Jonas Jonasson: Zamilovaný vinopalník aneb Princip audiocomicsu

Do literárních recenzí, nedejbože kritik, se pouštět nebudu. Omezím se na pár poznámek o literárním řemesle. Potýkám se s ním celý život a zajímá mě, jak se s ním vyrovnávají jiní. Například Jonas Jonasson, švédský mistr groteskního humoru, dobře známý i českému čtenáři. Jeho prvotina Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel měla okamžitý úspěch, překlad u nás vyšel v roce 2012 tři roky po švédském vydání. Nemohla mi uniknout jeho „sekundární inspirace‟, jak zdvořile nazývám tvůrčí metodu, jíž se surově říká plagiát, ale možná, že Joansson ani neviděl film Forrest Gump a princip „nešika, který hýbe světovými událostmi‟ se mu narodil v hlavě nezávisle. Každopádně je Stařík skvělá kniha a její ohromující celosvětový úspěch je zcela oprávněný.

Loňská novinka Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj vyšla hned u nás knižně. ale také jako audiokniha ve skvělém podání Martina Stránského. V recenzích jsem četl poznámky typu, že jde o „odvar ze Stoletého staříka‟: ano, Jonasson má svůj specifický humor a ten Staříka i Vinopalníka ovládá. No a co? To je prostě autorův rukopis. Podstatné je, že zde princip „celosvětových zásahů‟ ani v náznaku není – což například v jeho druhém románu Analfabetka, která uměla počítat bije do očí, je to fakticky variace na Staříka.

Takže k Vinopalníkovi. Řekl jsem, že humor, leckdy absurdní, černý ale nikdy ne zlý. Je to základní princip. Román se odehrává ve Švédsku v polovině devatenáctého století s odkazy na historické skutečnosti od napoleonských válek výš: v jistém smyslu je to sociální freska, figurují zde reprezentanti různých vrstev králem počínaje až po ubohé pachtýře. Sympatie jsou jasně na straně utiskovaných: je to v podstatě příběh na téma jak chudé děvče ke štěstí přišlo, kde v roli chudého děvčete je onen zamilovaný vinopalník. V daných poměrech lze ke štěstí přijít než totálním zdeptáním padoucha – o tom celý příběh je.

Jistě jsem ovlivněný tím, že román jsem nečetl, ale vyposlechl jako dvanáctihodinovou audioknihu na Audiotéce. Pracuju teď na audiopříběhu Past na Péráka a říkám tomu audiocomics. Tahle audiokniha mi přišla právě včas do rány, aby mi pomohla určité principy definovat.

Postav musí být – když ne málo, tak omezený počet, aby se mezi množstvím figur laskavý posluchač neztratil. Jejich charaktery jsou na první dobrou čitelné, řekl bych comicsově jednorozměrné. Hrabě je zde padouch, hraběnka kráva, synek pitomec: žádné hluboké ponory. Vinopalník, ten je mazaný, asi jako Kašpárek, hlava chytrá.

Když si odstavec přečtete, asi si pomyslíte, že to musí být prostoduchá slátanina, něco jako leporelo pro děti. Nebezpečí tu jistě hrozí. Jonasson to ale drží pohromadě metodou ironického nadhledu. Tady těžko hledám slova, jak to výstižně vyjádřit. On prostě nahlíží sociální poměry devatenáctého století z pozice člověka z jednadvacátého století, z pozice světa zcela ukotveného v sociálním státě. Popisuje padouchovo padoušství bez pohoršených výkřiků. Nikdy nehodnotí, jenom ukazuje, vypráví. Věcnost je jeho vypravěčská metoda. Absurdita, ta vzniká ze situací.

Ještě k té technice.

Volba omezeného počtu postav – a každá je reprezentant určité společenské role. Žádný vývoj charakteru a když, tak jen minimální, vynucený okolnostmi: to je postup naprosto protichůdný tomu, co se od kvalitní literatury žádá, totiž cosi jako metamorfózu osobnosti.

Abychom se ale s postavami načrtnutými tlustou čarou a vybarvenými sytými barvami nenudili, děj je rozdělen na množství krátkých kapitol, které se prolínají a doplňují. Tohle rozvržení pak skvěle funguje právě v audioknize: těžko se najde někdo, kdo by chtěl dvanáctihodinový opus absolvovat na tři, čtyři posezení. A jsme o mého pojmu „audiocomics‟. Jaksi nezávisle jsem v Pasti na Péráka došel ke stejné metodě. Možná, že se z toho stane nový žánr. Asi se nebude jmenovat „audiocomics‟, nicméně bude to vypravěčský útvar primárně určený k poslechu. Bude to návrat do hluboké minulosti?

V Číně a Japonsku se tradice vyprávěných příběhů udržela velmi dlouho – na vlastní oči jsem viděl „vypravěče‟ obklopeného davem posluchačů viděl v Pekingu. Současné audioknihy, tedy načtené literární předlohy, jsou mezistupeň. Moje Past neexistuje jako literární předloha a dokonce si lámu hlavu, jestli je vůbec možné ji do podoby tištěné knihy převést. Zatím si myslím, že ne a že zůstane taková, jaká je – jako audiocomics, jak byla vymyšlena a napsána.