ZLATÁ PADESÁTÁ: Jaká jezdila auta

Kde začít? Nevzpomenu si na první setkání s autem. Na to si nevzpomene asi nikdo. Začnu tedy benzínovou pumpou.
Ve Slapech nad Vltavou, kde jsme tehdy bydleli, stála benzínová pumpa. Tak krásná, že bych ji dnes chtěl mít tady v pokoji jako sochu. Kousek od dodnes existujícího hostince U Neužilů měl drogerii pan Domes. Po roce 1948 ho znárodnili, ale ještě nějakou dobu mu dovolili obchod provozovat. Prodával všechno možné, včetně vánočních ozdob – v kolekci vánočních ozdob mám dodnes ozdobu tehdy u pana Domese zakoupenou: byla to foukaná koule ve formě balónu, tedy „luftbalónu“, s gondolou, zlatými pružinkami místo provazů, a mezi pružinkami byla figurka andělíčka – vzduchoplavce.

Tento pan Domes prodával i benzín. U drogérie stál veliký barel a do něho byla zastrčená ruční pumpa. Pan Domes pumpoval klikou a benzín ze sudu prýštil hadicí do nádrže. Pumpa měla nahoře bílou kouli a ve střední části byly skleněné válce, takže benzín byl vidět. Tady na fotce je luxusní verze takové pumpy. Pan Domes ale měl fakt jen sud. Něco podobného mají v Praze v Technickém muzeu.
Byly tehdy dva druhy benzínu, červený a bílý. Nevzpomenu, který byl který, podle googlu červený byl ten levný, jisté ale je, jeden byl určen pro soukromníky a byl podstatně dražší než ten druhý, pro socialistický sektor. Policajti kontrolovali, jakou barvu benzínu má kdo v nádrži, a běda odvážlivci, který jezdil coby soukromník na socialistický benzín. Dělaly se s tím fígle, jako byly dvojité nádrže. Taky se říkalo, že motockyly Harley Davidson mají dvě nádrže a blbí policajti to nevědí.
O čemž pochybuju. Policajti jsou sice obecně vzato blbí, ale na buzeraci je policajt chytrej jako četník.

Vzácností už byla auta na plynovou bombu – měla díry v karosérii a koukaly jim čepičky z těch bomb ven. Musely být dvě, jedna bomba coby rezerva, protože se nedalo kontrolovat, jak je bomba plná a snadno mohlo dojít k tomu, že auto zůstalo stát, protože mu došel plyn.
Největší znamenitostí ovšem byla auta na dřevoplyn. Ve Slapech jezdil náklaďák na tento exotický pohon. Vpředu před motorem měl kotel a dávaly se do toho dřevěné kostky a ta věc strašně smrděla a tekl z ní dehet.

Auto byla tenkrát vzácnost. Když jsme si hráli někde poblíž silnice a jelo auto, slyšeli jsme už z dálky hukot motoru. Nechali jsme hry a běželi se dívat, jak auto jede. Neuměli jsme rozeznat značku. Auta jsme rozeznávali podle toho, kolik okének má na jedné straně. Dvě okna, to bylo méněcenné auto, ale šest oken, to bylo něco!

Když jsme se pak přestěhovali ze Slap do Prahy, to bylo tak 1955, auta byla pořád ještě vzácnost. U nás na Žižkově  byla ulice a v ní stálo auto. Cestou ze školy jsme dělali okliku, se podívat na auto.