Dnes je výročí dne, kdy poprvé vyšel deník Neviditelný pes. Vychází tedy třicet let, z toho dvacet pod střechou Lidových novin. Nebudu výročí rozmazávat. Nejsem vzpomínač a o jeho vzniku se zmiňuju jen proto, že souvisí s tématem. V té době, tedy v polovině devadesátek, jsem pro sci-fi měsíčník Ikarie psal seriál Zakázané technologie. Vymýšlel jsem si rozmanité fantastické vynálezy a popisoval procesy, které vedou k jejich zákazům. Byla to ode mne hořká ironie. Dlouhodobě jsem trpce vnímal iracionální celosvětové tažení proti jaderné energetice a soustavné odsouvání vývoje termonukleární fúze na vedlejší kolej. A to byly tenkrát idylické poměry. Bylo krátce po pádu železné opony. Svět snil o konci dějin a Rusko mělo pozvánku do NATO. Čína byla hodná a učila se vyrábět trička a všichni jsme se měli den ode dne lépe a lépe. Ale i tak mě žralo, že jde jaderná energetika do kytek a kosmonautika taky klouže z kopce, takže nějaké habitaty na Měsíci se definitivně přesouvají ze složky „projekt‟ do složky „fantazírování‟ Z hořkosti jsem psal Zakázané technologie. V Ikarii si je četl mladý grafik firmy Eunet. Jmenoval se Tom Vild. Spojil se se mnou a z jeho popudu Neviditelný pes vznikl, tehdy v péči zmíněného Eunetu. Byly tam tenkrát prý řeči, ale šéf Eunetu je odbyl slovy „ono ho to za čtrnáct dní, za tři neděle přestane bavit‟. Pak si zvykli a Neviditelný pes je tu dodnes.

Dopadlo to, jak dopadlo. Paní Ursula von der Leyen nyní hořekuje nad osudnou chybou, jaká se stala, když se rušily jaderné elektrárny. Že by ale udělala cokoli pro to, aby jaderná energetika získala osvobozující razítko pro bezvýhradně uhlíkově čistou, na to ani pomyslet. Seriál Zakázané technologie pokračuje… a nemusím pro to ani hnout prstem