ZLATÁ PADESÁTÁ: Sovětské filmy

Už jsem se tu zmínil o filmu Hlídka v poušti, v pokračování o zábavě. Nemohu ale nevzpomenout ještě na jiné sovětské filmy z padesátých let.

Úžasné dílo byl především Pád Berlína. Dvoudílný, jeho scéna „bombardování Berlína“ se točila v Praze na Barrandově – model zničeného města zabíral plochu největšího tamního ateliéru (pikantní je, že ho postavili za války Němci) a část pak byla vystavena v Technickém muzeu. Já viděl ještě tu původní verzi, kdy na konci filmu přiletí do Berlína Stalin a osobně vyznamená tuším že Aljošu, hrdinu filmu. Měl na sobě sněhobílou uniformu a byl to první barevný Stalin, kterého jsem viděl. Později Stalina z filmu vystřihli. Když se tedy zpívalo „Aj laj lijá, pojď do kiny! Co tam dávaj? Pád Berlína!“, bylo to už bez Stalina. Film je pozoruhodný v tom, že neobyčejně významnou a svinskou roli v něm hrál Jan Werich. Dělal Göringa, který celou dobu co sovětští lidé hrdinně bojovali, se paktoval s Angličany a Američany a přemlouval je, aby se s Němci spojili proti Sovětskému svazu. K tomu se neodhodlali, tak aspoň zdržovali druhou frontu a nechali sovětské hrdiny bojovat bez pomoci. To je fakt jedna z hlavních postav filmu – a tahle báchorka ostatně žije v putinovské páté koloně dodnes.

Stalina jsme si užili ve filmu Sedmý úder, též o válce, o „sedmi stalinských úderech“. Jeden z úderů spočíval v tom, že sovětští vojáci vystrčili – každý svého – panáka na bajonetu ze zákopu, Němci v domnění že to jsou lidé stříleli, pak panáky zastrčili, vystrčili – a na potřetí skutečně vyběhli a frontu prorazili. K velké radosti obecenstva. A Stalina jsme na plátně  viděli, jak to všechno geniálně vymýšlí.

Z historických filmů si rád vzpomínám na Koráby útočí o ruském admirálovi Ušakovovi, ten bojoval na Černém moři (hrdina téhož) proti Turkům a jejich podlým pomahačům Francouzům a Angličanům. No a pak to byly pohádky – o Malém Mukovi, který měl utíkací botičky, takže když se dnes říká, že je někdo jako „motorová myš“, tehdy se říkalo „jako Malý Muk“. Výpravný byl film o kupci Sadkovi, který se dostal až do podmořského království, a samozřejmě skvělý Ilja Muromec z roku 1956.

Uzavřu připomenutím sci-fi filmů. Planeta bouří měla tak – na tu dobu – skvělé spešl efekty, že ji koupili Američané, hrané pasáže vyhodili a dotočili do nich svoje a vznikl americký film. Totéž mimochodem udělali s naší Cestou do pravěku od Karla Zemana. Ona je sice až z roku 1962, ale mám ji spojenou s dětstvím.

Ideologicky husté bylo Tajemství dvou oceánů, podmořská sci-fi / political fiction o imperialistické podmořské základně, kterou nakonec zničí sovětská ponorka. Zničí, přestože na palubě se ukrýval zrádce. Zrádci byli tehdy všude a posláním filmu bylo: pátrejte po zrádcích, odhalujte a jakmile odhalíte, nahlašte! Tak jsme koukali po zrádcích, ale žádného nenašli.
Od toho byli jiní, dospělí.