důvodů, než si Bradbury myslel, likvidována proto, že prý uráží černochy. Pardon, Afroameričany.