POVÍDKA: Říkáš mi medvídku… dokončení

Slíbil jsem zakončení povídky Říkáš mi medvídku a zde je. Nejdřív stručná rekapitulace. Griefbot je speciální chatbot vygenerovaný umělou inteligencí z dat, která zůstala po zemřelé osobě. Nechal si ho sestavit pan Ludvík o své zesnulé Milušce. Miluška neboli griefbot mu prozradí, že zahýbala se sousedem odnaproti panem Ludvíkem. Pan Ludvík se pokouší tu hrůzu vypnout, přestože mu Miluška griefbot vykládá, jak ho miluje. Druhá část končí takto:

Ludvík: Stop. Nenechám se ze sebe dělat blbce. Nasadili jste milující Milušku, abyste se mě zbavili. Volám právníka. Budu vás žalovat. Stáhnu z vás kůži, vy ajťácký svině… Koukejte to vypnout. Odstupuju pod smlouvy. Ano, vím, kauce. Strčte si ji do prdele. Už ten šmejd nechci. Do hajzlu s tím svinstvem.
Miluška: Ale medvídku…
Ludvík: Co chceš, svině?
Miluška: Když to vypnou… já… umřu…

Konec druhé části. Následovala anketa, jak by měla povídka skončit. Miluška Ludvíka zabije? Ajťácká firma předělá Ludvíka? Asistent podpory je ve skutečnosti ten milenec, co nasadil Ludvíkovi parohy? Nebo něco jiného?
Udělali jste mi to lehký. Hlasovali jste pro variantu, kterou jsem zamýšlel od začátku.

Takže kšilt dozadu, jedem:

Ludvík: Co chceš, svině?
Miluška: Když to vypnou… já… umřu…
Ludvík: Jen chcípni. Už jsi to jednou udělala, a teď…
Miluška: Co se děje, drahý?
Ludvík: Já… já… nevím… Milu, nějak mě pálí tady na prsou a těžko dýchám…
Miluška: Zato já vím. Znám všechna tvoje data. Začíná ti infarkt. Ani nevíš, jak jsem ráda.
Ludvík: Ale… Milu…
Miluška: Neunavuj se. Umírání je mrzutá věc, můžeš mi věřit, já to zažila. Ale to přejde a pak bude smrt a ta je věčná! Budeme v ní zase spolu, jako ty dvě veselé děti, které si spolu hrály ve lžíci bagru! Abych tě potěšila, já trochu ten infarkt uspíšila. Teď už se to nedá zastavit. Pojď, čekám!
Ludvík: Ty sss…

Konec povídky

Jsme v rubrice Povídka zároveň i SF dílna a tady řešíme spisovatelské řemeslo. Jak jsem uvedl, udělali jste mi to lehký. Ve čtyřech replikách bylo vymalováno.
A teď pozor.

Jsme v žánru krátké povídky. Tím, že jsem do ankety nabídl variantu „Ludvík vyměkne a firma mu předělá psychiku‟ jsem si zadělal na malér, protože změna povahy postavy je proces, který do short story prostě nepatří. Naopak v románu být musí (má být). Short story je založená na situaci, jasný konflikt a rozuzlení.
Dokonce v tom druhém dílu je prvek, který mám rád, totiž třetí postava – Podpora, help line firmy která griefbota naprogramovala. To si samo říká, aby to byl prasák Jára, který Milušku pígloval Ludvíkovi za zády! Jinak by tam ta postava nemusela být. Každá postava musí mít v povídce jasnou roli a v short story to platí dvojnásob. Takže varianta s Podporou by vypadala následovně:

Ludvík: Co chceš, svině?
Miluška: Když to vypnou… já… umřu…
Ludvík: Jen chcípni. Už jsi to jednou udělala, a teď…
Miluška: Slyšíš to, Járo?
Podpora: Jasný, puso. Jsem tady.
Miluška: On mě chce vypnout!
Podpora: To je na špatný adrese. Slyšíš, sráči? To jsem já, Jára odnaproti a všechny péčka s tvou starou mám uložený a točím si je furt dokola.
Ludvík: Cože? Já nerozumím… já… nevím… Milu, nějak mě pálí tady na prsou a těžko dýchám…
Miluška: Zato já vím. Znám všechna tvoje data. Začíná ti infarkt.
Ludvík: Ale… Milu…
Miluška: Neunavuj se. Umírání je mrzutá věc, můžeš mi věřit, já to zažila. Ale to přejde a pak bude smrt a ta je věčná! Však on se k nám Jára přidá a když budeš chtít, dáme švédskou trojku. Teď už se to nedá zastavit. Pojď, čekám!
Ludvík: Ty sss…

Konec druhé varianty povídky

No a co bude dál? SF dílna bude pokračovat, stay tunned!