Návštěva z Kanady

Příhoda, kterou zde zaznamenáme, měla v povědomí obce Stránkov žít jako Den, kdy ten Kanaďan málem podpálil les od Turkovic po Královo pole. Dotyčný Kanaďan byl ovšem Čech, jmenoval se Libor Štěpánek, nicméně už patnáct let žil v Kanadě a pracoval jako lesák neboli ranger v Wells Gray Provincial Park v Britské Columbii. V Čechách byl na prázdninách a ve Stránkově navštívil na pár dní svého bývalého spolužáka Jakuba Drhu. Ten tam na chalupě trávil se svou ženou Viktorií a dcerkou Amálkou prázdniny.

To, co se později vyprávělo, bylo ke Kanaďanovi hrubě nespravedlivé. Nejenže nic nepodpálil, natož aby ohrozil celý les mezi Stránkovem, Turkovicemi a Královo Polem. Naopak, snažil se požáru lesa zabránit celé ty čtyři dny, kdy na chalupě u kamaráda Libora přebýval. Už pět týdnů nespadla ani kapka a z lesů vanul do vesnice vzduch prostoupený pachem troudu.

„Les vyschnul a ztratil odolnost proti ohni,“ to byla jeho slova, sotva vylezl z auta a rozhlédl se kolem. „U nás v parku bychom měli čtvrtý stupeň pohotovosti. Letadla s cisternami, buldozery, kontrola motorových pil.“

„U nás kontrolujeme, jak funguje chlazení piva. Buď v klidu, Libore, tady nejsi v Kanadě,“ chlácholil ho Jakub. Vzal ho večer do hospody a nazítří celá vesnice věděla, že ten Drha, ten berounskej, tu má Kanaďana a ten by nejraději lidem zabavoval sirky. Kanaďan budil pozornost svou vytáhlou ramenatou postavou hráče rugby. Obcházel vesnicí zdánlivě liduprázdnou. Kdo měl špetku rozumu v hlavě, schovával se před vedrem někde ve stínu, pokud možno ve sklípku. Jen Ten Kanaďan nedbal vedra, chodil a rozhlížel se a zkoumal směr větru a pozornosti mu neušly ani cesty vedoucí do lesa. Podle jeho názoru, jak říkal následujícího večera v hospodě, jsou moc úzké a nelze tudy vést řádný požární útok.

„Už toho nech,“ nabádal ho Jakub. „Říkají si o tobě, že jsi idiot.“

„Já idiot? Když oni si opékají buřty na kraji vyschlého lesa?“

Tak to pokračovalo i v pátek. Večer nabádal chlapy v hospodě, aby si aspoň připravili sekyry. To už se mu smáli a když se vraceli domů, Jakub se za něho i trochu styděl.

Čas sobotního odpoledne se ploužil jako saharská duna pod tlakem vánku. Libor Štěpánek ostražitě vtahoval suchou vůni čichacím ústrojím podobným zobáku tukana a pohlížel na beznadějně modrou oblohu. Obrátil se ke svým přátelům a hostitelům.

„Nezdá se vám, že cítíte kouř?“

Jakub Drha hrál osmé kolo karetní hry prší se svou devítiletou Amálkou. Opodál spočívala na lehátku Viktorka Drhová, ponořená do četby časopisu Rytmus života. Drha ji viděl jen koutkem oka, nicméně nemohlo mu uniknout nervózní trhnutí ramene. Sám už byl také hodně podrážděný.

„Nezdá,“ odpověděl stroze. „Jestli je tu něco cítit, tak sousedovic septik.“

Slunce pražilo do krajiny a spalovalo i ten cíp lesa zvaného Pomezí.

„Nic bych nedal za to, že už někde hoří,“ pravil Štěpánek a vstal. Zdálo se, že se na požár těší. Postava hráče rugby nabitá energií se tyčila nad poměklými postavami rodiny Drhových jako žulový pomník bájného hrdiny. Rozhlížel se a nasával vzduch. „Jasně. Cítím pach hořící borovice.“

Drha zvedl mobil.

„Zavolám na obec,“ houkl směrem k manželce. „Dobrý den, paní Jarolímová. Tady Drha. Kdyby hořelo, vy byste to věděli, že? Jo, ten je tu pořád.“ Pohlédl na Štěpánka. „Ne, nevím, co hoří, jen se ptám. Cože? No třeba les. Něco jako požár lesa. Jak je to vedro, víte? Stačí hodit sirkou… Ne, nevím. Já…“ Odložil mobil. „Je pitomá. Položila to.“

„Nejspíš mají pohotovost,“ napadlo Štěpánka. Energicky přešel verandu a zkontroloval, jestli jsou sekyry a pila na svém místě.

„O ničem nevěděla. Nechtěla ztrácet čas žvaněním o blbostech,“ řekl Drha. Štěpánek už mu šel pořádně na nervy. Štěpánek stiskl rty a Drhová se podívala přes kraj Rytmu života. Třeba se urazil a odjede, to četl Drha v očích své ženy.

Aniž to tušili, právě teď začalo to, o čem se mělo ve Stránkově ještě dlouho vyprávět.,

Ozval se motor skútru. Patřil sousedovi Wiesnerovi, majiteli páchnoucího septiku. Drha loudavě přešel k vrátkům. Wiesner jistě zapomněl zajistit dekl.

A už byl tady, Wiesner, v kraťasech a pruhovaném tričku.

„Prej hoří,“ houkl na Drhu dřív, než Drha stačil vyslovit slabiku „sep“.

„Kde?“

„To já nevím. Zaslechl jsem to na obci.“

„Slyšel jsi to? Tak přece jen hoří!“ zaradoval se Štěpánek a popadl sekyru, tu velkou friskarsku.

To je celý on, kanadský ranger, pomyslel si naštvaně Drha. Mně nechal tu malou. Znovu zavolal na obec. Měli obsazeno.

„Neberou to.“

„Ovšem, že neberou. Organizují požární domobranu.“

„Jakou domobranu?“ ptal se Wiesner. Taky věděl, že se po Stránkově potuluje Kanaďan a straší nějakými požáry.

„Požární bouři musí čelit všichni občané.“

„Požární bouři?“ divil se Wiesner. Byly ale na něm vidět obavy. „U nás jsou, víte, malý lesy a malý poměry.“

„Na rozměru lesního porostu nezáleží,“ řekl Štěpánek bojovně. „Živlu je třeba čelit okamžitě a rozhodně. V první vteřině požár zlikviduje sklenice vody, v desáté plný džber.“

„Tak to je v pytli,“ ozvalo se děcko. „Les hoří už pět minut. Pojď hrát, táto!“

„Jak to mluvíš?“ křikla přísně Drhová.

„Takže hoří!“ zvolal Wiesner. Motor jeho skútru bublal na volnoběh.

„Nepropadejte panice, pane sousede,“ řekl mu Kanaďan. „Nejdříve půjdeme k city hall pro pokyny.“

„City hall?“

„On myslí na obec, pane Wiesner,“ vysvětlil Drha. Ohlédl po ženě. Unaveně kývla stranou. Hlavně ho odveď, už mi z něho třeští hlava.

„Jdeme hásit, jdeme hásit…“ poskakovala Amálka na jedné noze.

„Ty zůstaneš doma. Hašení je nebezpečné.“

„Vy a váš bajk,“ řekl Wiesnerovi Kanaďan, „budete dělat spojku.“

„To tak! Ještě abych se do něčeho zaplet. Tak ono opravdu hoří?“ Nepatrně přidal plyn.

„Ale nehoří…“

„Tak proč bych nemohla s vámi?“ kvičela Amálka.

„Protože hoří!“

„A sakra,“ řekl Wiesner. „Tak přece.“ Prudce se rozjel a zvířil oblak prachu.

„Nezapomeň sekyru a pilu,“ poručil Drhovi Štěpánek. „Jdeme na city hall.“

„Budu vypadat jako blbec. Na obec se sekerou.“ Trhl sebou. „Kde je ta holka?“

Amálka využila incidentu se skútrem a zmizela.

Přijíždělo auto, zastavilo u nich a řidič, Drha ho znal od vidění, věděl o něm jen to, že je taky odněkud z Berouna, vystrčil hlavu. Pohlédl na sekyry v rukou mužů.

„Tak je to pravda, vydechl.“ Vedle něho seděla žena a vzadu se tísnily tři děti.

„Jeď, jeď!“ ječela žena. Držela u ucha mobil. Než ten člověk z Berouna stačil zařadit jedničku, Drha ji slyšel říkat do mobilu slovo „hoří“.

„Amálka bude u Machatejch. Určitě běžela za Silvou,“ nabádala Drhová.

No jo, Silva, Amálčina nejlepší kamarádka, uvědomil si Drha. Se sekyrou v ruce se rozběhl Machatým. Štěpánek nevěděl, kde je city hall obce Stránkova a šel tedy rozvážně a rozhlížel se kolem sebe, spoléhaje na lovecký instinkt, vypěstovaný dlouholetou službou ve Wells Gray Provincial Park. Ohlédl se. Těsně za ním zastavilo auto.

„Co se tu špacírujete? Koukejte se taky dekovat, vždyť hoří!“ křičel na něho z okna upocený chlap. Táhlo z něho pivo.

„Opravdu hoří?“ ptal se Štěpánek, když mu došel smysl těch slov.

„To se ví, že doopravdy a když se tu budete dál takhle flákat, bude vám hořet ta vaše paruka.“

„Kam jedete?“

„No přece pryč odsud!

„Snad budete hasit s námi?“ pozvedl Štěpánek velkou friskarsku.

„Na to jsou jiný!“

Muž několikrát sešlápl plyn, auto vtekle cukalo a Štěpánek mu nakonec uhnul. Zpod hnacích kol se vymrštily kamínky a udeřily ho do holeně.

Z uličky vyběhl Drha.

„Amálka u Machatejch není a Machatý nejsou doma. Ani auto tam nemají, nechali vrata dokořán…“ Mobil mu zazvonil v kapse. Podíval se na displej. Machatý. „Víťo? Slyším. Takže Amálka je s váma, chvála bohu. A co jako že já?“

Pohlédl na Štěpánka.

„Jdeme hasit.“ Dal mobil trochu dál od ucha. Štěpánek slyšel jekot. „Nezbláznil jsem se.“

„Občanská povinnost,“ přikývl Štěpánek.

„Občanská povinnost,“ opakoval po něm Drha. Zase oddálil mobil od ucha. Štěpánek slyšel slova „odpovědnost“ a „mysli na to dítě“. Drha zavěsil. Zabočili uličkou. Od rohu bylo vidět na obecní úřad. Paní Jarolímová stála ve dveřích a kolem ní rostl hlouček místních občanů. Uličkou projížděla auta plná vyděšených občanů.

„Není žádný požár. Nikde nehoří,“ volala paní Jarolímová.

„Vy nás chcete ukecat. Vždyť všichni utíkaj, musí hořet!“ zvolal někdo. Právě sem přicházel Drha s přítelem z Kanady. V tu chvíli se už dav chvatně rozcházel. Všichni měli u ucha mobil.

„Na obci říkají, že hoří.“

„Kam jdete? Je potřeba hasit!“ volal Kanaďan.

„Na to jsou jiný!“ znovu slyšel tu odpověď.

Ozvalo se houkání. To byla hasičská tatrovka Sboru dobrovolných hasičů ze sousedních Černých Turkovic.

„Teď se dozvíme, kde hoří!“ vykřikl Drha. Spolu se Štěpánkem tu stál vedle paní Jarolímové.

Tatrovka zastavila před obecním úřadem. Od volantu houkl masitý muž s blýskavýma očima pod hustým obočím.

„Kde hoří?“ obrátil se na Drhu.

„Nevím.“

„Jak to, že nevíte?“

„Já se zrovna šel zeptat, jestli náhodou nehoří.“

„Se sekerou v ruce?“

„Proti požární bouři je třeba být připravený,“ ozval se Štěpánek.

Dobrovolný hasič frkl a díval se na něho velmi nedůvěřivě. Pak se obrátil k paní Jarolímové.

„Dvakrát nás málem nabourali. Hergot, dávejte pozor…“ Uprchlické auto projelo tak těsně kolem hasičského vozu, div o něj neškrtlo. „Kde hoří?“ Díval se střídavě na Jarolímovou, Drhu a Štěpánka. Jiskra poznání se mu zaleskla v oku. „Že vy jste ten z Kanady?“

Štěpánkova pověst pronikla až do Černých Turkovic: po Stránkově chodí chytrák z Kanady a straší požárními bouřemi.

„Tak to jo, to je on, z Kanady.“ Obrátil se k mužům uvnitř kabiny. „Slyšeli jste, chlapi? Von je z Kanady. To jsem si mohl myslet.“

Rachotivě zařadil jedničku, rozjel se a zvolna se otáčel, aby se vrátil do Černých Turkovic.

„Co mám říct lidem?“ volala za ním Jarolímová.

„Ať jim to řekne on… Kanaďan,“ křikl hasič a auto se rozjelo.

Teď i Štěpánek pochopil, že šlo jaksi o omyl.

Drha se cítil jako pěkný pitomec.

„Co já řeknu těm Machatejm… a těm ostatním, co odjeli…Ale hlavně těm Machatejm.“

Zazvonil mu mobil. Volala manželka.

„Ahoj Viki. No jo, jdeme domů. Co? Nic. Nehoří. No jo, vostuda. Jdeme domů.“

S povzdechem zavěsil.

„Je hodná. Nezlobí se.“

„Ještě aby jo. “ ozval se po chvíli Štěpánek. „Měla by na tebe být hrdá.“

Drha škubl hlavou.

„Proč, prosím tě?“

„Ty jsi neutek. Šel jsi hasit.“

„Protože jsi mě vybláznil, ty vole.“

„Vybláznil nevybláznil, všichni utíkali a ty jsi popadl sekeru a šel jsi hasit. Víš ty, co to je, když hoří takový les?“

„Vím,“ řekl Drha přísně. „Celou tu dobu neslyším od tebe nic jiného.“

„Tyhle lesy si koledují o pořádný požár. Dobře, nechám toho. U nás mají hasiči takovou písničku, Mount Hanley Song. Já ti ji zazpívám.“

Drha najednou zavětřil.

„Co je?“

„Necítíš kouř?“

„Dej už pokoj. A promiň mi to. Já to myslel dobře.“

„Počkej, ale ono opravdu hoří.“

Teď to ucítil i Štěpánek. Přidali do kroku, pak se rozběhli.

„Je to u Machatejch!“ křikl Drha. „Tudy!“

Vrata byla ještě otevřená. Kouř už je štípal do očí a k modré obloze viděli stoupat černý chochol. Oběhli domek. Od ohniště, u kterého ještě stály rozestavěné skládací židličky a stolek s buřty, hořela tráva a plameny už olizovaly dřevěnou boudu, kde měl Machatý dílničku a nezbytný sklad haraburdí.

„Zavolej hasiče!“ křikl Štěpánek a sám se vrhl se sekyrou na boudu. Zaútočil na ni tam, kde přiléhala k domku. Vyschlá prkna pukala pod prudkými údery. Drha vyťukal 112.

„Hlásím požár,“ vyhrkl, když se mu ozval dispečink. „Obec Stránkov, to je u Králova Pole…“

„Mám to tady. Nejblíž jsou hasiči Černé Turkovice, je to tak…“

„Jo, jo…“

„Moment, ohlásíte přesně…“

„U Machatejch. Hoří u Machatejch, taková bouda.“

„Mně to neříkejte. Musíte to říct jim,“ řekl dispečer. „Čekejte chvilku. Už to bude. Tak a je to, máte je na příjmu, povídejte.“

„Tak co je?“ uslyšel Drha hluboký hlas. Poznal hlas toho chlapa s obočím jako balkon.

„Hoří u Machatejch,“ snažil se Drha změnit hlas.

„Helejte, že vy jste ten vtipálek, ten… jak to říkali… ten Drha?“

„Teď je to doopravdy.“

„Já vám něco povím, pane Drha. Už jsme se dost nasmáli. Teď si to doopravdy odskáčete.“

Zavěsil.

Ozval se rachot. Drha se otočil. Machatého bouda se zřítila a srazila Štěpánka na zem. Celou spodní polovinu těla měl pod hromadou trámů a prken. Marně napínal veškerou sílu. Hromada byla moc těžká. Drha pořád ještě držel v ruce to maličkou sekyrku na štípání polínek. Zahodil ji a popadl tu velkou. Z plamenů vyčníval dlouhý trám. Veškerou silou do něho třískal. Plameny se k němu blížily. Cítil palčivou bolest na levé polovině těla. Oslepoval ho pot smíchaný se sazemi. Kouř ho začal dusit a točila se mu hlava. Neodvažoval se pohlédnout stranou, kde pod troskami ležel Štěpánek.

Trám se mu nedařilo přesekat.

Sekyra mu vyklouzla z ochablých prstů a zmizela v plamenech. Podlomila se mu kolena.

Pak to začalo kolem něho syčet. Otočil se.

Za ním stála jeho drahá žena Viktorka a zahradní hadicí stříkala na něho a na trámy a na hořící prkna.

Vyskočil právě ve chvíli, kdy se naseknutý trám zlomil. Popadl ho a s její pomocí ho vrazil pod hromadu.

„Zvedej… tak… ještě…“

Oba supěli námahou. Koutkem oka Drha pozoroval Štěpánka. Sunul se zpod hromady po centimetrech, pak sebou škubl a už byl venku a kutálel se od trosek pryč. Chvilku si třel nohy.

„Dobrý… dobrý… Nic neprasklo.“

Za chvilku vstal a pomáhal Drhovi tahat prkna a trámy, zatímco Viktorie dál stříkala do plamenů.

Hasili laicky a nešikovně a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby hasiči z Černých Turkovic nakonec nepřijeli. Stříkali dlouho a všechno kolem pořádně prolili, protože to bylo takové suché léto a lesy smrděly jak troud a kdyby se oheň rozšířil, jel by až po Královo Pole.

Libor Štěpánek se vracel do Prahy v neděli odpoledne. To už byli Machatých zpátky i s Amálkou, která vřeštěla, že u toho nebyla, a vrátili se i ostatní uprchlíci.

„Do Kanady se vracíš v září?“ říkal Drha, když se sloučili.

„Jo, v září. To se ještě uvidíme.“

„Ale ne tady, že?“

„Ne, tady ne,“ usmál se Štěpánek. „Já dobře viděl, jak na mě koukali. Ale tobě by měli poděkovat. Bez tebe… tenhle les je na ohnivou bouři jako dělaný. Třeba ti postaví pomník. Nebo desku na city hall.“

„Na obecním úřadě,“ opravil ho Drha. „Kdepak, žádná deska nebude, ani poděkování.“

„Co tedy bude?“

„Nic,“ řekl Drha. Spolu s Viktorií a Amálkou se za ním dívali, když odjížděl jejich uličkou, spíš cestou.

Něco ale bude, táhlo Drhovi hlavou. Až si lidi vzpomenou, co se tenkrát stalo, budou vzpomínat na toho nafoukaných českýho Kanaďana, který tu málem podpálil les.

A měl pravdu.