Hnusné jídlo

Malý groteskní horor

Po pěti týdnech hladovění ve vlhku a zimě na voru potácejícím se ve vlnách Pacifiku byli trosečníci hodně otupělí. Každý z nich věřil, že už ho nic nemůže rozhodit. A přece jim všem šel Kapitán na nervy, když ho pozorovali, s jakou péčí opracovává úlomek prkna a vyrábí z něho špejle ostrým nožem, který nějakým zázrakem zbyl při ztroskotání z lodní kuchyně.

„Jídlo dovede být někdy pořádně hnusné,“ ozval se Zrzek. Dovedl si uchovat zbytky dobré nálady a měl nemalou zásluhu na tom, že hrstka zachráněných z lodi Medúza nepřišla ještě o rozum.

„Nemluv o jídle, nebo tě zabiju,“ zavrčel Tlusťoch. Tak se mu říkalo i teď, třebaže k tomu už nebyl důvod.

„Jen ho nech,“ zachrčel Padavka. „Třeba se zasmějeme. Povídej, co tedy je na jídle hnusného, Zrzku?“

„Jak kdy. To já jednou byl s partou kamarádů v restauraci v Čcheng-tu. Vybírali jsme si podle obrázku. Já si vybral takové kulaté červené věci, vypadalo to jako krájená mrkev, nebo tak něco. Přinesli nám jídla, mně tu mrkev a ono se z toho vyklubalo něco tuhého. Vzal jsem to do pusy a pálilo to, až jsem říkal, to není možné. Musíš to ale spolknout, jinak se ti budou smát. Druhé sousto fakt nešlo a všichni se mi smáli. Soused povídá, dej to sem, srabe, já to sním. A taky zůstal na druhém soustu. Ta má miska pak šla od jednoho k druhému a ta hnusná věc vyřídila každého!“

„Já nikdy nebyl v Číně,“ řekl Smolda smutně. On nikde nikdy nebyl, poprvé se plavil na lodi právě s Medúzou.

„To byla chobotnice po s´-čchuansku,“ pokýval hlavou Čahoun. „Taky bych to nejed. Teda, teď jo, ale dřív určitě ne. To mě jednou pozvali na super večeři, že prý se poměju, jako nikdy před tím. Prý abych před tím vyhládl, že se pěkně našťouchnu. Tak jsem se na to těšil a jdu, vidím luxusní restauraci, všude zlato, plyš, ono to bylo v Soulu, v Korei. Klaněli se, uvedli mě dovnitř a tam byl dlouhatánský stůl, sedělo se kolem něho na polštářcích na zemi. Na tom stole bylo všechno, co se mi hnusí. Chobotnice, krabi, škeble, hadi. Já na to nemohl ani koukat. Seděl jsem tam a díval jsem se raději na vlastní kolena. Měl jsem ale už pořádný hlad. Tedy, tehdy jsem nic o hladu nevěděl,“ pohlédl omluvně na ostatní. „Byl to hlad, jaký bývá tam venku…“

„V ráji,“ dodal Kapitán a zvedl oči od svého nože a špejlí.

„Takže jsem přimhouřil oči, abych viděl jen nejasně a zahlédl jsem před sebou něco bílého. Trochu jsem ty oči otevřel a vidím, že to jsou nudle. Chuchvalec těch bílých lesklých tenkých nudlí. Tak jsem po tom hrábnul a už tu byla servírka a ječí: nesahejte na to, pane, to je dekorace! Ty nudle byly z plastiku!“

„Kdyby byly aspoň ty,“ komentoval Smolda.

„Tys tedy ty kraby nejed?“ ptal se Čahouna Padavka.

„Tenkrát ne,“ pokýval tázaný hlavou. Od té doby se hodně změnilo. Za pět týdnů na voru se snažili vylovit aspoň něco. Drobné kousky planktonu, korýši velcí jako hrachové zrnko je udržovali dva týdny při životě. V téhle části oceánu už ale nežil ani plankton. Trosečníci tu byli poslední známka života… a i to brzy skončí, jak si všichni uvědomovali.

„Ono to někdy fakt nejde,“ pokračoval Padavka a obrátil se k Zrzkovi. „Oni ti Číňani si potrpí v pěkných hnusech, co?“

„To mi povídej! Ti jejich hadi naložení ve flašce s chlastem.“

„Číňani jedí všechno,“ řekl Tlusťoch. „Jako já.“

„Ty bys jedl všechno? Nemyslím, teď,“ zarazil se Padavka a podíval se po vyhublých tvářích ostatních trosečníků, po tvářích, ze kterých lesklé oči zářily jako majáky beznaděje. „Teď bychom jedli všechno asi všichni, ne?“

„Budeme muset,“ ozval se Kapitán. Nastalo ticho a v něm uslyšeli, jak mu nůž projel dřevem a oddělil další třísku, kterou pak opracuje to špejle.

„Tys chtěl něco vyprávět, Padavko,“ řekl Čahoun, aby přerušil nepříjemné ticho, které po jeho slovech nastalo.

„Vlastně ano,“ vypravil ze sebe Padavka. Držel si vyzáblé ruce na břiše a zkoumal prsty křečovité stahy žaludku, který marně pátral po sebemenším soustu. „Nikdy jsem nebyl vybíravý. To mám z domova. U nás neexistovalo nějaké to, že tohle nejím. Maminka vždycky říkala, jez co se ti dá na talíř, nad ničím nepřemýšlej. Může být zle a pak budeš rád, že na talíři uvidíš aspoň něco.“

„To nevěděla, že si koupíš lodní lístek na Medúzu,“ ozval se Tlusťoch.

„Tak pozor,“ křikl Kapitán a v bezděčně výhrůžném gestu mávl nožem, „Medúza byla v pořádku. Loď v perfektním stavu. Nikdo nemohl tušit, že se od Antarktidy utrhne kus ledu velký jako Madagaskar!“

„Kdyby fungoval radar, vytušit se to dalo,“ pokrčil Tlusťoch rameny.

Už to vypadalo, že se na něho Kapitán s tím svým nožem vrhne a že se pak už nebude muset špejlemi zabývat, ale zasáhl Smolda. Neměl rád spory a za těch pět neděl zoufalé plavby na trosečnickém voru se mu několikrát podařilo úspěšně zasáhnout a zabránit nejhoršímu.

„Jak to bylo s tvou maminkou?“ obrátil se na Padavku.

„Tu sem netahejte.“ Úkosem se podíval na nůž v Kapitánově ruce. „Mluvil jsem o hnusech, co si v nich Číňani libujou. Když jsem poprvé do Číny jel, vyprávěli mi o nich. Co jako že budu dělat, když mi nějaký ten hnus předloží? Prostě ho sním, jsem vycepovaný od maminky. A budeš jíst, třeba, škorpiona? Oni jedí škorpiony, ti Číňani. Já na to, proč bych nejed škorpiona, když bude dobrej?“

„No a co,“ ptal se Smolda.

Padavka sklopil oči. Po chvilce pokračoval.

„Já byl odhodlaný do toho jít. Dejte mi škorpióna a já ho sežeru. Dejte mi jich tucet a budu je chroupat jako buráky. Já před tím už ochutnal pražené brouky, oni ti pražení švábi opravdu chutnají trochu jako něco mezi buráky a kešu.“

„Jak tedy chutná škorpión?“

„Nevím,“ přiznal Padavka. „Řekli mi, že ho prodávají na trhu místních specialit, to je v Pekingu v centru, kousek od Zakázaného města. Tak jsem tam zašel. Nabízeli všechno možné, hady a kočky a netopýry, oni se fakt neštítí ničeho. Pak jsem našel stánek se škorpióny.“

„No a co?“

„Nic. Byli živí. Oni tam škorpiony měli napíchnuté na špejlích a ty špejle vsazené do dírek v rámečku, jako v sámošce mají lízátka pro děti. Jeden škorpión vedle druhého, máchali nožičkami, svíjeli se bolestí, každý z nich byl jako naražený na kůl. Kolik si dáte, ptá se chlápek a po ruce má lázeň s vroucím olejem, jako že tam škorpíka hodí a udělá z něho karamelu.“

Nastalo ticho. Trosečníci uvažovali, zdali by škorpióna jedli teď, když byli na dvě pídě od smrti hladem, na voru co zbyl z Medúzy, někde v Pacifiku stranou námořních cest.

„No jo,“ řekl Tlusťoch. „To chápu. Dokud neumíráš, máš s umírajícím něco jako soucit, ne?“

„Tak nějak to bude,“ pokyvoval Padavka.

„A co ty?“ obrátil se Zrzek na Tlusťocha. „Jak je to s tebou a hnusným jídlem?“

„Je mi trapné to přiznat,“ odpověděl, „ale mě vždycky všechno chutnalo a neměl jsem s ničím problémy. Možná jenom jednou…“

„Povídej.“

„To byl v Římě. Pozvali mě do vybrané restaurace, skvělá večeře. Šel jsem domů s mladou dámou. Najednou to přišlo.“

„Co?“

„Musel jsem stáhnout kalhoty a pustit to mezi dvě zaparkovaná auta. To jídlo bylo dobré, ale následky hnusné. Stačí to?“

Přemýšleli, co mu mají říct.

„Moc ne. Slabota. Ale pořád lepší, než tady Smolda,“ přerušil ticho Zrzek.

Smolda jen pokrčil rameny. Nikdy na nic hnusného k snědku nenarazil a nikdy se mu nic nestalo. Ani že by se podělal mezi auty na ulici v Římě.

„Jsem hotov!“ zvolal do toho Kapitán a vstal. V ruce držel nůž, pěkně ostrý, pětatřicet centimetrů dlouhý, a v druhé ruce svoje pečlivě vyrobené špejle. Měl je pěkně seřazené do vějíře. „Tahejte!“

Sáhli si po nich. Zrzek měl při tom zavřené oči, Čahoun naopak pečlivě vybíral, Padavka s Tlusťochem se vrhli oba na jednu a Kapitán na ně musel zařvat, aby vytáhli každý jinou. Nakonec zbyly jen dvě. Smolda si vybral tu vlevo. Prohlížel si ji. Obyčejná špejle, pěkně opracovaná nožem, žádné třísky z ní nečouhaly.

„Srovnávejte,“ řekl Kapitán.

Přiložili špejle k sobě. Smolda měl tu nejkratší.

„Tak se mi zdá, Smoldo, že ti není dopřáno sníst něco opravdu hnusného,“ podotkl Zrzek, on měl vždycky nějaký fórek pro zlepšení nálady. Chvilku to Smoldovi trvalo, co tím myslí. Vykřikl, ale to už se ho chopily ruce kamarádů a slunce se zalesklo na ostří nože, který se mu zvolna blížil k hrdlu.