Ondřej Křížek: Bez následků s.r.o.

Potěšte se dalším příspěvkem do SF Dílny. Tentokrát to nebude retro s přídechem starých časů. Je to drsná jízda a když se připravíte na nejhorší, budete tak v půli cesty.

Kov náramku přenáší na zápěstí jemnou vibraci. To chvění vnímám při každý cestě. Není to totiž jediná věc, kterou dokáže přenést.

Ve vlhkým suterénu je cítit plíseň. Nejsem tu sám. Muž v koženém kabátu si dlaní setře pot z čela. Při tom pohybu se ve světle žárovky zaleskne pouzdro starýho Lugeru.

​Nemysli na to, sakra! napomenu se. Možná už stárnu, ale prachy potřebuju pořád. A Klíma zaplatil trojnásobek běžný ceny. Navíc to provede jinde. Takže tady nikomu neublíží.

​„Připraven?“ zeptám se ho.

Límec kabátu zavrže, když se na mě otočí. Nic jinýho ticho nenaruší. Je vážně divnej.

​Posouvám růžici po ozubení náramku. Kovově cvaká. Je to podobný jako ladit rádio – stačí chvíle a zachytí jinou frekvenci, novou Vrstvu. Během let jsem poznal už hodně realit a vím, jak hluboko je nutný jít, aby následky neprosákly do našeho světa. Děvky, drogy, hazard… Všechno bez potíží, bez Echo efektu.

​Lovce tu mám ale poprvý. Hodně lidí, co běžně chodí po ulici, má svoje skrytý potřeby, takže to svinstvo vozím radši pryč. Následky ať nesou jinde. To jsou moje služby – služby Marka Hermana.

​Klíma chce tak hluboko, jak to jde. Nevím, co se mi hnusí víc – jestli nejspodnější Vrstvy, nebo to, co v nich chce dělat.

​Chvění v zápěstí sílí, kůže pod kovovým náramkem začíná hřát. Můžu nás už přeladit, stačí jenom potvrdit polohu. Nechce se mi, jenže nasrat Klímu nechci zrovna tak. Proto růžice zapadne zpět do drážky. Teď už stačí počkat a nechat pracovat fázový posun.

​Je to tu. Žárovka na stropě zabliká. Prostor se zavlní jako horký vzduch nad horizontem. Jinak se ale nestane nic. Někteří klienti čekaj bůhvíco – deformaci časoprostoru nebo mezigalaktickou jízdu. Často potom koukám na jejich otrávený ksichty. Ty ale mizí hned, jakmile zjistí, co jim přenos opravdu nabízí.

​Klíma tu ale není pro zážitek z pouťovýho kolotoče. Kašle na efekty, přišel lovit. Nic jinýho nechce. O tom, že to bude síla, nemám pochyb.

​Už jsi viděl hodně, projede mi hlavou jako projektil, tak se teď hlavně nerozbreč.

​Když vyjdeme ven, je tma. Plíseň sklepa mizí v závanu kanalizace z ulice. Ta je tichá, skoro prázdná. Na chodník, místy popraskaný od kořenů, dopadá světlo z několika lamp.

​Netrvá dlouho a narazíme na bezdomovce. Páchne močí a zvratky. Leží v bezvědomí, krabice levnýho vína hned vedle.

​Cítím, jak se mi zrychlí tep. Je to snadnej cíl. Dneska vážně nemá den, aspoň že je mimo. Přivřu oči a čekám výstřel. Ten ale nepřichází. Klíma bez zájmu projde kolem hromady roztrhanejch hadrů, právě když se ten člověk pohne. Že by hrdost lovce? Dobře, mršiny neloví. Chápu.

​Místo toho zamíří na sever, k opuštěnýmu areálu za městem. Ve většině Vrstev tam stojí komplex jatek. Čím hlouběji ale člověk jde, tím jsou odchylky výraznější. Tady je to jako topit se v septiku, hlavně neotvírat pusu.

​Brzo sejdeme z hlavní cesty. Obydlená část města končí dřív, než bych čekal. Dokonce i jatka tu nahradila polorozpadlá budova. Je o hodně menší, nemůžu se ale zbavit dojmu, že svým způsobem jatka pořád připomíná. Dokonce i nasládlej zápach tlejícího masa je všude kolem. Ještě něco mi na ní nesedí.

​Nejdřív nevím co, jenže po chvíli mi to dojde. Ta ruina jako by sem ani nepatřila. Zvláštním způsobem vystupuje ze tmy. Prázdný díry místo oken připomínaj průstřel břicha. Vlastně to jediný, co odolává rozkladu, je plechová tabulka u dveří. Je na ní nápis: OBVODNÍ ODDĚLENÍ POLICIE.

​Jestli přišel lovit fízly, je to větší hovado, než jsem si myslel. Okamžitě vyhrnu rukáv a zkontroluju rozhraní na náramku. Trochu se uklidním – jasně že souřadnice návratu jsou připravený. Dělám to automaticky hned po přechodu. Navíc tahle Vrstva je vážně v řiti. Drží pohromadě jako nafouklá zdechlina. Hodně bych se divil, kdyby tu ještě nějaká policie fungovala.

​Když ne fízlové, tak kdo? Po kom jde? Cestou sem kecal Klíma něco pro sebe. Byl úplně v tenzi. Jediný, co jsem mu rozuměl, bylo slovo „paraziti“. Jo, „všichni jsou paraziti“, říkal.

​Ještě jednou se podívám na ruinu. V jednom z oken nahoře se akorát mihne světlo. Zdálo se mi to? Klímův výraz vylučuje omyl. Vypadá to, že přesně proto je tady. Ať už poliše vystřídal kdo chtěl, squatteři, možná feťáci, brzo skončí.

​Klíma vytáhne Luger. Jenže to není všechno. Sleduju, jak náramek z jeho ruky mizí v kapse. Jo, prostě ho sundá. Jen tak.

​„Co to děláte?! Zbláznil jste se? Nedostanu vás zpátky, když bude potřeba!“

​Vážně, nesmí tu skapat! Rozhraní by takový narušení neuneslo. Echo by u nás udělalo bordel. I proto vozím ty hajzly zpět. Uspokojený, snad míň nebezpečný – ale musej se vrátit.

​„Poslouchejte, okamžitě si nasaďte ten náramek!“

​V obličeji se mu nehne ani sval.

​„Takhle to bude mnohem zábavnější,“ odsekne.

​Nevypadá, že by si dělal srandu.

​Rád bych si o tom s ním poklábosil víc, ale moc prostoru na debatu není. Má bouchačku. Já ne. Chce ji použít. Já stojím mezi ním a kořistí. Jednoduchá matematika. Víme to oba.

​Udělám to jediný, co můžu. Krok stranou.

​Víc ho pobízet nemusím. Je jako pes puštěný z řetězu. Ještě než dozní moje poslední nadávka, mizí v hlavním vchodu budovy.

​Držím se zpátky, ale musím za ním. Pro jistotu. Rychlé kroky stoupají stále výš. Prodírám se vzduchem nasyceným strachem dávno mrtvejch prasat. Ozvěna jateční reality proniká až sem. Lepí se na smysly.

​V jednom z pater dusot nohou ztichne. Na podestu dorazím okamžik po Klímovi. Už tam není. Jen světlo pod prahem vrhá do chodby zmatený stíny. Někdo uvnitř chodí.

​Ten idiot. Vzteky stěží dýchám. Dovnitř ale nejdu. Musím se nejdřív uklidnit. Vymyslet, jak ho dostat domů. Proč neodpráskl toho váguse? Za tohle ještě připlatí.

​U nohy mi leží odhozená feťácká buchna. Málem na ni šlápnu, když chodbu prořízne zvuk výstřelu. Mlčím, zatímco ozvěna rány ztrácí zbytky sil tupými nárazy o stěny.

​Pak nastane ticho.

​Chvíli počkám, než opatrně pootevřu dveře. Svítí tu stará petrolejka, kolem který je spousta bordelu. Z hromady věcí poznávám jenom autobaterku. Klíma v plášti stojí uprostřed a spokojeně se usmívá. Ze zbraně doteď stoupá dým.

​Parchant. Mám toho tak akorát dost. Nezdržuju se podrobnostma.

​„Nasaďte si náramek!“ rozkážu.

​Sáhne do kapsy a pomalu vyndá zařízení pro přenos.

​Teprve teď si uvědomím, že je tu sám. Nikde žádný tělo. Pohled mi sjede na díru ve stěně. Není těžký poznat, od čeho je. Klímův úsměv se rozjíždí jako praskající jizva. V mihotavým světle vypadá odporně.

​„Tak tohle mě neomrzí,“ řekne. Náramek z jeho ruky padá na zem až nepřirozeně pomalu. O okamžik později lesklej předmět mizí pod tvrdou podrážkou loveckejch bot.

​„Co to má ksakru znamenat?!“ neudržím se. Hlava se mi zamotá. Jako by zvuk tříštícího se zařízení rozmetal moje zorný pole. Když konečně zase poskládám obraz dohromady, první, co uvidím, je hlaveň. Míří přesně na mě.

​„Následky, Hermane,“ řekne Klíma naprosto klidně. „Myslel sis, že je možný donekonečna hromadit smetí jinde?!“

​Neodpovím. Cítím, jak mi zápěstím projede záchvěv. Nepochybuju, že výstřel by zazněl dřív, než bych uskutečnil návrat.

​„Na to zapomeň!“ řekne opět Klíma, jako by přesně věděl, na co myslím. „To už tu jednou přece bylo.“

​„Co?!“ nerozumím. Hrdlo se mi stáhne. Ta drobná změna tónu mu neunikne. Dobře se baví. Přistoupí ke mně a strhne můj náramek.

​To, jak drží bouchačku, jak je rozkročenej s hrdým výrazem nadřazenosti, je mi povědomý. Až mi to celý dojde. Pochází odtud! Poslední fízl z týhle skládky. Nevím, jestli se mám smát, nebo ho litovat. Ochránce práva ve světě bez zákonů. Jenže smát se mi nějak nechce.

​„Možná bych tě taky mohl někam vzít,“ zasměje se.

​Na odpověď nečeká. Zamíříme po schodišti směrem dolů. Odporný vzduch mi okamžitě vyplní plíce. Žaludek se několikrát pokusí vyhodit svůj obsah. Marně.

​Nejsou to jatka, tohle nejsou jatka! snažím se přesvědčit hlavu. Zbavit se echa.

​„Ale copak,“ Luger se mi zaboří do zátylku, „něco ti nevoní, Hermane?“

​Neochotně si připouštím, že se třesu. Není jiná možnost než jít vpřed.

​Dolů.

​Když dorazíme do suterénu, pach se stane nesnesitelným. Dokonce i Klíma polkne a hlasitě vydechne.

​Znamená to jediný.

​Cítí to taky.

​Vlhkej sklep má na zdech vysráženej vápenec. Tohle přece není možný, uvědomím si, jak moc se místo podobá suterénu v mý Vrstvě. Několik rozdílů tu ale přece je. Plechovej poklop v podlaze, dřevěná bedna od munice a… můj portrét! Na zdi visí policejní portrét se jménem Marek Herman.

​„Skoro jako doma, co?“ řekne Klíma.

​Nepřestává na mě mířit, když pomalu přechází k poklopu. Cestou odhodí můj náramek do bedny. Kovový zvuk prozrazuje, že není prázdná.

​„A teď to nejlepší,“ vytáhne tygří mast a namaže si ji pod nos. Vůni mentolu jen tak něco nepřebije. Starý policejní trik.

​Víko zaskřípe v pantech. Ze smradu se mi točí hlava.

​„Máš pravdu,“ směje se, když přistoupí opět ke mně. „Nevoní to. Ale dobře za to platěj.“

​Nechápavě se na něj podívám.

​„Tobě přece prachy taky nikdy nesmrděly,“ řekne se zaťatými zuby. Jeho dlaň dopadne na moje rameno. Sune mě přesně k okraji díry.

​Pohlédnu dovnitř.

​Po vnitřnostech se mi rozleje chlad.

​V díře je hromada těl. U těch, kde je to ještě možný, rozeznávám tváře. Zůstal v nich viset vztek, v jinejch vzdor nebo rezignace. Poslední otisk na tomhle světě.

​Přes rozdílný výrazy a stadia rozkladu jsou ale všechny stejný.

​Dojde mi, že jde o masový hrob pouze pro jednu osobu.

​Pro mě. Jedinýho průvodce. Jiný nikdy nebyl.

​V rozkroku se mi šíří mokro, vnímám, jak postupně chladne. Nedokážu to zastavit.

​Chci pryč. Za každou cenu pryč! Otočím se. Luger se mi opře o čelo.

​„Neměl jsi mě snad za obyčejnýho fízla, že ne?“ slyším, ještě než se svět začne ztrácet v mlze. „Je to kšeft, Hermane.“

​Slova mizí v ozvěně výstřelu.

​Olověný projektil si razí cestu jednotlivými vrstvami hlavy, jako by nebyly nic.

​Další chyba v systému byla odstraněna.

​Viděl jsi už hodně, vyšle mozek poslední nervový vzruch, tak se teď hlavně nerozbreč.

Můj komentář

Ondřej Křížek je v naší Dílně už zavedený autor. Můžete si připomenout jeho Knihopád a také Světokopmlex. Má svůj rukopis. Bez dlouhého vysvětlování nás zavede do svého světa a nechá nás chvilku se orientovat, jak to tam funguje. Pak přijde ta pecka, kvůli které to všechno je. Tato povídka je v podstatě na téma „kdo jinému jámu kopá, ten do ní padá‟. Původně povídku Ondřej publikoval na serveru Písmákové.cz. 

Povídka má hustou atmosféru. Tady je ale všechno jasné od začátku. Vrstvy, tedy stupně reality. Náramek, technický prostředek, jak se do nich dostat. Někdo z toho má kšeft a do jiných realit vodí magory, aby se tam vyřádili. Pěkně daleko, aby vrstvy reality neprosákly jedna do druhé. Orientujeme se hned zpočátku. Klíma je komisař – z TÉTO REALITY, kam přišel Herman s údajným klientem lovit. Je sem nalákaný. Úplně dole je hrob, do něhož jsou nasilážované jeho mrtvoly z různých výletů, to vše chápu a líbí se mi to. 

Na atmosféře to všechno stojí. Příběh stojí na dvou figurách. To je celkem neobvyklé řešení a funguje to tady, v krátké povídce. Rozměrově je tak akorát. Kdyby byla delší, napětí z atmosféry by se ztratilo, jaksi by se omrzelo. Je dobře pamatovat na zlaté pravidlo – že rozsah je úzce spojený s motivem. Některý motiv – jako je tento – vystačí na krátkou povídku, ale byl by neúnosný, kdyby výsledek byl dvojnásobně (nedej bože ještě víc) dlouhý.

Pěkný trik je ve vyprávění v ich formě, tedy v první osobě, zakončený smrtí vypravěče. Tady není žádné vysvětlování typu „jak je to možné“. Není to třeba, prostředí, tedy svět povídky, je dostatečně tajemný.