ZLATÁ PADESÁTÁ: Sportovní střelnice

Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? Pak dlouho nic – a vzpomenu na sportovní střelnice.
Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale tápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde se nedalo přesnou střelbou nic získat, žádná trofej v podobě papírových růží nebo sádrové opičky. Byla to střelba pro střelbu samu, deset ran za… kolik? Za tři koruny? To bylo hodně peněz v roce 1955. Opravdu nevím.

Jedna taková sportovní střelnice byla na Karlově náměstí, v proluce vzniklé bombardováním, tam, kde je dnes skleněná kostka čehosi co je snad obchodní dům nebo kancelářské monstrum. Ta druhá střelnice byla na příhodnějším místě – pro mne, kluka ze Žižkova. Byla v průchodu dodnes existujícím, který vede z Opletalovy ulice kolem ČTK, po schodech dolů, odbočka doleva, ale neodbočovat, pak po schodech nahoru – a tam, vpravo, byla ta střelnice. Byl to fakticky krámek, tam se přišlo, na pultě pušky, „vojenské vzduchovky“ s kulatou násypkou na broky a natahovací pákou.

Chodil jsem tam s tatínkem. Střelnici vedla žena, dle mého názoru bába, hodně při těle, oblečená do šedivého chalátu. A co teď napíšu – nevím, jestli to není výplod mé fantazie, nějaký nános vzpomínek smíšených se sny. Ta žena, spíš bába, svěřovala se tatínkovi, jaká pakáž chodí k ní do střelnice. Sotva ona se otočí, nezvedenci začnou střílet do ní, do zadku, do ramenou i do hlavy, z čehož má ona trvalé pozůstatky: pod kůží jí zůstaly broky! Sáhněte si pane!
Tatínek zdráhavě nahmatává brok pod kůži na paži. Sáhni si taky, chlapečku, vybídne mě. I já si sáhnu. Bába má broky i pod kůži na čele. Mám z toho pocit závratný, strach mě odrazuje, zvědavost přitahuje. A pak , jednoho dne, krám zavřen, a já si ho někdy připomenu a zkouším si připomenout na detaily, které by mi pomohly rozřešit záhadu. Pravda či sen?