Deník práce na Ocelovém městě

Ocelové město je devátá verneovka, kterou jsem převyprávěl. Hned jsem věděl, že bude třeba zásadní zásah – vysvětluju to ve stati o anatomii původního románu (zde). Při práci jsem si vedl deník… nějak jsem na něj zapomněl, takže ho zveřejňuju až teď, takřka po roce. On není spěch, korona zdržela vydání, rukopis je v Albatrosu.

4.4.2020

Počítám s plus mínus dvěma sty stránkami rukopisu převyprávěné verneovky Ocelové město a jsem na nějakých dvaceti stránkách. Zveřejnil jsem zde anatomii románu: jak je to ve verneovkách obvyklé, v podstatě se v nich nic neděje – a mám před sebou stejný úkol jako Onndřej Vogeltanz, scénárista filmu Tajemství Ocelového města. I on musel vybudovat naprosto nový příběh.

Jak se mi rýsuje ten můj?

Jako první přichází na scénu Herr Schultz. Prezentuju ho jako nenávistného člověka, posedlého vidinou moci. Koketuju s myšlenkou, že jeho pomocníkem bude Thomas Roch, ano, pozdější šílený původce Vynálezu zkázy. Zatím v rukopisu je, jistý si tím nejsem. Na závěr první kapitoly se Schultz dočte v novinách o dědictví doktora Sarrasina a ukáže se, že i on patří k rodině a má na dědictví nárok.

Následuje prezentace doktora Sarrasina a jeho rodiny. Žijí v malém městě Douai, kde má doktor zavedenou praxi. Manželka (v originále není jmenována, já ji pokřtil jako Henriettu), dále pak dcera Jeanne, syn Octave a schovanec Marcel Bruckmann. V románu je Octave prezentován jako budižkničemu, dokonce pak se trochu spustí a hýří, ale napraví se a v závěru pomáhá Marcelovi přelézt plot, jinou roli nemá. Takže budižkničemu.

Následuje příchod pana Sharpa, oznámí nárok na dědictví půl miliardy zlatých franků (je to nepředstavitelná suma: tehdy frank = marka = rakouský zlatý; zlatý = dvě rakouské koruny, za první republiky 1 K = 10 Kč, a teď zkusme odhadnout, kolik dnešních korun odpovídá prvorepublikové kačce, odhaduju poměr 1:100, takto spočítáno jsme na půl bilionu korun českých). Rodina se usnese, že věc utají, na peníze nebude sahat – až po zralé úvaze.

Někdo (tušíme že Octave) to ale prozradí tisku. V tu ránu se doktor Sarrasin ocitne středem pozornosti a závisti. Potud to mám napsané.

Co bude dál? Doktor se rozhodne, že se dědictví vzdá, aby měl pokoj. Odjede do Londýna za solicitorem Sharpem. Ten ho vyslechne, sdělí mu, že je to sice možné, ale pak celé dědictví připadne Herr Schultzovi. Následuje scéna – konflikt Sarrasin – Schultze, dědictví rozděleno na půl a doktor se rozhodne zvednout výzvu a vybudovat v Americe v Oregonu France Ville, středisko učenosti a výzkumu.

Je tu háček – podle smlouvy ale jeden by dědil po druhém (to je i ve filmu, jistý si tím nejsem, ještě uvidím, jestli je to dramaticky dostatečně nosné). Horší háček – Octave se projektu nechce účastnit a hýří.

Schultze vysílá proti France Ville špiony a dokonce i vrahy, Marcel Bruckmann Sarrasina chrání (zde příležitost k dramatickým scénám). Když Schultze nepochodí s vrahy, nechá Octava unést a Marcel se vydá do Ocelového města Octava zachránit.

Jak to bude dál ještě přesně nevím. Problém je trochu v ilustracích. Těch je celkem sedm, na jedné je banální pohled do slévárny, ale ten druhý zachycuje scénu záchrany chlapečka Karla Bauera v uhelném dole. Zatím nevím, jak to do konceptu zapracuju, ale zapracovat to musím. Tož tak, o dalším postupu podám zprávu.

1.7. 2020

Koronademie přerušila práci a pokračuji až teď, v plném létě.

Přemýšlel jsem o roli Octava. V jedné fázi jsem dokonce myslel na to, že Octave opravdu bude hýřit – a že toho Schultze využije, zatáhne ho do zadlužení a pak bude Sarrasina vydírat – a tím se dostane k podílu na pozemcích v Oregonu a postaví svůj Stahlstadt za humny Sarrasinova vzorného města. Což je pěkná idea, moc s mi líbila, ale tohle není verneovka… Ve verneovce se nemůže stát, aby se synek zvrhl a postavil se proti otci. Přistoupil jsem tedy k jinému řešení a to mi přijde logičtější. Sarrasin a Schultze se chystají na právní spor, s podporou svých vlád, protože to jsou ohromné peníze, natolik velké, že spadají do státního zájmu. Tlaky jsou na Británii, protože dědictví řeší britská firma. Do toho přijde nabídka americké vlády na poskytnutí koncese na velký pozemek v Oregonu. Sarrasin je zatím pod tlakem svého maloměsta, které mu závidí a chce ho vyštípat. Ano, i to je proti duchu verneovek (konec konců, Verne žil v Amiens, tedy nikoli v metropoli), ale dá se to vydýchat. Motiv Schultze, aby přistoupil na kompromis a spokojil se jen s půlkou, místo aby se pokusil s vládní pomocí získat dědictví celé? Touha po moci a neochota se o ni dělit s císařem. Prosté, logické, líbí se mi to.

První část tedy končí shodou Sarrasina a Schultze.

Následuje klasický špionážní román. Už když jsem jako kluk Ocelové město četl, bylo mi vcelku divné, proč ten Marcel Bruckmann ve Stahlstadtu slídil. Jaký byl popud, aby se tam vetřel pod falešnou identitou, to je nejvyšší třída špionáže?

Momentálně to mám tak, že druhá část je uvozena souhrnným článkem v novinám popisujícím obě města. Dozvídáme se, že novinář který to napsal byl nalezen mrtev v hraniční řece Rogue. Marcel Bruckmann se vydá do Stahlstadtu aby odkryl tajemství té vraždy. Ještě si nejsem jist, zda ten novinář nebude mít tu falešnou identitu Schwarz a že ji Bruckmann převezme.

Teď je přede mnou celkem klidná pasáž slídění, ale na lámání chleba dojde, až nastane scéna s dělem. Pořád je tu ten problém, že Schultz v originále špatně spočítal sílu náboje (stejný motiv jako v románu Zmatek nad zmatek). Ve filmu Tajemství ocelového města to vtipně řešili motivem megalomanského šílenství, kdy Schultze maniakálně zvětší nálož. Já bych rád, aby to udělal buď Bruckmann, anebo Octave – který by se měl na scéně objevit, jenže jak to zařídit? Bruckmann u výstřelu nemůže být, protože prchá z města a je tam scéna kdy se málem utopí a vylomí mříž, je k tomu krásná Burianova ilustrace a je na to i narážka v mém Pánovi vzduchu, scéna ze Stahlstadtu na konci románu. No, uvidíme.

10.7.

Pořád narážím na zásadní slabinu původního příběhu.

Bruckmann se vloudí pod falešnou identitou k Schultzovi. Svými schopnostmi se dostane až na špičku, získá jeho důvěru. Schultze mu v záchvatu ješitnosti prozradí své plány a odsoudí ho k smrti. Bruckmann z Ocelového města unikne, dostane se do France Ville zrovna když se tam všichni z novin dovědí, že se chystá útok (tak to tam fakt je!), načež je výstřel a ukáže se, že to Schultze špatně spočítal a střela neudělá škodu. V závěrečné části se Bruckmann s Octavem do Ocelového města vrátí, aby zjistilo co se vlastně stalo a najdou tam mrtvolu Schultze v tekutém kysličníku uhličitém. Takže kdyby se Bruckmann vůbec nesnažil se do Ocelového města dostat, nic by se nestalo a všechno by proběhlo úplně stejně, jenom bez nerváků a mobilizace a rozčilování.

Mě dnes napadlo následující řešení:

Bruckmann dělá kariéru. Bydlí u paní Bauerové, její synek otročí v dole. V originále se ho Bruckmann marně pokusí zachránit, chlapec zahyne. Mé řešení: chlapec nezemře. Bruckmann zjistí, že Schultze chystá ozbrojenou provokaci, útok zločinců na France Ville. Propašuje Karla Bauera z města, aby varoval. Tím plán selže, jenže hlavní padouch, zřejmě von Stein, se chlapce zmocní a odvleče ho do Stahlstadtu. Bezelstné děcko Bruckmanna prozradí.

21.7.

Rozhodl jsem se k jinému řešení. Ano, chystá se útok na France Ville a Marcel se o něm dozví. To zůstává. Nicméně chlapečka neobživnu, nechám ho tak, jak ho uložil Verne do hrobu. Byla by to komplikace a taky dětská postava by špionážní příběh posunula do jiné polohy.

Bruckmann se chystá utéct z Ocelového města, aby varoval Sarrasina. Paní Bauerová mi pomáhá najít průvodce, placeného pašeráka. Marcel nemá peníze, obětuje tedy drahé hodinky, které dostal od Sarrasina na závěr studií (nutno dopsat). Ráno čeká na pašeráka – místo toho ho odvedou za nepříjemných okolností do Ústředního bloku. Tam nastává vyšší stupeň jeho kariéry konstruktéra. Je zoufalý, že nemůže France Ville varovat.

Netuší, že se na cestu vydá paní Bauerová. Prokáže se hodinkami, varuje Sarrasina – nastane boj, bandité jsou poraženi, zbylí lupiči utečou – a zmocní se paní Bauerové. Ta ve finále Marcela prozradí.

Uvažuju o tom, že Býčí věž bude to dělo – hmoždýř. Už jako kluk jsem měl při četbě Ocelového města pochybnosti, že by dělo s dostřelem 45 km mohlo mít palebné stanoviště na vrcholu věže…

22.7.

Hlavní problém – jak Octave Sarrasin odrazí útok Jacksonovy bandy. Nemůže to být ani masakr, ani nějaké legrace. Chtělo by to nějakou lest. Žádná mě ale nenapadá.

Dnes jsem už došel k tomu, že se Marcel potká se Schultzem. Osudné datum je 13. září, to má dojít k přepadení. Marcel je zoufalý, že se mu nepodaří Sarrasina varovat. Napadne ho, že když Schultzeho zabije, že přepadu zabrání. Nesmí to ale udělat okatě, protože by dědictví propadlo…

23.7.

Lest: motiv plynu. Konec konců, v Ocelovém městě je motiv plynu. Bude to uspávací plyn, ve městě karneval… Ten plyn, který používá doktor Sarrasin k uspávání pacientů.

Sloučím dvě figury – byl to původní rozmarný nápad, že Schultzům asistent bude Thomas Roch z vynálezu zkázy. Pak je tu postava Maulesmühla, ta je v Ocelovém městě. Sloučím je do jedné.

Poslední zádrhel – Marcelův útěk. Proč?

Prostě… uteče, ale chytí ho. On má být ten, kdo odpálí dělo na France Ville. Jenže on to zesabotuje. Výbuch…

A střih, jsme ve France Ville. Octave jde pátrat, potká Marcela a pak spolu… a je závěr jako v originále.

2.8.

V originále Schultze ze svého děla skutečně vystřelí, ale splete se a náboj získá kosmickou rychlost a krouží pak jako satelit kolem Zemně. Tady mám jiné řešení: Marcela po nezdařeném útěku (scéna v podzemním kanále, překonání mříže atd.) chytnou – a Schultze ze zlomyslnosti chce, aby to byl on, kdo zasáhne Franceville. Jenže Marcel zesabotuje nálož a on způsobí, že střela nedopadne n město, nýbrž skončí v kosmu! Čili žádný omyl, nýbrž sabotáž.

Po výstřelu pak Marcel prchne z Býčí věže podzemní chodbou navazující na uhelné šachty a tak se dostane k horníkům – a ti ho spojí s Octavem, který se mezi tím pokusil do Ocelového města proniknout. Samotný závěr je pak shodný s původním románem – včetně objevu mrtvého Schultze. Celkový cíl tedy byl – odstranit náhody a z Marcela Bruckmanna udělat aktivního Jamese Bonda, který pronikne do jádra říše zla a zneškodní ultimátní zbraň. Takto mi to připadá logické, přičemž duch románu, myslím, zůstal zachovaný.