O cenzuře

Je to dobový paradox: o cenzuře se veřejně píše, když cenzura není, kdežto když cenzura funguje, nepíše se o ní, jelikož to cenzura zakáže. Samozřejmě, jako všechno, je i toto mnohem složitější. Jak se v tom vyznat?

Začínal jsem jako elév v týdeníku Svět v obrazech. Pravidelně mě posílali do sídla Hlavní správy tiskového dohledu HSTD v Rybné ulici s rukopisy. Odevzdal jsem je v podatelně a pak jsem pro ně musel zase dojít a cenzoři neboli háestéďáci dali na každý list strojopisu hranaté červené razítko. To byla tzv. Předběžná cenzura s historií do první republiky a dál do Rakouska a ještě dál do minulosti. Existoval tedy fyzický cenzor, pán nebo paní, tedy jedinec čtoucí všechno s právem povolit nebo zakázat.

V roce 1968 byla cenzura tohoto typu zrušena a po srpnu byl nahrazen Úřadem pro tisk a informace. To byla následná cenzura. Cenzoři četli to co bylo zveřejněno a čas od času udělali redakci nebo jednotlivcům malér. Vyvolali obavy, strach, způsobili autocenzuru. Ale zase, byli to konkrétní úředníci konkrétního úřadu. Toto bylo zrušeno pádem komunistického režimu a žádná podobná instituce neexistuje.

Dnes lidé často označují za cenzuru redakční praxi. Lidovky mají svoji redakci, svoje vedení, své zaměření, jiné listy a jiná periodika a jiná média mají zase jiné redakce a jiné zaměření. Každá redakce má právo odmítnout nabízený materiál,, který se jejímu zaměření příčí. Odmítnutí autoři pak ječí nesmysly o cenzuře. Není to cenzura. Je to redakční politika.

Cenzura bohužel nezmizela a její poslední proměna je přinejmenším stejně odporná, jako bývalá cenzura následná či předběžná. Šíří se mediálním světem jako plíseň, přičemž její živnou půdou je politická korektnost, tento nedefinovaný a stále se rozšiřující soubor zákazů a příkazů a tabu. Dám příklad z nedávné doby. Marek Eben zavtipkoval na téma působení zpěvačky Černochové ve skupině Black Milk a už se vyskytla Michaela Černá a k ní se připojil Jiří Hrebenar a Marek Eben následně dostal nálepku nechutného rasisty, podle Černé by si zasloužil hodinovou výpověď, kdyby u nás byly poměry jako v USA, podle jejího názoru ty správné poměry. To je malá ukázka, jak to funguje: kdokoli se může stát cenzorem. Přečte si tento můj text a spustí hnojomet. Mně by asi neublížil, protože jsem externista a penzista a Lidovky jsou proti hnojometům otrlé. Ale hvězda veřejnoprávní televize? V politicky neklidné době? To je onačejší terč pro dobrovolného cenzora! Sociální sítě fungují jako pařeniště pro hnus tohoto druhu. Výtvory samozvaných cenzorů přebírají a šíří velká média, protože skandalizování lidi baví a zvyšuje to čtenost… a navíc to vypadá jako boj za správnou věc.

Ano, internet nabídl svobodné vyjádření komukoli a zplodil tím zlomyslného zmetka, celosvětovou prašivinu zvanou sociální sítě.