Vzpomínka, jak jsem byl kokot

Napadlo mě to teď při usínání a kdybych si to nezapsal, zapomněl bych na to. Prostě mě napadlo, že největší pošetilost je někomu něco radit, pokud nejde o jasně definovatelnou technickou věc. Ale i pak je to sporné.

Bylo to v srpnu 1968. Rusové vyhlásili zákaz vycházení po 22. hodině. Aby dali najevo, jak vážně to myslí, stříleli do vzduchu dávky se stopovkami. To je, že v zásobníku je tak asi (už si to z vojny přesně nepamatuju) každá pátá střela se svítící hlavicí. No a toho večera se to nějak všechno zdrželo a potřebovali jsme se s partou někam dostal. Odevšud byla slyšet střelba, občas se objevil ten svítící déšť. Co světýlko, to střela plus čtyři neviditelné, přirozeně „smrtící po celé dráze letu‟, to si z vojny pamatuju. Nikde nikdo, všichni zalezlí. Opodál ale auto a kolem se motal chlap. Ukázalo se, že mu praskla guma. Vyheveroval auto, sundal kolo a nasazoval rezevru. Docela blbě, ona se má rezerva nasazovat takovým grifem odspodu a on ji rval shora. Tak jsem ho zkusil odstrčit, ať přestane blbnout, jenže se ukázalo, že to auto je taxík a ten chlápek je taxikář a já, blbec, že taxikářovi radím, jak se správně nasazuje kolo.

Nasadil si ho po svým. Já, za tý střelby, jak ty svítící dávky padaly kolem nás, hrdinně řekl:

Omlouvám se vám a chápu, že mě nevezmete sebou.

On mi řekl: Přestaň kecat a nalez dovnitř.

Já si tehdy řek, že už nikdy nebudu nikomu nic radit, ale vracelo se mi to. Ona ta touha radit je sebevražedná. Definitivně jsem se rozhodl až teď: už nikdy, nikomu, nic. Zvlášť pak těm co to dovedou líp než já.