ZLATÁ PADESÁTÁ: Muzika, písničky

Na populární hudbu té doby mám vzpomínky jen matně, jsem velmi nemuzický, nedovedu zpívat, natož pak hrát na nějaký nástroj. Vzpomínky na první půlku padesátých let mám zcela vygumované v tomto smyslu – jen s tou výhradou, že ve vesnici Slapy namontovali tlampače a občas vyhrávala po vsi muzika, samozřejmě dechovka. Vesnice s tlampači, to byl, myslím, typický příznak té doby.

V té další etapě, už poté, co se naše rodina přestěhovala do Prahy, to bylo jiné. Předmětem zbožnění mé generace bylo rádio Luxembourg, zvané „laxík“. Milovali jsme ho, neboť „vařil“ – vaření, to byl výraz pro správné hraní. Občas z něho byl slyšet rock´n roll – ten ovšem byl předmětem největšího obdivu. V tomto smyslu nezapomenutelný zážitek, ovšem už z konce padesátých let:

V Praze bylo maďarské kulturní středisko v tzv. Pavilonu Myslbek na Příkopech, tam, kde je dnes obchodní centrum. A tam prodávali gramofonovou desku s rock´n rollem! Nebylo to k uvěření – že by v krámě prodávali rokec? A bylo tomu tak.
Nezapomenu na pustou halu, uprostřed stoleček, u stolečku na židli ženská osoba, na desce štos desek, samozřejmě 78 otáček/min, tedy rozbitných. Myslím, že ta deska stála 10 Kčs. Nesl jsem si tu desku jako svátost – a lituju, že jsem s ní tak nezacházel i dál, rád bych si ji poslechl. Brzy na to se prodávala deska s rock´n rollem i v kulturním středisku polském v Jindřišské ulici. Zvlášť na toto kulturní středisko bychom měli občas vzpomenout v dobrém. Jelikož polští bolševici nebyli nikdy tak strašní, temní a tupí imbecilové jako čeští bolševici, polské kulturní středisko bylo oázou relativní svobodomyslnosti v temnu, jež vladařilo od roku 1945 a obzvláště pak od roku 1948 do 1989 v Praze.

Z populárních písniček byl první, který zasáhl moji generaci, šanson o cestářovi na silnici do Prášil. Dnes nechápu, proč nás Cestář tak vzal. Ale vzal… Neuvěříte, že toto byl v půli padesátých let totální hit…