Malé drama na velkém letišti

Velká prázdninová dramata se odehrávají ve vysokých horách a v mořských vlnách. Malé drama jsme zaznamenali zpočátku minulého týdne na pražském letišti. Rodina ve složení pán, paní a dvě děti se chystala k odletu do Istanbulu. Měli se na co těšit. Istanbul je krásné město a kupodivu je tam v těchto dnech menší horko než u nás, pokud mohu věřit informacím mého mobilu. Drama začalo v okamžiku, kdy úředník v zavazadle objevil rodině, zřejmě pánovi, moc silnou powerbanku. To je akumulátor, ze kterého si můžete nabíjet mobil. Pána to rozladilo a jak byl nevrlý, řekl něco v tom smyslu, že je terorista. Následoval to, čemu se říká lidově élent. Sesypali se na něho, všechno prohledali a vyloučili z přepravy. Co rodina? Zpráva suše sděluje, že „letiště pak v doprovodu policistů poklidně opustili‟.

O tom poklidu si dovoluji pochybovat. Zvláště pak po návratu domů asi padlo mnoho silných slov zejména z dámské strany a pokud jde o děti, možná že i sem tam skanula nějaká ta slza.

Vzpomněl jsem si při tom na vlastní příhodu z poloviny devadesátek. Putoval jsem po Americe s notebookem vybaveným baterkou s kapacitou čistá nula. Musel být zapnutý do sítě, jinak si neškyt. No a jednou takhle při prohlídce mi úředník řekl, abych ho zapnul. Nastalo dohadování a já tenkrát taky utrousil něco jako že jsem holt ten terorista.

Jo, devadesátky v Americe jako u nás! Doba volnosti a snad i drzosti! Ne snad, že by se úředník mé poznámce usmál. Naopak, pořádně mě seřval. Ale nikdo mi neklekl na krk jako Floydovi a v letu jsem pokračoval. Po té lekci bych ale sprosté slovo na „t‟ na letišti nevyslovil ani v kabince na záchodě.

Tím méně v Ruzyni. Možná tam nejsou nejpřísnější na světě. Nebyl jsem na všech letištích světa, takže to nemůžu posoudit. Ale jenom tam mě nahnali do kabinky, když moje kovová protéza kyčelního kloubu pískala v bezpečnostním rámu. Nechali mě svléknout kalhoty a chtěli vidět jizvu po operaci.

Žádnou nemám, ale od sondy skalpelem upustili. Dokonce nereagovali na můj dotaz, jestli – když už tu stojím s holým zadkem, jestli se budou dívat dovnitř. V přepravě jsem pokračoval. Možná do Istanbulu nebo někam dál na Blízký Východ. Tam podle mých zkušeností s přísností nepřehánějí. Zkoušet to nebudu, ale možná, že by mi tam prošla i poznámka o teroristovi. Oni přece vědí, jak terorista vypadá. Rozhodně ne jako plešatý dědek s endoprotézou, co chodí ve cvičkách, protože se neohne, aby si zavázal tkaničky. Oni dobře vědí. Vždyť od nich ti teroristé obvykle přicházejí.