Paradox intelektuála

Chceš-li být intelektuálem, jdi doleva, mladý muži (mladá ženo)! Ono to tak bylo odedávna, přinejmenším posledních sto let. Raymond Aaron to pěkně popsal ve své knize Opium intelektuálů. Býti levicový znamená vyznávat novodobé náboženství bez pánaboha. Z pozice vlevo šíříte ideje rovnosti a tolerance, trháte okovy a svou nevůlí stíháte mocipány a bařtipány.

Tak se stalo, jak vědci zjistili, že pravicově či konzervativně založených intelektuálů je jen deset až patnáct procent. Na univerzitách to procento bude ještě menší, protože tam pravičáky vyšťouchají, nesnesou je mezi sebou. Jak by mohli? Místo idejí rovnosti takový pravičák hlásá ideje individualismu a osobní zodpovědnosti.

V tom je ten legační paradox.

Intelektuál sice hlásí rovnost, ale ze své podstaty má individualistický osud. Kope sám za sebe. Jako vědec se musí prosadit mezi jinými vědci. Literát usiluje o vyniknutí nad jinými literáty. Malíř chce být co nejoriginálnější. Příkladem budiž Picasso, geniální generátor originálních konceptů, tak úspěšný, že příjmy pro něho ztrácely smysl: nutně byl levicový, jinak by ho méně originální intelektuálové rozsápali na kusy a svoji originalitu by si musel strčit za klobouk. Každý intelektuál je individualistický vlk, který je nucen žít s jinými vlk a výt chvalozpěv na kolektivismus.