Arkádie se rozvíjí

Druhý díl doprovodného seriálu k arkadské sérii, jak vycházel před dvaceti lety v Ikarii. Připomínám ho tu v souvislosti s chystaným novým vydáním Měsíce mého života, prvním svazkem sedmidílného cyklu. Poslední díl, Sedmá vlna, vyšel letos. 

V úvodním díle letošního seriálu jsme se přestěhovali na Lunu. Po celý rok budeme pokračovat v možném scénáři expanze lidstva na našeho kosmického souputníka. Jak se sem lidé dostanou? Co je tam povede? Jak tam budou žít? To jsou otázky, na něž se pokusíme postupně odpovídat.

Minule jsme si řekli, že vlna dalších letů na Lunu začíná po roce 2020 a že byla umožněna převratnými novinkami v oboru pohonu kosmických lodí.

Vskutku, v roce 2023 byl veřejnosti poprvé předveden revoluční Miagiho motor, první dítě metody, jíž se začalo říkat „konspirační vývoj“. V tu dobu byla oblast RD, tedy „research and developpement“ soustředěna pod kontrolu velkých světových korporací, které vývoj a výzkum tvrdě reglementovaly a plánovaly, lidsky řečeno dusily. Internet třetí generace dovolil kontaktovat vývojáře bez ohledu na to, kde pracovali a na čem a u koho pracovali. Tito lidé utvořili neformální týmy, pracující za podmínek přísného utajení. K disposici měli veškerou laboratorní techniku svých firem. Tak se jim podařilo vpašovat pečlivě naplánované výzkumné projekty do výzkumné činnosti velkých korporací, aniž by o tom nezasvěcenci měli tušení. Něco takového jako Miagiho motor by firmy typu Airbus nebo Boeing okamžitě zardousily. V podmínkách konspirace vznikl, byl vyvinut a odzkoušen a zveřejněn a přes veškerou snahu mocných se podařilo zahájit jeho výrobu.

Čímž se umožnil „úprk na Lunu“, jak se tomu začalo říkat.

První fáze byla popsána v úvodním díle: byla to „šnečí fáze“, kdy první kolonisté budovali příbytky z trupů svých kosmických lodí. Jako místa přistání volili především ta místa, jež navštívili američtí kosmonauti v minulém století. Tato fáze trvala, odhadnuto, pět let. Neobešla se bez půtek a konfliktů, vedených na Zemi v soudních síních, ale bohužel nezřídka i silově, na povrchu Luny. Oč šlo?

Vize Martina Zhoufa, ilustrace pro Ikarii

První osadníci, to byly silné individuality. Jakmile někde složili „šnečí domeček“, přáli si, aby jim celé okolí bezvýhradně patřilo. Jakési zvykové právo stanovilo oblast záboru jako oblast, kam astronaut stačí dojít pěšky. Brzy se však prokázala neudržitelnost toho konceptu. Co je to „dojít pěšky“? Kosmické skafandry byly vybaveny rozmanitými systémy podpory pohybu a ty lepší typy byly schopné i stometrových skoků. Bylo možné to považovat za pěší pohyb? Nakonec bylo stanoveno, že do vlastnictví lze zahrnout výhradně jen tu půdu, kterou pokrývá příbytek v místech fyzického kontaktu. Tato poslední klauzule byla specificky lunární. Díky šestinové přitažlivosti už brzy začaly vznikat stavby, které byly hodně vychýlené od kolmice – mnohem více, než se mohli odvážit architekti na Zemi. Klauzule o fyzickém kontaktu umožnila vyvarovat se v budoucnu sporům o vlastnictví prostoru POD stavbami. Budoucnost ukázala, jak důležité a jak prozíravé to bylo opatření a jaké praktické následky v rozvoji lunárních habitatů mělo.

První osadníci, jak je vidí Wikipedie

Zpět k osamělým osadníkům. Došlo i k několika přestřelkám ve stylu Divokého západu, tekla krev a byli i mrtví. Naštěstí zde zasáhla dohoda i demilitarizaci Luny. Kdo by použil napříště zbraní, anebo použil jakéhokoli nástroje či nářadí k jinému účelu, než pro jaký byl nástroj zhotoven s cílem způsobit jinému škodu na zdraví nebo majetku, ocital se mimo zákon. Což v praxi znamenalo smrt, bez dodávek vody a vzduchu, energie a informací. Na Luně totiž i ti nejosamělejší průkopníci museli být napojeni na zásobovací linie. Toto nebyl panenský Divoký západ, oplývající přírodními zdroji!

Brzy se ukázalo, že strategie agrese a konfliktu nikam nevede a že mnohem účelnější je strategie spolupráce.

Ti průkopníci, kteří se dokázali dohodnout a vzájemně si umožnili stavět příbytky blízko sebe, byli ve výhodě. Především byli bezpečnější. Jakákoli porucha na zařízení, počínaje banalitami typu „nefungující topení“ mohla mít pro osadníka osudné důsledky. Proto bylo výhodné mít souseda na dohled. Navíc mohli osadníci násobit síly, mohli spojovat svoje vybavení ke společným projektům. Kooperace se tedy vyplácela a na místech, kde kdysi přistála první Apolla, vyrůstaly roztroušené vesničky kosmických příbytků. Kdo se na ně podíval, na ty krtincům podobné kovové chýšky, musel napnout svoji fantazii, aby v nich spatřil zárodky pyšných habitatů již blízké budoucnosti!

(Pokračování)

Nafukovací přístřešky na měsíčním povrchu.