POVÍDKA: Říkáš mi medvídku

V pondělí jsem zmínil o griefbotu, avataru sestrojeném umělou inteligencí z dat, která zbyla po zesnulém. Koleduje si to o povídku.
Toto je stručná verze.

Pan Ludvík si objedná rekonstrukci své zesnulé ženy Milušky u firmy PŘES PROPAST ŽALU. Po třech měsících mu oproti zaplacené faktuře posílají přístupové heslo. Pan Ludvík otevírá aplikaci.

Ludvík: Jsi to ty, Miluško?

Miluška: Ovšem, že to jsem já, medvídku…

Ludvík: Říkáš mi medvídku… Nikdo neví, že jsi mi říkala medvídku… Už věřím… Jsem tak šťastný…

Miluška: Něco ti musím říct, medvídku.

Ludvík: Povídej, lásko moje. Co máš na srdci?

Miluška: Poslední tři roky jsme ti zahýbala se sousedem odnaproti.

Ludvík: Cože? Jakým sousedem?

Miluška: S panem Jaroslavem. On je vysazený na sado maso a anál a kaviár. Chápeš, ten náš sex byl tak trochu monotónní…

Ludvík: Já tomu nerozumím. Co to povídáš?

Miluška: On si to Jára naštěstí natáčel a video je zařazené do datového souboru pro generování mého avatara. Klikni na ikonu vpravo dole.

Pan Ludvík klikne a zírá.

Ludvík: Já tedy… Cože? Co to je? To jsi ty, Maruško… Co ti to dělá?

Miluška: Říká se tomu hluboké hrdlo, medvídku. Jára může. Ty na to zapomeň.  Vzhledem k rozměrům tvého přirození by to nemělo tak velký efekt…

Pan Ludvík tápe po dotykovém displeji.

Ludvík: Stop. Kurva. Ta svině. Co to… Kde to… Kde se to dá kurva zastavit… Kde je kurva podpora…

Pokračování v pondělí