Rozhovor o koníčcích a o životě

Vaší velkou zálibou jsou zahrady v japonském pojetí. Jak jste v sobě probudil právě tuhle lásku?
V sedmdesátých letech jsem pracoval jako fotograf v jednom družstvu umělecké výro-by a naproti přes ulici byla prodejna tech-nické literatury. Jednou uspořádali výstavu japonské knihy. Strčil jsem tam nos, bylo tam všechno možné a mimo jiné i knížka
o japonských zahradách. Já o nich tehdy nevěděl lautr nic, jen rodiče mi vyprávěli, že Japonci tvoří zahrady v miskách. To je do jis-té míry pravda, jde o odnož jejich výtvarné-ho projevu, ale není to hlavní proud v pojetí japonských zahrad. Vzal jsem tu knihu do ruky a byla to láska na první pohled. Třeba v císařském městě Kjótu jsou takových zahrad stovky. Chtěl jsem knihu koupit, ale řekli mi, že jsem se zbláznil. Tak jsem ji chtěl ukrást, jenže pořád se někdo díval, nešlo to… Ale od té doby jsem to studoval, chodil jsem i na japonskou ambasádu, kde byla přístup-ná knihovna, což nebylo v té době běžné.

A začal jste takovou zahradu sám vytvářet?
Byl jsem v kontaktu s Miroslavem Pacnerem, výtvarníkem, který dělal zvláštní obrazy z různých materiálů a také zakládal ja-ponské zahrady. Bydlel jsem na Smíchově v rodinném domě se zahradou, ale neměl žádné peníze. Taky hrozně dlouho trvalo, než jsem se dostal do Japonska – až v roce 2016. Ovšem moje nadšení už neopadlo, i proto, že souvisí s mým vztahem k ja-ponské kultuře. Dnes se u nás japonskými zahradami zabývá spousta lidí, ale někdy vi-dím i nepochopení toho, že smyslem věci je prostota. Nejde o to nakoupit hromadu kamenů, mezi ně nastrkat patnáct lamp, a to všechno u hektarového rybníka. Přesto existují i takhle opulentní japonské zahrady! Pořád se setkávám s otázkou, co do takové zahrady patří a co nepatří. Jenže… můžete
v ní najít cokoli. V Kjótu je třeba zahrada, v níž stojí stará tramvaj. Ale právě zenový přístup přivede návštěvníka k poznání, že tam ta tramvaj být musí.

Prý se věnujete i bonsajím.
No, věnuju… Bonsaje už vyžadují opravdu velkou trpělivost. Taky jsem jich dost zahubil. Nicméně, když jsem viděl v Kjótu na výstavě bonsaje tisíc let staré, stál jsem před nimi v úžasu. Vlastně tuhle souhru přírody a člověka úplně nechápu.

Někde jste vyjádřil obavu, že přílišné využívání a spoléhání na umělou inteligenci uspává v člověku imaginaci a kreativitu. Co ale soudíte o klasických koníčcích? Považujete je za dobrý lidský sklon, nebo vám přijdou spíš jako blbost a hračičkaření?
Je v nich hravost, ale blbost to není. Normální práce a zaměstnání obsahují rutinu a chtě nechtě vás přivedou k nějakému stereotypu. Koníček je osvobozením kreativity a cestou ke svobodě. Málo platné, kdo nemá něco jako hobby, má chudší život. Ale koníček se vám nesmí vymknout z ruky. To je jako dát si skleničku, nebo se stát alkoholikem – pokecat u sklenky s kamarády je fajn, ale když vám pití zničí život… S hobby je to stejné. Znal jsem lidi, co stavěli vláčky, z nichž někteří byli šílenci, kteří si rozbili rodiny. Mašinky pro ně stály nad normálním životem. Na správnou míru, lépe řečeno na vyváženost, zkrátka v životě není recept.

Řekl bych že koníčky obecně jsou spíš „mužskou záležitostí“. Co si myslíte vy?
To bych si asi netroufl říct. Navíc se to hodně mění. Jádrem mého profesního života je sci-fi literatura. Když jsem začínal, šlo čistě o klukovskou záležitost, a to dnes už neplatí. Když přijdete na jakýkoli comic con, publikum je půl na půl. I mezi autory je spousta žen. A co se týče třeba bonsají, i těm se věnuje mnoho žen. Byl jsem párkrát na školení v Bonsai Centru u Hradce Králové a třetinu z účastníků tvořily ženy. I v létání je hodně žen. Z Točné si pamatuju, jak přijela paní v mercedesu a sháněla instruktora Máchu s tím, že se právě rozvedla a teď se chce naučit lítat! Mně se třeba hrozně líbila série reklam Hornbachu – s těmi drsnými, opocenými kutilkami s ohrnutými rukávy. Například moje žena Ljuba se nářadí nebojí a její dcera je hotový mechanik. Hlavně dnes už totálně vybledly nějaké tradiční role.

Vy sám se však považujete za liberálního člověka, kterému jsou blízké tradiční, ba konzervativní hodnoty, a který má sympatie k první republice. Připsal jste to vlivu rodičů.
Já byl v tomhle trochu anomální. Možná i proto, že jsem se narodil, když byli mí rodiče už hodně zralí. Oni první republiku zažili jako dospělí lidé. Tu dobu milovali, byli v ní úspěšní a novou, poválečnou dobu nenáviděli. Skrze rodiče jsem předválečným časem nasákl.

Co bylo pro ně na té době podstatné?
Kulturní život byl za první republiky na nesrovnatelně vyšší úrovni než po válce. Kultivované lidi jste potkával ve všech vrstvách, gymnázia měla vysokou úroveň. Z dnešního pohledu je s podivem, co lidé četli, jaké jazyky uměli. Nejen intelektuálové. Můj dědeček prodával hrnce, ale vedle toho byl pořád v divadle a četl v originále francouzskou a německou literaturu. Nebo to, jak se spolu bavila literární komunita. Já zažil klub spisovatelů i filmový klub, už jako kluk jsem tam chodil s rodiči na obědy. Co myslíte – tehdy si literáti začali kupovat auta a povídali si jen o čtyřtaktu, o ventilových rozvodech OHV a o výměně olejů… To byl velký úpadek. Tátu to hrozně mrzelo. Chodil studovat do univerzitní knihovny a říkal, že tam nikdy nepotkal žádného spisovatele. Ovšem nad tímhle nemá smysl bědovat, doba se změnila, dnes máte informace na dvě kliknutí. Technologie se vyvíjejí, to je zákonité, jen bychom si je neměli nechat přerůst přes hlavu. Je to opět jako v úsloví o dobrém sluhovi a špatném pánu.

I ke koníčkům a zálibám má dnes člověk snazší cestu.
Tu materiální určitě. Všechno je prakticky hned k sehnání, navíc si to objednáte přes internet a s dovozem domů. Tohle dřív neexistovalo.

Je pravda, že když nutně potřebuju milimetr silné prkénko balsy, zajedu si pro něj i v neděli večer k Peckovi do Šestky na kraji Prahy.
Vzpomínám si, že když jsem byl kluk, byl v Praze modelářský krám v Jindřišské ulici u věže. Prodávali lišty, překližku nebo gumu k vrtulím a snad i balsu. A naproti byla zase astrooptika. Tenkrát jsem si postavil dalekohled z trubky od koberce: z jedné strany objektiv, z druhé okulár. Přivázal jsem ho ke stromu, aby se nechvěl, a dokonce se jím i dalo něco vidět – třeba dvojhvězdy.

Takže k technickým hobby jste se přiblížil… Měl jsem štěstí, že na tehdejší střední škole všeobecného vzdělávání byla dílenská praxe. Moje první žena ji absolvovala na stavbě, kamarád zase chodil do lihovaru vařit rum. Skutečně jsme chodili do fabriky, do provozů. Já konkrétně do hloubětínské Tesly, kde se vedle rádií vyráběly i televizní vysílače. Šlo o čistě manuální výrobu, žádný pás. Vždycky přivezli na pružinách zavěšené elektronky velké jako chlap… Nakonec jsme složili zkoušky, mám ještě někde schovaný výuční list. Nebyl jsem levej, měl jsem o věc zájem a tamní dělníci nás naučili hodně věcí. S kamarádem jsme si vyrobili i pistole – z tehdejšího flusbroku Lov 2. Upravili jsme ho na patronu z poplašňáku, která pak z hlavně vymetla diabolku. Principiálně šlo o normální střelnou zbraň. Od té doby se nebojím žádného nářadí, ani svářečky. Když pak přišli Rusové a já jako čerstvě vystudovaný a z rozhlasu vyhozený novinář nechtěl jít do novin, udělal jsem si kurz na promítače v kině.

Líbí se mi, že ačkoli jste měl blíž k intelektuálnímu prostředí, technika a stroje vám nebyly cizí.
Kdepak, já jezdil třeba i s veterány – měl jsem sporťáka MG a malou aerovku. Pak jsem se jich v 70. letech zbavil, protože chyběly peníze, ale rád na ty geniálně jednoduché stroje vzpomínám. Jednou jsem rozebral rychlostní skříň aerovky, celé auto se dalo rozebrat třemi klíči! Na stromečku převodovky chyběl zub na jednom kolečku. Známí z Pragovky mi vyrobili nový stromeček a pamatuju si, jak mě malý David (fotograf David Neff – pozn. red.) upozorňoval, že ho zpátky strkám obráceně…

Mě pokaždé znovu udiví, že ještě koncem 70. let, což byla doba mého dětství, jezdily parní mašiny – prý až do roku 1980.
Když jste to vzpomněl: Narazil jsem na hobíky, kteří v 80. letech tajně opravovali lokomotivy v depu pod Vítkovem. Odvezli vyřazenou mašinu a dávali ji dohromady.
U České Lípy bylo zase vrakoviště lokomotiv, kam jsme s Davidem chodili. A ten známej mě zapřísahal, abych o tom nemluvil, jinak by jim napařili rozkrádání šrotu v socialistickém vlastnictví. Dneska už tím snad nikomu neublížím.

Jdeme na turnaj zápasu sumo

Máte zkušenosti nejen s focením, ale i s hodnocením digitálních foťáků. Povězte o tom.
To bylo velké dobrodružství mého života. V roce pětadevadesát přišly na trh první digitály. Já začínal s internetem a dělal jsem v Softwarových novinách. Věděli, že jsem jednu dobu pracoval jako fotograf, tak jsem dostal na starost recenze digitálů. Pro před-stavu, ten první stál před třiceti lety asi tři čtvrtě milionu. Později jsem měl i fotoškolu, učil jsem kompozici… Dneska fotím jen na digitál, ačkoli mám i krásný Rolleiflex
6×6 a dokonce americký Speed Graphic na ploché filmy. Úsměvně deprimující bylo zjištění, že výsledek analogového focení není adekvátní úsilí, který věnujete přípravě, jakož i fázi, kdy z exponovaného filmu dostáváte fotku. Pro stoupence analogové fotografie je jedním z posvátných pojmů „zrno“ – stříbrné zrno. Jím se utváří obraz. Když je fotka dobře vyvolaná, vidíte zrno, těšíte se z něj, z té úrody… A dnes vám Photoshop samozřejmě udělá „zrno“, jaké si zamanete.
Je to podobné jako s puristy analogového zvuku, kteří se zajíkají, když zaslechnou, jak
„padne jehla“.

Jako bychom prošli japonskou zahradou a opět stáli před otázkou podstaty a smyslu záliby či koníčku.
Když jsme v 50. letech bydleli nad Slapským údolím, můj táta se zamiloval do vázání knih. Naučil se to krásné řemeslo se vším všudy, svázal si plno knížek. A v jednu chvíli toho najednou nechal. Svěřil se mi, že na to příliš myslí, příliš ho to zaměstnává a odvádí od psaní. Že by ho to dál už umělecky ničilo. Musel vyřešit kolizi zanícení pro práci a pro hobby. I já si rád leccos vyzkouším, ale psaní je i pro mě v životě prioritní. A je to zároveň královská zábava. Možná i proto, že z ní nejsou žádné velké peníze. •

Varanásí, 2016. Ve fotce je řečeno vše.

Magazín HOBBY, červenec 2026. Rozhovor vedl David Nesnídal.