Bůh s.r.o

1.

„Nechápu, na co si stěžujete, pane Arimane,“ říkal pan Riha, úředník reklamačního oddělení firmy BŮH s.r.o. „Naše firma splnila závazky, vyplývající z obchodní smlouvy. Na vaší planetě jste Bohem. Je snad kreační souprava v nepořádku?“

Riha byl muž asi třicetiletý, s podlouhlou tváří obdařenou poněkud povadlými rysy. Snad proto, že vypadal tak neagresivně ho posadili na horkou židli referenta pro styk se zákazníky. Bob Ariman, brunátný v obličeji, se skoro dotýkal nosem ochranného štítu obrazovky komunikátoru. Platinový trojúhelníkový odznak znázorňující Boží oko zářil v horní části jejího rámu.

„Vy mi nerozumíte nebo nechcete rozumět! Kreační souprava je samozřejmě ou kej. Řekl jsem budiž světlo a na celé téhle svinské hroudě se rozsvítilo. Bezvadnej trik! Vodstva jsem si nadělal, že tu můžu dělat Sindibáda námořníka po zbytek života. Jenže jak vám povídám, a poslouchejte mě pořádně, člověče, tahle planeta není pustá!“

„Proto tam jste, pane Arimane, aby planeta nebyla pustá,“ řekl úředník reklamačního oddělení. „Držel jste se návodu? Začal jste pěkně po pořádku? Vydaly vody hmyz duše živé v hojnosti?“

„Jo! To teda jo, v hojnosti! Svinskejch komárů a much tu je, že bych měl zlatý časy, bejt vlaštovka.“ Nebyla to plná pravda. Neodvažoval se Rihovi říct vše, k čemu došlo.

„Výborně,“ zaradoval se Riha. „A co ptactvo, kteréž by létalo nad zemí pod oblohou nebeskou?“

„K tomu jsem se nedostal,“ řekl Ariman vztekle.

„Chyba, pane Arimane!“ pravil úředník zvesela. „Závažná chyba! Pamatujte na bod osmý nájemní smlouvy. Kreace musí probíhat postupně a plynule. Nalistujte příslušnou kapitolu v manuálu. Hmyz, velryby veliké a všelijakou duši živou, pane Arimane. Potom všelijaké ptactvo křídla mající. Nezapomněl jste? Plodíc se a množte se! Potom země vydá duši živou, jednu každou podle pokolení jejího, hovada a zeměplazy i zvěř zemskou podle pokolení jejího. Teprve pak tvora dle obrazu vašeho, pane Arimane. Rozhodně ne dříve!“

„Co tím naznačujete, chlape?“ syčel vzteklý Ariman. Dobře věděl, kam Riha míří a shromažďoval sílu ke skutečně okázalému výbuchu hněvu.

„Jste šestistý osmdesátý třetí Bůh, vypravený naší firmou na pustou planetu terrestrického typu. Reklamace se vyskytly v jednom stu třiceti čtyřech případech. A chcete vědět, jaká byla příčina – jedna jediná, společná, všech těchto reklamací, jak ukázalo šetření kontrolního oddělení? Zákazníci se nedrželi manuálu a vytvořili tvora dle svého obrazu předčasně. Vykašlali se na smlouvu. Zapomněli, že jejich poslání je civilizační, pane Arimane. Žádné výstřelky, žádné prohřešky proti mravnosti!“ Riha hovořil mentorsky, avšak pak se spiklenecky usmál. „Jsme oba muži, pane Arimane. Chápu, že si přejete být co nejdříve obklopen Evami. Naším vzorem je sice Jahve a vousatého pána na obláčku máme ve firemním logu, ovšem srdcem všichni tíhneme k Diovi Olympskému, viďte, pane Arimane? Takže, ruku na srdce…“

„Jestli bych někam chtěl položit ruku, tak na váš ksicht, chlape a pěkně zprudka! Vy tady naznačujete, že jsem nějaký proutník a nemrava? Že jsem zapomněl, co jsem podepsal ve smlouvě? Že jsem si z bláta uplácal ženskou do postele dřív, než jsem nadělal hovada a zeměplazy! To jste přehnal. Nenechám si to líbit. Poženu to vejš. Já vás zničím. Mám přátele na vašem ředitelství. Hledejte si místo, Riha. Mám dlouhý prsty a nemyslete si, že na vás nedosáhnu odsud z téhle všivé planety zamořené…“

Po zádech mu přejel chlad. Zajíkl se a přerušil spojení. Zadíval se na trojúhelníkový odznak s Božím okem. Měl pocit, že se mu oko posmívá. Proč se rozčiluješ, Bobe? mhouralo na něho. Jsi přece Bůh. Ten má sice taky právo na hněv, ale ventiluje ho jinak. Potopou. Ohněm nebeským. Rozhodně nenadává a nevyhrožuje, že to požene vejš.

Pěkně mě vytočil, ten Riha, přiznal si Ariman.

Ten všivák! Dostat ho tak do rukou!

Ariman vstal od stolu. Měl poněkud slabé nohy, zachytil se desky a stůl se zakymácel na teleskopických nožkách.

Kdyby tu všechno nebylo tak strašně skládací, zuřil Ariman.

Kdyby tu nebylo všude tolik svinského hmyzu! A kdyby tu nebyly…

Stíny… Ty Stíny, které uzavřely s hmyzem spojenectví.

2.

Rihovo obvinění, vyslovené zdvořile i žoviálně, bylo zcela neopodstatněné.

Transportní loď společnosti BŮH s.r.o. vysadila pana Roberta Arimana na vyvýšeném místě planety utopené do uměle vytvořené temnoty. Instalační technici, kteří se představili Míra a Pája, dva veselí mládenci v zelených overalech se zlatým B na zádech, kteří se pyšnili, že pomáhali „aktu stvoření“ už na více než dvou stovkách planet, nejdříve sestavili domek, v němž bude pan Ariman v první fázi bydlet. Byl to objekt kulového tvaru, stvořený s důmyslně zakřivených plátků, jež do sebe zapadaly jako okvětní lístky velikánského tulipánu. Pracovali a při tom bez ustání žvanili, zvláště Míra, zrzavý vlasatý dlouhán s usměvavou bezvousou tváří. Byl zřejmě šéf toho druhého, kterému říkal Pája. Na hrudi se mu blyštěl trojúhelníkový odznak s Božím okem. Pan Ariman si ho hned všiml, toho odznaku, a usoudil, že je to nějaké hodnostní označení, frčka nebo něco takového.

„Tohle je dobrá hrouda, pane Ariman. Já už jich viděl, celý mraky planet jsem viděl, můžete mi věřit. Podívejte…“ sebral hrst prachu, „tohle je dobrej materiál. V tom se život uchytí jedna radost. Některý planety jsou svinský, já už jich viděl, můžete mi věřit. Tahle je ou kej. Podívejte, jak je pěkně pustá. Dočista vydezinfikovaná. Tady mi podepište, že ji přebíráte v pořádku.“

Žvanění zřejmě patřilo k rituálu a možná, že ho ti hoši měli předepsaný. Obrovská transportní loď, stříbrný tulipán o velikosti obytné buňky někde na staveništi (ostatně, celá planeta se promění ve staveniště), záře reflektorů, pásový transportér s manipulačními rameny… To vše bylo velmi pozemské, velmi domácí. Ovšem nebe bylo smolně černé a tma se převalovala za hranicí světelných kuželů vrhaných reflektory. Černá byla také půda všude kolem, kam reflektory dosvítily. Však taky z té ponurosti byl pan Ariman vyjukaný. Podíval se pod nohy. Žádná tráva, nic tu neleze, ve světle lamp nejsou mušky… Dobře vydezinfikovaná planeta.

Podepsal dodací list. Zahlédl hlavičku: Firma BUH s.r.o.

Oni odletí a já tu zbudu sám. Já… Bůh. S ručením… za co? Oni ručí omezeně. Já… ručím čím? Životem? Co to je můj život proti celé planetě?

Připadal si směšný a spílal si v duchu, že ho na stará kolena popadl rapl a všechny peníze, které vydělal na obchodování s rajčaty, vrazil do chřtánu firmě BŮH s.r.o., místo aby si někde na břehu Egejského moře koupil domek a strávil stáří rybařením a tlacháním s ostatními penzisty v místní kavárničce. Nejraději by těm dvěma, zrzkovi i tomu druhému, pomenšímu, který méně žvanil a když, tak jenom spisovně, řekl: mládenci, nechte toho, já se vracím. Nebudu tady. Už nechci být Bohem.

Viděli to na něm a zrzek žvanil o to usilovněji.

Odstoupením od smlouvy by firma nic neztratila, celý obnos by propadl, ve smlouvě se výslovně psalo, že naplněním se rozumí výsadek na planetě a předmětem reklamace může být výhradně jen funkce kreační soupravy.

Tu právě transportní vozík vykládal.

Obrovský stříbrný kufr s posílenými rohy, připomínající loďáky ze starých časů. Neměl ucha, jenom z boků vyčnívala oka přizpůsobená k tomu, aby se do nich snadno zahákly pařáty mechanických manipulátorů.

„Tak a už to skoro je,“ hlaholil zrzek, „viď, Pájo? Něco vám povím, pane Ariman. Vím, jak vám asi je, když koukáte do té tmy. Jenže ta tma,“ ukázal na oblohu, „to je jenom taková pitomost. Viď, Pájo?“

„Takhle nemluv, Míro,“ řekl Pája. „Akt stvoření musí začít od začátku, to jest od naprosté tmy. Pan Ariman to ví a bude jistě spokojený. Kreační soupravu jsme vám připravili prvotřídní, je to nejnovější model, ještě ani není v katalogu…“

Míra vesele pomrkával.

„Míra vám nechce prozradit, že ta tma tady kolem, že je to jen takový efekt, chápete, pane Ariman? Aby iluze kreace byla dokonalá, chápete, pane Ariman? Jenže jednička, ten původní Bůh, ten fakt stvořil všechno, vesmír a hvězdy a další ty krámy. Vy holt budete jen takovej lokální Bůh, na jedné planetě. Tady kolem dokola samozřejmě jsou úplně normální pitomý svinský hvězdy. Akorát je nevidíte, a světlo čeká na vaše božské slovo, viď, Pájo?“

Možná, že i to bylo součástí domluvené hry. Zrzek nebyl oprávněn prozradit nic z tajné kuchyně firmy BŮH s.r.o. a Pája mu v tom na oko bránil. Tím se mezi nimi třemi, dvěma techniky a zákazníkem, vytvářelo pouto jakéhosi spojenectví, které panu Arimanovi pomáhalo překonat tíseň.

„Pan Ariman nastudoval manuál a ví, jak si má počínat,“ řekl Pája.

„Manuál jsme vám položili na stůl vedle komunikátoru. Radím vám dobře, hlavně na začátku, raději dvakrát, třikrát číst, než jednou tvořit. Když uděláte v prvních dnech kiks, můžete toho litovat hodně dlouho, já bych vám mohl vyprávět… Většina reklamací, co – většina! Všechny reklamace jsou neoprávněný, protože zákazníci si nepřečtou manuál a dělají kiksy. Něco vám povím, pane Ariman, on se každej třese, aby si mohl nadělat ženský, tak to je… Aby se mohl vykašlat na podepsanou smlouvu. Vaším úkolem je civilizovat mrtvý svět. Žádné nemravnosti, to vám povídám! Firma BŮH s.r.o. je kontrolovaná výborem pro mravnost a nemyslete si, že když budete Bůh, že vás výbor spustí z očí!“

„Ale Míro,“ řekl Pája pohoršené. „Pan Ariman není takový.“

„Je to chlap, Pájo a my jsme všichni stejný. Copak ty by sis nechtěl hned uplácat nějakou buchtu?“

„Jsem ženatý, mám děti a svoji ženu miluju.“

„Jenže pan Ariman je svobodný – jinak by ani nemohl být Bohem. Se ženatejma firma smlouvu neuzavře, tak je to. No tak, pane Ariman, už tu nemáme co dělat, všechno je narychtovaný a čeká to všechno jen na vás. Nebudeme tu zbytečně zaclánět. Do práce se můžete pustit hned, jakmile zmizíme. Jenom, to vám vopakuju, dvakrát čtěte a jednou tvořte. A až stvoříte, ať to vaše lidstvo maká, rozumíte, pracuje. Žádné flákání a radovánky, žádný Olymp s orgiema! Vy musíte být přísný Bůh!“

„Nemějte obavy,“ řekl Ariman s hranou drsností. „Nejsem nadrženej debílek, jak si možná myslíte.“

„Rád to slyším, pane Ariman,“ řekl technik upjatě. „Rád to slyším, protože to poslední, co dělám rád, jsou potopy světa. Stačí jedno udání a… No, vypadáte jako solidní člověk. Takže nezbývá než to poslední.“

Míra si odepnul trojúhelníkový odznak s Božím okem a podal ho panu Arimanovi.

„Tohle je vaše, pane Ariman. Teprve od téhle chvíle jste Bohem.“

Pan Ariman převzal odznak. Byl překvapivě těžký.

„Čistá platina, pane Ariman! A uvnitř spousta elektroniky. Není to ledajaký odznak. Umožní vám komunikovat s ostatními Bohy na jiných planetách.“

„Něco jako klubový odznak?“

„Přesně tak,“ radoval se Míra, jak je pan Ariman chápavý. „Exkluzivní klub, to mi můžete věřit! Když něco budete potřebovat, kolegové vám poradí. Bezvadná parta, i když někteří z nich… No, však vy sám si umíte najít kamarády…“

To si piš, blbečku, pomyslel si pan Ariman. Sevřel odznak do hrsti. Byl příjemně teplý. Od téhle chvíle jsem Bohem, připomněl si. Náramný pocit!

„Tak už běžte. Díky, mládenci. Tady máte do kapsy…“

Podal jim hrst bankovek, ani se nepodíval, kolik jich je. Dal jim všechno, co mu zbylo, když zaplatil firmě BŮH s.r.o.. Na oko se bránili. Bylo to hodně peněz za tak malou práci, ostatně byli za ni placeni firmou BŮH s.r.o. …

Jenže, co by měl pan Ariman dělat na planetě, na níž se stane Bohem, s nějakými směšnými pozemskými penězi?

Brzy bude mít svoje lidstvo a to si vytvoří svůj peněžní systém a on se bude nad tím vším vznášet, inu, jako Bůh nad vodami, připomněl si.

Míra s Pájou odjeli a pan Robert Ariman osaměl na pustém povrchu planety, která dosud neměla jméno, snad jen nějaké kódové číslo v astronomickém katalogu a samozřejmě i pořadové číslo v nabídkovém katalogu firmy BŮH s.r.o..

Byla tma nad propastí a pan Ariman měl pocit, že se vznáší. Za zády cítil hřejivou přítomnost kreační soupravy.

Jak to bylo v tom pitomým návodu?

Budiž světlo…

Formulace připadala panu Arimanovi nadnesená. V obchodě s rajčaty se takhle nemluví.

Odchrchlal a svíraje odznak s Božím okem řekl přísně do tmy:

„Rozsvítit!“

Nestalo se nic.

Že by ta svinská kysna nefungovala?

Tehdy poprvé pocítil chladivý dotyk na hrdle.

To si uvědomil až mnohem později, že k tomu došlo právě v této chvíli. Chladivý dotyk pokládal za průvodní znak strachu. Zamával do tmy oběma rukama a hystericky vykřikl:

„Doprdele, tak teda, budiž světlo, kurva!“

I bylo světlo.

Kreační souprava se zachovala vstřícně. Její mikrofon zachytil slova někdejšího obchodníka s rajčaty Boba Arimana a řídící jednotka vzala v úvahu jen tu patřičnou dvojici slov, a aktivovala spínač, který se v železářství prodává za dvě čtyřicet včetně místní daně.

Bylo světlo, první krok stvoření byl na této planetě vykonán, a od tohoto okamžiku měl pan Robert Ariman právo pokládat se za Boha.

3.

Boží oko bylo opravdu užitečné zařízení.

Jakmile bylo světlo, Bob Ariman vstoupil do obytné buňky. Bude mu sloužit jako domov do té doby, než akt stvoření skončí. Pak tu všude budou lidé a ti mu postaví palác, hrad, chrám, prostě pořádné bydlení.

Vsadil trojúhelník do horní části rámu monitoru.

„Dvě stě osmdesát tři,“ řekl nazdařbůh.

Na obrazovce se objevila dobrácká vousatá tvář.

„Nazdárek! Já jsem Johny Kantor, tebe neznám! Že ty jsi novej?“

„Šest set osmdesát trojka, Bob Ariman.“

„Úplně novej!“ zaradoval se Johny. „Zelenej jak špenát! Tak co, už máš babu?“

„Teprve jsem rozsvítil. Do ničeho se neženu, mám času dost. Řekl jsem si, že se nejdřív porozhlídnu.“

„Správě, Bobe. To ti schvaluju. Některý kluci udělali strašný kraviny. To je jeden, ani ho nebudu jmenovat… Ten se rozhod…“

„Udělat si prasácký svět? Olymp?“

„To ne. Rozhodl se pro diluviální svět.“

„Cože? Dilu… co?“

„Potvory. Ještěři.“

„Aha,“ řekl Ariman. „Jurskej park.“

„To je úplně na hovno, rozumíš, tyhle ještěři. On si pak narychlo udělal lidi, nechtěl být Bohem nad světem nějakých ještěrek, samo sebou, jenže ty lidi pak neměli na práci nic jinýho, než utíkat před ještěrama a bojovat s nima a vůbec nemakaj. On ten chlap pořád ještě bydlí v buňce a bojí se, že přijde nějaký to dyno a šlápne na něho, chápeš?“

„Takovej blbec já nebudu.“

„Rád slyším, Bobe. Vypadáš na rozumnýho chlapa. Co jsi dělal, tam vzadu?“

„Vzadu?“

„No… tak to my říkáme. Doma, ve starý vlasti.“

„Aha! Dělal jsem do rajčat.“

„Zelinář! No výborně! Žádná katedra nebo aplikovanej výzkum?“

„Ne. Čerstvý ovoce, kečupy, protlaky.“

„Moc dobrý! Ty z kateder jsou nejhorší. Nejdřív stvořej vinnou révu a pak ženský. Hrozný následky. Někdo je práskne a má potopu na krku. Já tam vzadu provozoval autobusy. Osumnáct linek. Nic moc, ale stačilo to, abych se na starý kolena stal Bohem. Na mý planetě všechno klape, mám tu lidí jako máku a všichni fachaj, až se z nich kouří. Tak to má být. Mně žádná potopa světa nehrozí. Fajn, budem v kontaktu. Říkáš, že jsi teprva rozžnul. Tak jeď dál, ale podle manuálu. Nedělej chytráka. Ber to popořadě.“

„Jo, znám manuál.“

„Hele, poradím ti. Ber všechno. Klidně poruč, buď obloha uprostřed vod a děl vody od vod, je to sice blbost, oblohu máš už teď a vody oddělený taky, ale ono se to trochu usadí. Znám kluky, co to neudělali a mají na planetě bordel, samý bouřky a tornáda a takový. Na to se můžeš vyprdnout.“

„Víš, že jsem to chtěl přeskočit?“

„Ještě že jsi brnknul! Nejlíp uděláš, když se vždycky poradíš.“

„Měl jsem kliku, že jsem padnul na tebe, Johne.“

„Ale ne, on by ti dobře poradil každej. To máš tak: jsme od sebe tak daleko, že si nikdy nepolezeme do zelí. Neděláme si konkurenci – a nikdy jsme si nedělali, nemám pravdu?“

„My dva určitě ne, já s rajčatama a ty s autobusama.“

Ještě chvilku si povídali a pak se rozloučili. Ariman měl hned lepší náladu. Cítil se míň osamocený. Nalistoval manuál a četl: „Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podle pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi.“

Tohle si nezapamatuju. Smí se to číst z manuálu? Jednička to určitě říkal z hlavy. Jenže to byl kofr, opravdovej Bůh.

Vystoupil z buňky.

Do tváře mu dýchala sychravá krajina. Kam dohlédl, viděl černé pahorky pod modrou oblohou krytou shluky bílých mraků. To je ta oddělená voda od oblohy. Připomněl si, co mu říkal Johny, a zvolal: „Buď obloha uprostřed vod a děl vody od vod!“

Nestalo se nic, jen slabounký vítr se pohnul a otřel se mu o tvář. Jako by to byla neviditelná ruka.

Kdyby mě viděli kamarádi z hospody, jak stojím na kopci a dělám Boha, měli by ze mě srandu, pomyslil si Bob Ariman. Poroučím a ono se nic neděje!

No co, uvidíme dál.

„Zploďse rajský jabka…“

Vítr se zvedl silný. To už nebylo pohlazení po tváři, to byla facka! „No tak dobře, zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, a strom plodný…“

Zapomněl, jak je to dál a vběhl do buňky, kde na skládacím stolečku ležel manuál. Přečetl si chybějící slova, zase vyběhl a zvolal:

„…nesoucí ovoce podle pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi…“

Chvěl se mu hlas.

Zatím jen rozsvítil a uspořádal počasí, nic okázalého. Ale tohle… to bylo opravdu stvoření…

Nedělo se nic.

Pak se ozval šelest, nejdřív nepatrný, zvolna nabýval na síle. Země se začala chvět.

„Co to má bejt,“ vykřikl zděšený pan Ariman.

Řetězy černých kopců šedly a žloutly, vypadaly jako rajčata zčernalá mrazem pokrytá plísní…

Myriády myriád travních stvolů vystrkovaly špičičky mezi myriádami myriád hrudek země a zvuky v ojedinělosti nepostřehnutelné slévaly se do ohlušujícího hřmění, jako by se otevřelo nitro planety a vykřiklo do vesmíru své přihlášení k myšlence života, a ono tomu tak vskutku bylo.

Bob Ariman klekl na kolena a užasle zíral.

V necelé minutě, jak to odhadoval, se kopce zazelenaly tou nejsvěžejší jarní zelení. A už bylo vidět keříky, ty se rozrůstaly do keřů, některé rostly dál, byly to stromy obsypané květy. Hukot ustal, ten opravdový hluk vydával jen ty maličké stvoly, vystřídalo ho příjemné šumění listů, vánek sebou přinesl pryskyřičné vůně a vůně květů, jestlipak mezi těmi bylinami jsou taky rajčata, pomyslel si Bob Ariman a slzy dojetí mu tekly z očí.

Teprve teď vnitřně uvěřil, že je to pravda a že je na této planetě Bohem.

Jak je to slastné být Bohem!

Že já vůl jsem to neudělal dřív, následovala druhá myšlenka.

4.

Zbytek dne věnoval Bob Ariman obhlídce bezprostředního okolí svého božího stanoviště. Jeho první kroky byly obezřetné. Říkal si, že v té trávě by mohli být i hadi nebo štíři, teprve pak si uvědomil pošetilost takových obav. Nemohli být, protože je nestvořil! Jen tak mimochodem postrčil akt stvoření o další krok, když poručil světlům, aby byla na obloze nebeské a oddělovala den od noci a byla na znamení a rozmeteni času, dnů a let a pro pořádek požádal o dvě světla velká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem a světlo menší, aby správu drželo v noci, též i hvězdy. To jistě byla pustá formalita. Hvězdy na obloze již byly a podle toho, co mu říkal Míra cestou sem, tahle planeta má noční světla dvě, s tím se nedá nic dělat. Nicméně Bob odrecitoval, co stálo v manuálu, pamětliv rady, již se mu dostalo od vousáče Kantora. Jseš Bůh, kamaráde, ale to neznamená, že si můžeš vyskakovat, zformuloval si zásadu, jíž se hodlal řídit. V obchodě byl vždycky opatrný, myslel na zadní kolečka a dobře dělal – jiní sice zbohatli víc, zato zkrachovali, kdežto on se po své střední cestě dostal až sem. Stal se Bohem.

Krajina se mu líbila. Zatím nenašel žádné rajče, nepochyboval však, že se k nějakému časem dopracuje. Byl zvědavý, co to bude zač, nejspíš divoká odrůda, která bude chtít péči a šlechtění.

No co, na to si udělá lidi.

To pomyšlení ho poněkud skličovalo. Budou ho poslouchat? Uznají, že je jejich Bohem?

Schylovalo se k jeho prvnímu večeru na této planetě.

Unavený, šťastný a rozrušený, vrátil se Bob Ariman do obytné buňky. Zalitoval, že tu nemá pivo a televizor. Napadlo ho, že zavolá Johnovi Kantorovi. Neudělal to v obavě, že by se vousáčovi znechutil. Zvolil několik dalších čísel. Tentokrát však pochodil hůř. Sto osmapadesátka měla záznamník, Bůh číslo čtyři sta jedenáct byl suchopárný chlápek, zřejmě pojišťovák, který začal žvanit o nějakých potížích se zavodňováním a o tom, že na ty chlapy pošle potopu a ta jim vyžene stávkování z hlavy a třetí Bůh byl zcela zjevně opilý jak zákon káže a v pozadí zněly hlasy nějakých rozdováděných ženštin.

Není to tak vybraná společnost, jak ho ujišťoval Johny Kantor, uvědomil si Bob Ariman. No co, jsou to prostě lidi, tihle Bohové. Tím líp. Kdyby to byli svatouškové, cítil by se v jejich společnosti hloupě.

Projdu se a půjdu spát, rozhodl se a vyšel z buňky.

A byly tady.

Stíny se přihnaly ze všech stran. V záři hvězd z rozbitých souhvězdí – na nočním nebi Bob Ariman neviděl žádné souvislosti – slétaly se k němu fosforeskující cáry, jež měly na vrchní části jakési náznaky obličejů. Když se míhaly kolem něho, viděl blýskavé oči a obnažené špičaté zuby. Zatápal kolem sebe a udělal několik kroků. Za zády mu cosi zaharašilo. Otočil se a viděl, jak jeden Stín zavřel vchodový plát, aby mu odřízl ústupovou cestu. Mezi ním a buňkou se bělala mihotavá hráz Stínů. Uvědomil si, že mu dělají cestu kamsi stranou, do temnoty.

Tam čeká propast, tam se na něho vrhnou a rozsápají ho…

A hovno, řekl si Bob Ariman, nejsem žádnej poseroutka, já se vás nebojím!

„Do prdele s váma, mamomrdi! Já zamlada boxoval, jen si na mě troufněte, sráči!“

Otočil se a krátkými krůčky postupoval k obytné buňce. Střílel do tmy krátkými prudkými údery, které by v profesionálním ringu vzbudily smích, ovšem v hospodské rvačce by zjednaly hřbitovní klid. Stínům rány nevadily, působily spíš na pana Arimana, který se cítil pánem situace. Prošel hradbou Stínů až ke vchodu, odsunul krycí plát, vklouzl dovnitř a zabouchl za sebou.

Prokristapána, co tohle má bejt?

Planeta měla bejt pustá a vydezinfikovaná!

Dá se to vyjádřit jediným slovem:

Bordel!

5.

„Kamaráde, to je vážná věc,“ smušil se vousáč Kantor a vrásky kolem očí se mu starostlivě svěsily.

„Bordel je to! Podle smlouvy mi měli planetu předat pustou, dezinfikovanou. “

„Podepsal jsi jim dodák?“

„Jasně že podepsal! Jinak by mě nenechali dřepět na suchým hajzlu s kreační kysnou!“

„To je těžký, kamaráde. Jakmile podepíšeš dodák, bereš odpovědnost na sebe. Víš dobře, že je to společnost BUH s.r.o., s ručením omezeným,“ odrecitoval znění zkratky.

„Neblbni, Johny, já jsem starej kšeftman. Ze je firma s.r.o. neznamená, že na mě může dělat boudu. V obchodě s rajčatama se dělají ty největší podvody na světě, to bys viděl, co dokážou Albánci, o Taliánech nemluvě. Nejsem žádnej sráč a nenechám si nic líbit. A už vůbec nejsem blbej. Tohle byly nějaký místní životní formy. Průhledný těla, rozumíš? Já jim dal rány, že by to bejka položila a pěst normálně prošla, div jsem si nevyhodil ramena z pantů!“

„Stíny, říkáš ?“

„Měly ksichty, voči, držku, zuby. Jenže jako plynový tělo. Ou kej, já podepsal dodák. Jenže tohle je skrytá vada. Byla tma jak v prdeli, je to od nich neseriózní, že mi strkaj dodák, když vidíš sotva dvacet metrů kolem sebe! Dodací list, a podepíšeš, že je pusta cela tahle posraná planeta!“

„Neměl jsi podepisovat.“

„Hele, ty jsi na jejich straně?“

„Ale ne,“ bránil se vousáč. „Jenomže mám zkušenosti. Některý kluci se pokoušeli o reklamaci. Jenže ona je jedna věc ošemetná.“

„Jaká?“

„Na reklamačním ti řeknou, že jsi blbě tvořil. Ze jsi se nedržel manuálu.“

„Velký hovno. Já jsem to odříkal všechno doslova, i ty voloviny o těch světlech na nebi.“

„Já ti věřím, jenže já jsem na tom stejně jako ty, jsem zakaznik. Oni jsou firma a budou se bránit. Jak dokážeš, že ses držel manuálu?“

„Slovo Boba Arimana má pořád ještě svou váhu.“

„V obchodě s rajčatama možná jo. Jenže teď už jseš Bůh, Bobe!“

„Znamená to, že jako Bůh musím držet hubu a nechat kdejakýho sráče, aby se mnou mával jako s tajtrdlíkem?“

„Hele, jsi Bůh a to chce taky trochu velkorysosti. O co ti jde? Abys planetu co možná nejdřív zprovoznil. To znamená… flóru máš, teď faunu a pak ty lidi. Nějaký chlapy na práci a holky do postele. Pak budeš mít rajskej život.“

,A co ty Stíny?“

„Buď máš vidiny – jsou to nervy, stát se Bohem. Nebo je to fakt nějaká místní specialitka. Lezou ti do kvartýru?“

„Nelezou,“ připustil Bob Ariman.

„Tak se na ně vykašli. Mně na planetě taky všechno nechodí úplně podle mýho. Fauna mi mutuje, žirafám se zkracujou krky… co nadělám? Nic. Jsem takovej Bůh, jakej umím bejt a žirafám krky neprodloužím, ne že bych se o to nepokoušel.“

„Nemáš tam nízký stromy?“

„Víš, že jo?“

„Začni stromama. Prodluž je a uvidíš, co to udělá s žirafama!“

„Jseš koumák Bobe! Zůstanem v kontaktu a budem si pomáhat, jasný?“

„Můžu zavolat i večer?“

„Ale jo, holkám to nevadí, mám je dobře vycvičený.“

Oba Bozi se srdečně rozloučili.

Bůh Ariman zhluboka povzdechl.

Ještě štěstí, že mám nos na lidi a dovedu si je získat. Vousáč Kantor je perfektní kluk. Škoda, že všichni Bozi nejsou takoví!

Pootevřel krycí plát. Stíny dál nehlučně kroužily tmou prozářenou nevlídnými cizími hvězdami.

Bůh Ariman zprudka plát zasunul.

6.

Nazítří Bůh Ariman vstal časně, ostatně jak byl zvyklý po celý život, zasvěcený tvrdé práci v obchodě s rajskými jablíčky. Použil sprchový kout a suchý záchod, ne bez ošklivosti, a taky snídaně mu neudělala žádnou radost.

Prudce si zamnul ruce.

„Chutě do práce!“ zvolal, až to nitrem obytné buňky zadunělo. „Správná chvíle k činu je teď! Jeden čin je lepší, než tucet slov!“

Tam vzadu se naučil dodávat si sebedůvěry jednoduchými praktickými zásadami, jež načerpal četbou knih, jako byla Čelem k úspěchu, Co ti radí milionář a Tvůj je osud. Udělal několik dřepů, přistoupil ke skládacímu stolku a nalistoval v manuálu program pro tento den. Několikrát si zopakoval formuli a vyšel ven.

Rozhlédl se po krajině.

Teď už se nemusel násilím vpravovat do činorodé nálady.

Zeleň kopců mu dýchala do obličeje heslo víc inspirativní, než jaký kdy četl ve kterékoli Příručce úspěšného obchodníka: Jsi Bůh! To ty jsi vnesl světlo do tohoto temného světa, to ty jsi označil vršky i úbočí barvou naděje. Svěží vítr (to já ho stvořil) ho opájel daleko víc, než rajčatové víno, které si tam vzadu ve volných chvílích vyráběl. Stromy, jak si stačil všimnout, dorostly dospělé výšky a byly to stromy pěkné, borovice s červenými kmenu a korunami jako načechraná kapusta, dubiska podobná rozkochané ženské, břízy s vytřeštěnýma očima na bílé kůře.

Je to nádherný svět.

Děkuju ti, Bože, že jsi mi dovolil stát se Bohem, Tobě rovným!

Formuli stvoření pronesl slavnostně, bez přeřeknutí, i bez zbytečných vulgarit, které mu prve dodaly sebedůvěry. Ostatně, jako Bůh už nebyl žádný začátečník.

„Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti!“

Připomněl si, že by zároveň měl stvořit i „ptactvo, kteréž by létalo nad zemí pod oblohou nebeskou.“ Tvoření ho však bavilo a chtěl si ho šetřit. Také si nepřál, aby ty ptačí potvory hned sezobaly všechen hmyz, který právě božsky stvořil!

Chvilku se nedělo nic.

Pak se zase ozval hromový zvuk, ještě silnější, než když se první stébla trávy draly skrz hlínu vzhůru k právě stvořenému Slunci.

Nepolekal se. Čekal, že se to stane. Milióny druhů hmyzu a žouželu opouštěly vodu. Napjatě čekal na prvního motýla, na první zlatavou mušku.

Hluk sílil.

Údolí se naplnilo mlhou.

Nebyla to mlha, byly to mračna motýlů, byla to tornáda much, která se hnala úbočím rovnou k němu!

Na chvilku zpanikařil. Oni mě sežerou, napadlo ho. Nebudou to jen motýli, ale taky vosy a dokonce sršáni, těch se bál od malička, kdy ho jednou na farmě u dědečka jeden kousnul a z horečky ho dostaly až injekce od pana doktora, ještě bolestnější, než samo sršání bodnutí!

Nadýchl se, aby vyslovil tvořivou formuli, která přivede do nového světa ptáky.

Hrůza mu však sevřela hrdlo a zbavila ho hlasu.

Mrak hmyzu přestal stoupat. Formoval se do tvaru stále určitějšího. Nemohl o tom pochybovat – v údolí se na něho šklebila lidská tvář, příšerný obličej jednoho ze Stínů!

Stále zřetelněji se na ní rýsovaly lidské rysy. Oči a nos, ústa, ta se pohybovala, něco mu chtěla sdělit.

Tvář vlastně nebyla tak zlá, to jenom jeho leknutí jí vtiskla příšerné rysy. Měl dokonce dojem, že onen neznámý Stín, který vstoupil do hmyzího mraku a podrobil si ho, s ním navazuje kontakt.

Strach opustil pana Arimana a uvolnil místo spravedlivému hněvu.

Tak je to tedy.

Já zaplatil nekřesťanské peníze, obětoval výsledek celoživotní dřiny v obchodě s rajskými jablíčky, abych si koupil planetu a stal se na ní Bohem – a vida, on se tu roztahuje někdo jiný, je tu populace nějakých Stínů a buzeruje jeho hmyz!

Tohle si nenechám líbit, zuřil Bůh Ariman. Johny Kantor mě sice radil, abych to nedělal… prdlačku! Jsem zákazník a mám svoje práva! Ve spravedlivém hněvu se vrátil do obytné buňky a spojil se s reklamačním oddělením firmy BŮH s.r.o. .

7.

Rozhovor s reklamačním úředníkem Rihou nedopadl dobře, přesně jak to předpokádal Johny Kantor. Ani dopadnout nemohl. Během hovoru si pan Ariman uvědomil, že jeho zkušenost je nesdělná. Kdyby měl Rihovi vysvětlit, co se vlastně stalo, nedosáhne ničeho, leda snad toho, že ze sebe udělá dokonalého cvoka. Styděl se za to, že Johnyho neposlechl a bylo mu trapné mu zavolat a postěžovat si mu.

Pokud tedy rozhovor s Rihou měl nějaký efekt tak jen ten, že se pan Ariman trochu uvolnil.

Riha měl totiž v jednom bodě pravdu.

Kdybych se držel manuálu, připustil si pan Ariman, stvořil bych ptactvo v jednom vrzu s hmyzem a bylo by vystaráno!

Vstal od stolku s komunikátorem a vykročil k východu.

Bál se však otevřít.

Mračno hmyzu zformované do podoby obličeje Stínu může čekat venku.

Svět neviděl tak podělanýho Boha, jako jsem já, zavrčel pan Ariman hněvivě.

Ne moc nahlas, s očima upřenýma na kreační soupravu, odříkal formuli doporučenou manuálem:

„Vydejte vody ptactvo, kteréž by létalo nad zemí pod oblohou nebeskou.“

Naslouchal do ticha.

Pomalu se otočil ke komunikátoru.

Měl sto chutí zavolat znovu Rihu a poprosit ho, ať mu sem pošle Míru a Páju, ty dva šikovné techniky, ať dají planetu do pořádku a Stíny vyženou nebo ať ho odvezou…

Venku zapleskala ptačí křídla.

Bůh Ariman, ano, opět Bůh, už ne pouhý pan Ariman, se radostně rozesmál.

Funguje to!

Sklonil se ke kreační soupravě a pohladil její lesklý kovový povrch.

Hodná, pochválil ji v duchu, bez tebe bych byl hovno v trávě a ne Bůh.

S obnovenou sebedůvěrou uvolnil vchod.

Mračno hmyzu dole v údolí se rozpadalo pod soustředěnými útoky mračen ptactva. Tisíce a tisíce nových opeřenců se slétaly ze všech stran, modrá obloha korunovaná bílými čepicemi mraků byla poseta mihotavými tečkami.

Sláva paří Bohu na výsostech, sláva patří mně! jásala duše Boha Arimana a jeho tělo radostně křepčilo před obytnou buňkou a ptáci kolem něho kroužili a pěli děkovné ódy.

8.

V noci pátého dne vytrhl Boha Arimana ze spánku bzučák komunikátoru.

Bůh Ariman vykřikl do tmy. Bál se, že ho přepadly Stíny a trvalo mu několik dlouhých chvil, než se vzpamatoval a pochopil, že zelená světla jsou kontrolky přístroje, žádné strašidelné oči.

„Bůh Ariman, tedy Ariman,“ ohlásil se.

Na displeji spatřil Rihův obličej.

„Riha. Nerad ruším, pane Arimane. Chtěl jsem se pouze ujistit, že je všechno v pořádku.“

„Celkem vzato všechno šlape, pane Riha.“

„Rád slyším, pane Arimane. Omlouvám se, že jsem ve vás nejspíš vyvolal špatný dojem.“

„Špatný dojem?“

„Ano, máte právo se domnívat, že beru vaši stížnost na lehkou váhu.“

„Neberete?“

„To máte tak, pane Arimane. Tvoření znamená velkou zátěž na Tvůrcovu psychiku. Ostatně Hospodin, Tvůrce nás všech, měl podle svědectví Písma taky pěkně pocuchané nervy. Při prvním neúspěchu poslal na jím stvořený svět potopu!“

„To nemám v úmyslu, zatím,“ řekl Bůh Ariman.

„Většina našich zákazníků volá po prvním, druhém dnu stvoření.“

„Skutečně? Proč jste mě na to neupozornili?“

„Politiku styku se zákazníky neurčuju já, pane Arimane. Nepatří to do kompetence reklamačního oddělení. Máme na to specialisty, psychology. Oni říkají – neustupujte, buďte tvrdí, ti lidé potřebují sebedůvěru a tu získají nejlíp tím, když se spravedlivě rozhořčí.“

„Takže vy jste mě chtěl spravedlivě rozhořčit!“

„Přesně tak. Mrzí mě to a s takovým postupem nesouhlasím. Pochopte, nyní k vám mluvím jako soukromá osoba, ne jako zaměstnanec firmy BŮH s.r.o. .“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Proto volám mimo pracovní dobu. I tady je noc, chápete?“

„To je od vás hezké.“

„Zítra vás čeká šestý den stvoření, pokud se nepletu,“ řek Riha.

„Jo,“ řekl Bůh Ariman. „Už mám za sebou velryby veliké a všelijakou duši živou, hovada a zeměplazy i zvěř zemskou podle pokolení jejího. Na stvoření člověka k obrazu našemu jsem se chtěl pořádně vyspat, abych nestvořil nějakýho kreténa.“

Výčitka se mu zachvěla v hlase.

„Velmi správně. Budu teď upřímný. Jaký byl pravý důvod vaší reklamace?“

„Řekl jsem vám to. Mám pocit, že tenhle svět není úplně pustej. Jenže vy jste mě nepustil ke slovu!“

„Teď můžeme mluvit volně. Co vás přimělo k takovému názoru?“

„Hned první den se tu objevily Stíny. Takoví duchové, chápete?“

„Chápu.“

„Neznamená to, že mě máte za cvoka?“

„Nebyla to první reklamace toho druhu.“

„Cože?“

„Chápete, že teď mluvím naprosto proti zájmům firmy BŮH s.r.o., souprava není úplně dokonalá. Naše vývojové oddělení už odstranilo většinu nedostatků. Znáte to: jeden odstraníte a druhý vznikne. Nejlepší tester je zákazník.“

„Takže já vám dělám pokusného králíka!“

„Nerozčilujte se. Tentokrát mým zájmem není vás rozčílit. Chci vám pomoct. Mohlo se stát, že kreační souprava generovala vedlejší produkty. To, čemu říkáte Stíny.“

„Takže… vlastně… Stíny jsem vytvořil já? Nebo spis… kreační souprava?“

„Je to rozumné vysvětlení. Co ty Stíny dělají? Napadají vás?“

„Nedá se říct… tak úplně.“

„A neúplně?“

„No, pochopte, všechno je tu nové… jsem dost unavený… na hodně jsem si zvyknul… už nevím co je normální a co divné…“

„Ten svět je nový a nezaběhnutý!“

„Jako když se zajíždí auto, dovedu to pochopit.“

„Velmi správně. Proto vám nabízím pomoc, kdyby se Stíny, ten vedlejší produkt… měly nějak nebezpečně projevovat, kdyby vás měly obtěžovat, dám vám spojení na naše techniky.“

„Na Míru a Páju?“

„Jsou to ochotní mládenci. Fandové do stvoření. Vím o nich, že spoří, aby si mohli taky koupit planetu a dělat na ní Bohy.“

„Takoví mladíci?“

„Nejlepší odborníci na kreaci, jaké firma má, nepodceňujte je! Poslouchejte, oni vám pomohou, kdyby se něco nepříjemného semlelo.“

„Co naznačujete. Co mě čeká?“

„Nic. Opravdu. Jenom jako pojistka pro případ…“

„Jaký případ?“

„Poznamenáte si tu adresu?“ změnil Riha tón hlasu.

„Jistě,jistě…“

Nahmatal tužku a poznamenal si adresu na obal manuálu. Poté se Riha studeně rozloučil a přerušil spojení.

Co ten chlap naznačoval?

9.

Na planetě Johny Kantora bylo krátce po poledni a dobrácký vousáč vypadal svěží a odpočatý.

„Ze jsi tak dlouho nevolal? Moc práce? Já si myslel, proto jsem tě nechtěl volat já… “ hlaholil a oči mu mhouraly a fousy se vesele ježily do všech stran.

„Bojím se, Johny!“

„Holek?“

Bůh Ariman ve stručnosti vysvětlil svému jedinému příteli, co se stalo, jak mu zavolal Riha a co mu pověděl o záhadných vedlejších produktech kreační aparatury.

„To je zajímavý,“ zasmušil se někdejší podnikatel v oboru lokální autobusové dopravy, nyní Bůh, „mně to tvoření šlapalo spolehlivě jako autobus! Akorát teďko ty mutace s těma žirafama… Mám tu sice už pár docela šikovnejch lidí – vědátorů, ale zatím nic kloudnýho nevymysleli.“

„Zavolej Míru a Páju…“

„Toho zrzavýho s tím poskokem? Pája je ale fakt šikovnej kluk, rozumí tomu líp než ten zrzoun. No, kdyby bylo nejhůř…“

Ten se má… starosti mu dělají jenom nějaký podělaný žirafy. Moje žirafy mají krky v pořádku, zatím. Zejtra mám uplácat prvního člověka. Nervy má v kýblu… Zatracenej Riha!

„Vypadáš jako vylitý zelí,“ ocenil jeho vzezření Kantor.

„Riha mě vyved z míry. Když chlápek z reklamačního volá, to už něco znamená!“

„Je to debil. Nebo jinak: třeba honí těm dvěma mechanikům kšefty. Není to nejpravděpodobnější vysvětlení?“

„Nemám prachy.“

„Někdo by ti půjčil, kdybys si vzal na planetu hypotéku, ne? To je přece slušná nemovitost.“

„To se může?“

„Jasně, spousta kluků má na planetě hypotéku a vím o případech, že prodali důlní práva na zlato a těžební právo na naftu.“

„Víš, že mě jako starýho kšeftmana tahle možnost nenapadla?“

„Však ti říkám, drž se starýho Boha Kantora, ten ti dobře poradí. Jdi teď chrápat, starej, dobře se vyspi! Na stvoření lidstva musíš bejt čerstvej. Už proto, že mají makat, aby ti z tvýho světa udělali pořádnou civilizovanou planetu.“

Bůh Ariman se uklidnil, s kamarádem se rozloučil a usnul.

Ráno učinil člověka k obrazu svému, podle podobenství jeho a nechal ho panovat nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským i nad hovady a nade vší zemí i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.

10.

„Tak jak to jde,“ ptal se vousatý Kantor.

Celkem zbytečná otázka.

Bůh Ariman zářil, omládlý, rozesmátý, vrásky vyhlazené, tváře zčervenalé. Chtěl něco říct. Slzy dojetí mu zaplavily oči, tak jen zavrtěl hlavou, pozvedl platinový odznak s Božím okem a políbil ho.

Kantor přimhouřil oči a naklonil hlavu.

„Tohle tě naučily ženský…“

„Cože?“ vyhrkl Ariman.

„Ženský. Chlap by jen tak od sebe nelíbal kus plechu. To je ženský gesto.“

Bůh Ariman se rozhlédl kolem sebe. A že jich tu bylo, těch ženských, a že byly krásné!

„O čem to mluvíš? Tak poslouchej: udělal jsem si lidi a je to bezvadný. Nikdy jsem na to rychlený rozmnožování a podporovanou inteligenci nevěřil, jenže… Ono to funguje! Za tejden dospělej, a jakej! Chytrej, silnej…“

„.. .kozatej, prdelatej…“

„Víš, že mají i originální nápady? A do práce jsou jak draci.“

„V posteli taky.“

„Nech toho, prosím tě…“

„Ty toho nech, Bobe. Varuju tě. Stvořil jsi lidstvo?“

„Už jsem ti řekl, že jo.“

„Makaj jak se patří? Důležitej je důlní průmysl. Zlato, platina, uran. Hlavně ať se soustředěj na tyhle kovy.“

„Oni těžej všechno. Rozvíjí se tu průmysl, to je ohromný… Oni mají skvělé vědomosti, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.“

„Už vynalezli letadlo?“

„Samozřejmě, ve vzduchu je živo… skoro jako tam vzadu.“

„A co u tebe doma… v chrámu? Tam je taky živo?“

„Důstojnost. Panuje tady důstojnost, Johny, jako ve správném chrámu!“

„Tak to má být. Nezapomeň, že jsi Bůh, a ne nějakej hejsek, barovej povaleč a holčičkář.“

„Něco ti ukážu, Podívej… to je rajče, co?“

Bůh Ariman nastavil nádherný červený plod před objektiv komunikátoru.

„Lepší, než jsi měl… tam vzadu? Doma, na Zemi?“

„Chuťově i vzhledově… Mám tu pár šikovných genetiků a ti dokážou divy. Taky půda je tu dobrá. Rajčata rostou senzačně, fakt, dělají mi radost.“

„Drž se rajčat, Bobe, drž se jich…“ řekl Bůh Kantor vážně a přerušil spojení.

Bůh Ariman chvilku hleděl na pustou obrazovku. Kolem krku se mu ovinula snědá paže. Leila, jeho favoritka, se k němu přitiskla pevným ňadrem. Odtáhl se od ní. Zasmála se, vzala mu rajče z ruky a zakousla se do něho bělostnými zuby. Šťáva vytryskla a neřestně jí potřísnila obličej. Děvčata, která se povalovala v polštářích opodál, se rozesmála.

„Ty vypadáš, Leilo! Úplně jako kdyby tě Pán…“

„Držte hubu!“ rozkřikl se na ně Bůh Ariman. Kantor mu zkazil náladu. V atmosféře těch nádherných dnů a týdnů zapomněl, že je sice Bohem, ale zároveň že podepsal smlouvu s firmou BŮH s.r.o. Rychlené lidstvo se množilo neuvěřitelnou rychlostí. A jak byli ti lidé šikovní! Postavili mu chrám, nádhernou stavbu z mramoru, a původní obytná buňka byla uprostřed centrální síně jako oltář. Bůh Ariman v ní někdy spal, ale více nocí trávil v ložnici obložené deskami z palisandrového dřeva, na nekonečně rozlehlém lůžku, na pár sáhů od bazénu s růžovou vodou, trávil ty noci rozhodně ne sám.

Průběh těch nocí by se výboru pro mravnost rozhodně nelíbil. Někdy zrána, unaven pitkou a milováním, k němuž mu nikdy nechyběly síly, asi proto, že povětří tu bylo zdravé a potrava výživná a hlavně, měl božské sebevědomí, někdy ho přepadaly pochybnosti a říkal si, že s radovánkami musí přestat. Tohle nemá být Olymp, nemá to být Eden, má to být veliké staveniště, výspa civilizace v pustém Vesmíru, to je úkol firmy BŮH s.r.o. , na civilizační činnost dostala firma licenci, firma je pod dohledem výboru…

Jenže ženy a víno a skvělé jídlo bylo tady a výbor daleko, za hranicí hvězdných předělů, na opačném konci nekonečna.

Slunce, jeho slunce, neboť už přesvědčil sám sebe, že si ho stvořil, vždycky dokázalo rozehřát led v jeho srdci a následující den a noc byly právě tak rozpustilé, jako den a noc předcházející.

Já si to zasloužím, říkával si poté, kdy se ponořil do rozkoší jako do tůně. Celý život jsem jen dřel, hladil jsem jen rajčata a bankovky, mám právo na uvolnění a na odpočinek! A hudba, kterou jím stvoření lidé vymysleli, mu přitakávala: ano, užívej si, máš na to právo, jsi přece Bůh!

11.

Ten muž byl vysoký, snědý ramenáč, oblečený do koženého oděvu. Přes rameno měl pověšenou brašnu z režného plátna. Přivedla mu ho Leila, milostnice, s níž teď trávil nejvíc času, nekonečně vynalézavá při vymýšlení rozkošných her, jichž se teď neúčastnily jen ženy a dokonce zdaleka ne jen lidé.

Boha Arimana nejdřív napadlo, že Leila přivedla nějakého nadsamce, který podá při nočních hrátkách výkony, na něž bude pěkné podívání. Mladá žena se však tvářila vážně a v očích neměla žádné jiskřičky šelmovství, které tolik miloval.

„Tohle je Štěpní Vlk, stopař, Pane.“

„Zdravím tě, Vlku,“ kývl Bůh Ariman stroze. „Něco od nás potřebuje?“ obrátil se k dívce.

Bůh Ariman občas poskytoval některým poddaným drobné úsluhy. Kreační souprava byla stále funkční a dovedla například oživovat nešťastníky, kteří se fatálně poranili.

„Řekni mu to, Vlku,“ vybídla stopaře Leila.

Stopař rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

„Dostal jsem se až do Modrých Skal, Pane. Tam, kam nevede žádná cesta a kde hornina je příliš nejistá, aby se v ní daly stavět tunely. Tam jsem nalezl…“

„Dopověz“

„Chrám, podobný tomuto.“

„Cože? Kdo se opovážil vybudovat druhý chrám? Výslovně jsem zakázal…“

„Je celý rozbity, Pane. Myslím, že je mnohem starší, než je tento.“

„Nesmysl. Není to možné. Já jsem stvořil tento svět, hlupáku. Co se mi opovažuješ tvrdit? Chceš, abych tě nechal roztrhat koňmi?“ zahřměl Bůh Ariman, dobře pamětliv, že hněv Bohu sluší.

„Rád bych se mýlil, Pane, a možná, že se i mýlím. Domnívám se však, že bys měl vidět toto!“

Sáhl do plátěné brašny a cosi podával Bohovi Arimanovi.

Stvořitel tohoto světa se podíval na stopařovu mozolnatou dlaň.

Svítil na ní platinový trojúhelník s Božím okem, naprosto stejný, jaký měl on vsazen do rámu obrazovky jeho komunikátoru.

Bůh Ariman vztáhl ruku a převzal od stopaře odznak. Obrátil ho. Na zadní straně bylo vyražené číslo 214.

Nemohl od odznaku odtrhnout oči.

Co to mělo znamenat? Tohle byl přece Boží odznak. Hostila snad planeta – JEHO planeta – ještě jiného Boha?

„Chrám je poškozený?“

„Ruina, Pane. Pokud to dovedu posoudit, vypadá, jako… kdyby ho rozvalila voda. Prudký příval, obrovská vlna. Zatoulal jsem se až na břeh moře, Pane a viděl, zažil jsem bouřky. Tahle vlna však musela být mnohonásobně větší a silnější.“

Bůh Ariman sevřel odznak do dlaně.

„Děkuju ti, Vlku, Co chceš za svoje služby?“

Vlk klesl na kolena.

„Požehnání, pane… Neznám větší štěstí, než setkání se Všemohoucím.“

Jeho obličej vyjadřoval bezmeznou oddanost.

Bůh Ariman se dotkl konečky prstů mužova čela.

„Budu nad tebou bdít na cestě po všech stezkách, i těch nejnebezpečnějších, Vlku.“

„Děkuji, Pane.“

Stopař vstal a odešel se sklopenou hlavou.

Bůh Ariman se za ním strnule díval. Vyrušil ho až Leilin zděšený hlas.

„Pane…“

„Co chceš?“

„Teče ti krev, Pane!“

Svíral odznak náležející cizímu Bohu tak silně, že mu pukla kůže a krev vytryskla tak prudce, jako když se Leila zakousla do šťavnatého rajčete.

12.

„Johny…“

„Co se stalo?“

Té noci spal Bůh Ariman sám. Vyhnal ženštiny z chrámu, Leilu nevyjímaje, třebaže právě ta se jediná odvážila namítat. Když chrám zalehla noc, objevily se Stíny.

Daly mu pokoj v ruchu uplynulých týdnů. Zapomněl na ně, na příšerné tváře, na jejich oči a rozšklebená ústa. Této noci obestoupily chrám, vířily kolem něho, až se pozorovateli muselo zvenčí zdát, že obrovitou stavbu zalehla mlha, že na ni padlo mračno a to teď víří jako tornádo. Některé se dostaly i dovnitř. Napadaly na něho, zdálo se, že chtějí do něho vstoupit, v některých chvílích měl dokonce pocit, že slyší kvílivé hlasy. Hrůzou div nepřišel o rozum. V posledních zbytcích příčetnosti se propracoval směsicí Stínů ke komunikátoru a spojil se s Johnem Kantorem, svým jediným přítelem.

„Jsou tu Stíny! Všude… venku i uvnitř! A podívej!“

Ukázal Johnymu odznak s Božím okem, ten druhý, cizí.

Stíny podnikly další útok. Byl to poryv severáku, Ariman upadl na záda a odznak cizího Boha zazvonil na dlaždicích. Pokusil se posadit. Průhledem mezi mlžnými cáry Stínů spatřil na monitoru Kantora. Přítel mu cosi říkal. Nerozuměl ani slovo.

„Arimane! Arimane!“ skučelo ze všech stran.

Pak se zablesklo a pan Ariman – v této situaci se nesluší nazývat muže tak bezmocného Bohem – ztratil vědomí.

13.

„Děvky, chlast a narkotika…“ zaslechl někoho říkat.

Otevřel oči.

Před ním stáli dva muži v overalech firmy BŮH s.r.o.. Andělé zhouby, napadlo pana Arimana.

Posadil se. Bolelo ho celé tělo.

„Vy jste nedbal,“ pokračoval mechanik zvaný Míra. „Porušil jste smlouvu, pane Arimane.“

„Cože?“

Otevřenými dveřmi vnikalo dovnitř oslnivé sluneční světlo. V jeho záři vyvstávaly ostré kontury objektů vyplňujících halu: polštáře, do nichž byly ještě vtištěné křivky ženských těl, poloprázdné karafy se zlatavými nápoji, zlaté mísy s vybranými pokrmy, ale také s opojnými prostředky, které se daly kouřit a žvýkat a šňupat.

„Místo světa práce jste stvořil svět neřesti. To je proti ujednání, pane Arimane. Je to proti politice firmy BŮH s.r.o. .“

„O čem to žvaníte, chlape?“ obořil se na něho pan Ariman, žel chabě. Pokusil se býti Bohem, avšak nepodařilo se mu to přesvědčivě.

Rusovlasý mechanik pozvedl do výše Arimanových očí veliký kulatý předmět.

Pan Ariman docela malou chvilku dokázal přesvědčit sám sebe, že mu mechanik Míra ukazuje nějaký plod, kokosový ořech nebo veliké rajče, to červené co kape je šťáva… ne, nebyl to ani ořech ani rajče, byla to useknutá hlava jeho milostnice Leily.

Pan Ariman zaskučel a padl na obličej. Přitiskl čelo k chladné dlaždici.

To nemůže být pravda, nemůže, nemůženemůženemůže, jsem tu Bohem, oni jsou jen pitomí mechanici…

Silné paže ho zvedly.

Muži byli vážní. Míra třímal useknutou hlavu, jeho druh, ano, Pája se mu říká, měl v ruce meč. Pája je šikovný, šikovnější než Míra, jeho nadřízený, tak to povídal pan Riha, úředník z reklamačního oddělení.

„Pusťte mě! Budu si na vás stěžovat! Zavolám panu Rihovi a ten s vámi zatočí! Budete mít po prémiích, budete mít po prdeli, vy dva hnusný…“

Stiskli naráz, až to zabolelo.

Otevřenými dveřmi zazníval hukot.

Už podvakrát slyšel pan Ariman tak vševyplňující hluk.

Poprvé, když na jeho boží příkaz rašila tráva, podruhé když vody vydaly ze svého lůna hmyz.

Vyvedli ho na práh chrámu a odtud mohl pan Ariman vidět původce toho hluku.

Údolí, prve černé, pak hráškově zelené a v posledku strakaté domeč­ky vybudovanými jeho pilným lidstvem, bylo zaplavené neklidnou hnědou vodou. Její hladina rychle stoupala.

„Potopa!“ vykřikl pan Ariman.

„Správně,“^ přisvědčil technik Míra. „Potopa světa, který propadl hříchu. Četl jste celý manuál, Arimane? Tedy řekl Hospodin: Vyhladím ze země člověka, kteréhož jsem stvořil, od člověka až do hovada, až do zeměplazu, až i ptactva nebeského, nebo líto je mi, že jsem je učinil.“

„Mně to není líto! Jakým právem… Já jsem je stvořil! Já jsem tady Bůh!“

„Hovno jsi,“ ozval se Pája a jediným prudkým sekem mu uťal hlavu.

14.

Stříbrná tma řídla.

Pan Ariman se rozhlížel kolem sebe.

Pobořené stěny, zhroucená podlaha. Kolem něho kruh mlčenlivých postav.

Jednu poznal.

„Ty jsi… Johny Kantor…“

„Bylo by blbý ti říkat ,buď zdráv, Bobe, protože jsi mrtvý,“ řekl Kantor. „Tak aspoň – vítej mezi námi.“

„Kdo jste?“

„Totéž, co ty. Jsme mrtví Bozi.“

„Vy všichni…“

„Jo,“ přisvědčil Kantor. „Všech osmatřicet nás naletělo na stejnou boudu, jako ty. Pustá planeta? Hovno pustá. Ti dva gauneři ji propláchli potopou a pak sem nasadili dalšího hejla. Tady Dmitrij Pavlenko je náš doyen, že jo, Mít?o?“

„Jo, já jsem tu nejdýl,“ přisvědčil muž zvaný Míra.

Byl to podsaditý pán zrale středního věku se starostlivými vráskami na hodně vysokém čele. Pan Ariman si prohlížel jednoho po druhém. Připadal si jako na schůzce klubu rotariánů, samí solidní lidé. Zamžikal. Jenom bylo divné…

„Nevidím barvy,“ řekl.

„To proto, že jsi Stín, pitomce,“ řekl Kantor. „Nikdo z nás nevidí barvy. Buďme rádi, že vůbec něco vidíme.“

„Když jsem zemřel, neviděl jsem skoro nic,“ řekl Dmitrij. „To teprve Roman Iconikoff přišel na to, že bychom mohli vidět.“ Ukázal prstem na vyčouhlého vousáěe. „To je tenhle.“

„Ahoj, Romane,“ řekl pan Ariman. „Já jsem Bob.“

„Blbý je, že pořád ještě nemůžeme komunikovat s lidma tam venku.“

„Tam venku?“ nechápal pan Ariman.

„No, se živejma. My kolem tebe lítali jak blbí a ty ses bál a skákal jako opičák. Byla to náramná zábava, jenže na druhý straně nás sralo, že tě nemůžeme varovat.“

„Počkej, vždyť já s tebou mluvil!“

„Prdlajs se mnou. S tím hajzlíkem Pájou jsi mluvil! On ten Míra dělá šéfa, jenže skutečná bedna je Pája. Ten celej ten fígl vymyslel.“

„Teď už nechápu vůbec nic.“

„Jseš to ale vůl. Vždyť je to jednoduchý. Slyšel jsi legendu o Červený krčmě?“

„Ne.“

„To v Černým lese byla zájezdní hospoda a hostinskej tam zabíjel a okrádal kunčofty. Tahle planeta je taky taková Červená krčma a ti dva jsou tu jako ty hostinský. Přivezou na tuhle planetu kunčofta, nechají ho stvořit ptactvo nebeský a všechny ty sračky, pak jim nadělá lidi, no a potom ti dva gauneři přiletěj pod záminkou ochrany mravnosti a všechno to spláchnou.“

„Proč?“

Smích všude kolem. To je ale naivní otázka!

„Víš, kolik ti tví lidi nakutali zlata a všeho možnýho? Ti dva jsou teď v takovým balíku, že si to nikdo nedovede představit.“

Naposledy si pan Ariman připadal jako pitomec, když se nechal napálit od hongkongských Číňanů v obchodě s kečupem.

,A já jim dal na pivo, když mi instalovali obytnou buňku a kreační kufr…“ vrtěl nešťastně hlavou.

„Vždyť říkám, že jsi vůl, my to viděli a mohli jsme se potrhat smíchem,“ řekl Kantor do smíchu ostatních. „No a ten Pája se napích na můj odznak a komunikoval s tebou a schovával ten svůj ksicht na simulovanej můj ksicht, to je jednoduchý, ne?“

„Jo, snad to chápu. A ostatní odznaky blokoval?“

„Jo. Má přístup k odznakům nás všech.“

Pan Ariman začal chápat celý ten podraz. Jen jedno mu zůstalo nejasné.

„Ale… Co firma BŮH s.r.o. ? Ta v tom jede taky?“

„Nevím,“ pokrčil Kantor rameny. „Myslím, že nejede. Pája je úplnej génius. Jistě na to myslel. Dovede vodit za nos každýho.“

„I toho Rihu z reklamačního,“ doplnil Ariman zadumaně. Rozhlédl se po ostatních. „Všichni jsme tedy mrtví.“

„Jak se patří, Bobe!“

„Moje otázka bude možná pitomá. Nezlobte se, já jsem mrtvěj jenom krátce.. .A co furt jako mrtví děláte?“

„No,“ pokrčil Kantor rameny, „moc toho jako mrtvej dělat nemůžeš. Kromě nás Bohů je tu samosebou plno stínů všech těch chudáků, co je ti dva hajzlové pomlátili…“

„I moje Leila?“

„Samozřejmě.“

„A… má hlavu?“

„Proč by neměla mít? Je to taky duch, zrovna takovej jako ty, vole! Jenže si s ní nic neužiješ. Akorát se tak spolu můžete prolnout a to tě přestane brzo bavit,“ říkal Kantor a ostatní se tomu smáli. Byli to duchové – smíškové.

„Nedalo by se s tím něco udělat?“ řekl pan Ariman nešťastně. „Vždyť vy jste se už dokázali vylepšit. Tady Míťa byl skoro slepej a díky Romanovi všichni vidíme, i když blbě, nebarevně.“

„Asi by to šlo. Umíš to?“

„Já umím jenom obchodovat s rajčatama.“ Jenom s Hongkongem mi to nejde.

„V tom je to,“ řekl Kantor. „Všichni jsme tu jen živnostníci. Já dělal do autobusů, Míťa do střižního zboží, Roman do mletýho masa. Tak bych mohl pokračovat… Žádnej odborník, žádnej kreatista.“

„Tak já vám nepomůžu…“

„Tak to zařídily ty dvě svině,“ podotkl k tomu Roman. „Kreatistu sem nikdy nepustí. Dobře vědí, že kreatista by jim mohl zamíchat karty. Chtěl bych se vsadit, že i tohle vymyslel ten Pája. To je hlava.“

Do hlavní dvorany pobořeného chrámu vběhla ženská postava.

Pan Ariman poznal Leilu.

Vrhl se k ní s rozevřenou náručí, i dívka k němu běžela, ovšem oba se jen prolnuli.

„Tak to máte za sebou,“ poznamenal Kantor ironicky. „Co tu chceš?“ oslovil Leilu nevlídně. „Tady je klub mrtvých Bohů. Nikoho jinýho tu nemůžeme potřebovat.“

Leila se obrátila k Arimanovi.

„Ti dva…“

„Míra a Pája?“

„Ano. Oni neodletěli. Oni se tu usadili. Oni…“

„Dopověz!“

„Vypustili vodu z potopy a začínají tvořit!“

15.

Klub mrtvých Bohů, jak si Stíny říkaly, mohl jen zírat, jak se to dělá, když se to umí.

Flóru i faunu ti dva profíci zmákli za půl dne, druhý půlden věnovali na selekci. Vytvořili malý, perfektně fungující ekosystém, omezili počet druhů na minimum, dokonale uzavřený potravinový řetězec. Zachovali několik dravých druhů jako zdravotní policii, s kondiciovanou psychikou, takže všichni ti vlci, rysové i divoké kočky byli přítulní k lidem jako pokojoví mopslíci. Pan Ariman, dokud byl Bohem, nechal stvořeným lidem volnou raku k živobytí a stejně si počínali, jak ho ujistili, i ostatní. Ne tak Míra s Pájou. Vytvořili si armádu pracovitých muklů, kteří makali od slunka do slunka ve zlatých dolech a diamantových kutištích. Z armády otroků vyselektovali smetánku, ze které si vytvořili dvůr pro potěšení a obveselení.

Nechali si vybudovat luxusní chrám, daleko lepší, než jaký kdy na planetě byl za devětatřicet vln osídlení a likvidace. Uměli nejen tvořit, dokázali se i bohovsky bavit.

Dobře věděli, že jsou obklopeni Stíny, dušemi Bohů i zmasakrovaného obyvatelstva. Pája dokázal vytvořit dostatečná ochranná zařízení, takže Stíny za nimi do chrámu nemohly a zapovězený okruh se pozvolna šířil.

Dny plynuly a Stíny měly čím dál horší náladu.

Už to nebyli smíškové…

Jednoho večera, když se Stíny shromáždily v rozvaleném chrámu, aby tam nadávaly na Míru a Páju a vyprávěly si o tom, že Ti Dva zase rozšířili okruh o další horský hřeben, dostaly návštěvu.

Zčistajasna mezi nimi stál Míra.

Kdepak, to už nebyl servisní mechanik v montérkách firmy BŮH s.r.o.! Zelená uniforma se zlatým premováním, blyštivé knoflíky, překypující sebevědomím neomezené moci, celým vzezřením jim předváděl, jak má vypadat správný Bůh.

Pan Ariman na něho vytřeštěně hleděl. Vedle něho stanul Stín Romana.

„Není to on,“ zašeptal Roman. „Je to holografická projekce.“

„Nemyslete si, pitomci, že vás tu budeme trpět donekonečna,“ oslovil je Bůh Míra nadutě. „Tohle je vaše poslední noc.“

Z druhé strany se k Arimanovi připojila Leila. Míra si toho všiml a pousmál se.

„Milenci až za hrob, co? Opravdu dojemné… Mohl bych ti vrátit tělo, děvče,“ oslovil Leilu. „Co tomu říkáš? Nebo raději chceš, aby tě taky rozfoukal vítr?“

„Proklínám tě.“

„Rozmysli si to do rána. Líbíš se mi. Mohl bych pro tebe leccos udělat. Přišel jsem, abych vám všem řekl, co si o vás myslím. Jeden jako druhý jste náramní chytráci. Chtěli jste si koupit planetu. Každý z vás chtěl být Bohem. Živnostníci, co? Pracháči, nemám pravdu? A vidíte, jak to dopadlo. Jste hovnaři. Kluk v montérkách na vás vyzrál a vypálil vám rybník.“

„Závistivej zamindrákovanej parchant,“ poznamenal Ariman k Leile.

Míra, či spíš jeho holografický obraz, to zaslechl a vztekle se na Arimana podíval.

„Ty jsi číslo devětatřicet. Ty chcípneš jako první, definitivně, rozumíš? Nebude z tebe žádnej Stín na druhou. Tohle bude opravdová, hnusná a konečná smrt.“

Obraz se zatetelil a pohasl.

V rozvaleném chrámu nastalo ticho.

Stíny pozbyly stříbřitého lesku, vypadaly šedivě, zaprášeně.

„Třeba to neudělá,“ ozval se něčí šepot.

„Je to hnusnej parchant,“ namítl jiný Stín. „Udělá to.“

„Proč sem přišel… proč se sem promít?“

„Aby ukázal, kdo je tady pán.“

Šero houstlo a nastala tma.

16.

Ráno dne posledního.

„Kdy to bude?“ ptala se Leila.

„Měla jsi ho poslechnout.“

„Měla jsem se stát děvkou v jeho harému?“

„Žila bys.“

Položila mu ruku na paži. Ruce se jim prolnuly. Usmáli se na sebe. „Nikdy jsem se neoženil,“ řekl Ariman. „Neměl jsem na to čas. Ty jsi první, s kým bych chtěl být… napořád.“

„Ty taky,“ řekla dívka.

Zasmál se tomu.

„Zapomínáš, že já jsem tě stvořil… Jsem tvůj Bůh.“

„Jsi můj muž.“

„Brzy umřu.“

„Já taky.“

Slunce se zvedalo nad vrcholky kopců. Věděli, že právě na jejich temeni vede zapovězená hranice.

Čekali.

Byli tu sami. Kantor, Roman i ostatní Stíny se kamsi vytratili. Asi chtěli počkat na odchod do nicoty o samotě.

Oni byli dva.

„Půjdeme smrti vstříc,“ navrhla Leila.

„Dobrá,“ řekl Ariman.

Vznesli se a letěli nízko nad korunami borovic rozkývaných větříkem.

Když se přiblížili k hranici, zmírnili rychlost letu. Kontakt s hranicí je bolestivý, nehmotným tělem Stínu projede cosi podobného elektrické ráně.

Postupovali zvolna. Další pásmo kopců se před nimi vynořovalo a na vrcholu nejvyššího z nich stál chrám Těch Dvou.

Chrám Bídáků.

„Leilo…“

„Copak?“

„Hranice… tu není… Už bychom se jí měli dávno dotknout,“ řekl Arimanův Stín vzrušeně. „Přidej! Leťme vpřed!“

Nebylo o tom pochyb. Přeletěli kopce bez bolestného kontaktu s hranicí, údolí s lesklou stužkou bystřiny se kmitlo před nimi a složitá struktura Chrámu se tyčila přímo před nimi.

Takhle blízko se u Chrámu ještě neocitli. Viděli zlatou střechu a mramorové sloupy, viděli sochy se smaragdovýma očima, viděli pootevřená chrámová vrata z mahagonu s platinovým kováním.

Ariman se ohlédl po Leile.

Stín dívky byl svěží, stříbřitě lesklý. Sluneční parpsky se třpytily v poloprůhledných vlasech.

Vletěli pootevřenými dveřmi.

Obrovská dvorana kruhového půdorysu, podlaha pokrytá kobercem barvy písku. Strop byl klenutý, průsvitný, zdobený skleněnými mozaikami, znázorňující zvířata a květy.

Na koberci klečel Pája, ruce svázané dozadu. Míra se nad ním tyčil. V ruce držel meč, týž, kterým setnul Leilu i Arimana.

Rozpřáhl se a sekl.

Pájova hlava odskočila od trupu a krev vytryskla, jako když by někdo urazil desetikilovou palicí vodovodní kohoutek.

„Jen jeden může být Bohem!“ zvolal muž v zelené uniformě zdobené zlatými prýmky.

Arimanův stín se ohlédl po Leile.

Její Stín pozbyl lesku. Dívka připomínala potrhanou pavučinu. Zděšené oči se jí leskly jako zapomenuté perly.

„Pryč… pojď pryč…“

Rozletěli se ke chrámovým vratům. Vyprovázel je vrahův šílený smích.

Venku Slunce. Zeleň kopců. Tráva, modrá obloha, za nimi smrt, smrt. „Počkejte na mě! Počkejte! Nemůžete na mě chvíli počkat?“

Ohlédli se.

Za nimi letěl Pájův Stín a přátelsky na ně mával.

17.

„Myslel jsem… že mě mezi sebe nevezmete…“ říkal Pájův Stín zkroušeně. „Po tom všem, co jsem vám provedl…“

„Dívejte se na to takhle, pane Thiel, jmenujete se tak, nemám pravdu?“

„Ano, pane Kantor.“

„My jsme všichni obchodníci a živnostníci a jsme zvyklí v první řadě dělat kšeft a teprve pak přijdou osobní věci.“

„Jasně, správně to řek,“ zahučelo kolem. Pan Ariman se vesele kolem sebe rozhlížel. Měl pocit, že je na konferenci Komory obchodníků se zemědělskými produkty. Samí solidní lidé… samé solidní Stíny, opravil se v duchu.

„Vy jste odborník a můžeme vás potřebovat. Proč bychom nad vámi měli ohrnovat nos?“

„Děkuju vám… Je to od vás moc hezký,“ říkal Pájův Stín.

„Když kšeft, tak kšeft. Co navrhujete, pane Thiele?“ řekl Roman.

„Zakroutit tomu hajzlovi podraznickýmu krkem!“ pravil Pájův Stín přísně.

„Jak se to vlastně stalo?“ chtěl vědět Ariman.

„Já zrovna chystal… nezlobíte se? Tu poslední ránu. Mělo vás to vyrušit…“

„Víme. Pokračujte, pane Thiel.“

„Bylo to skoro hotový, ale ne úplně. Jenže on… ten hajzl, ani mu nemůžu přijít na jméno, myslel, že jsem hotov. Praštil mě přes hlavu, svázal, spustil ten program…“

„Program?“

„No jasně, to vyrušení. Jenže on nevěděl, že v první fázi se nejdřív zruší ochrana chrámu a teprve v druhý budete zrušený vy. Myslel, že to půjde najednou, jako když se sypou brambory do sklepa!“

„Proto jsme se dostali do Chrámu.,“ šeptala Leila.

„Pak mi usekl hlavu. To ho baví nejvíc, sekání hlav. Usmyslel si, že bude jen jeden Bůh na týhle planetě a že teď bude lidem, co já jsem mu udělal, sekat hlavy. Jen tak, pro zábavu. Chce mít víc useknutejch hlav, než kolik jich udělal Tamerlán. Rád by byl v Guinessově knize rekordů. Teda myslím, že by ho tam neměli zapisovat. Tamerlán si je musel pochytat, ty lidi na sekání hlav, kdežto von na to má kreační soupravu a to je nesportovní.“

„Taky si myslím,“ řekl pan Ariman. „Sportovního v tom nevidím nic. Co teda navrhujete, pane Tiele, že máme dělat?“

„Co? No přece – vzít si těla!“

„Vzít si těla… ale jak?“

„Na téhle planetě je osmnáct miliard Stínů z lidí, utopených v devětatřiceti potopách.“

„A co dál?“

„Víte, kolik je v nich energie?“

„Nevíme. Ale… i kdybychom věděli, nevíme, co s ní.“

„Já to vím,“ řekl Pájův Stín a usmál se.

18.

Bachratý hvězdolet ozdobený firemním logem společnosti BŮH s.r.o. dosedl na pěkně udržovaný trávník před chrámem. Úředník reklamačního oddělení pan Riha vystoupil, protáhl se a vtáhl do plic vzduch provoněný lesními silicemi. V ruce držel koženou aktovku.

Bůh Ariman, oblečený do bílých plátěných kalhot a modré bavlněné košile, vyběhl z chrámu a spěchal Rihovi vstříc.

„To jsou k nám hosti, pane Riha. Co vás k nám přivádí?“

„Malá inspekční cesta, pane Arimane,“ pravil pan Riha. Pohlédl na Arimanův skromný oděv a souhlasně, s mírným úsměvem v hubené tváři, přikývl. Potom zvážněl. „Podal jste reklamaci a pak jste se neozval. Je všechno v pořádku?“

„Na mé planetě? Ale samozřejmě. Račte se podívat!“

Riha se rozhlédl po krajině.

Čisté vesnicky na úbočích kopců. Políčka jako pestré kapesníky. Vzduchem plynula malá červená letadélka. Odkudsi zazníval křik rozdováděných dětí.

„Vypadá to tu jako ráj,“ poznamenal Riha.

„Nejen vypadá, pane Riha. Držel jsem se manuálu a stvořil jsem ho ve skutečnosti.“

„Rád slyším,“ pokýval Riha. „Mohu vstoupit?“

„Ale samozřejmě, račte!“

Bůh Ariman zavedl úředníka dovnitř.

Zařízení chrámu bylo skromné, až strohé. Nábytek z ohýbaného dřeva. Psací stůl, na němž bylo patrné, že tu nestojí pro parádu, Bůh Ariman u něho zřejmě usilovně pracoval. Služebná, milá zavalitá osůbka, přinesla hostu i pánu domu voňavou kávu.

Oba si chvilku povídali a pak Bůh Ariman řekl:

„Mimochodem, pane Riha, a co dělají ti dva šikovní mechanici, jak se jmenovali?“

„Pan Scat a pan Thiele? Ti u firmy už nedělají. Škoda, byli to dobří pracovníci. Pan Scat…“

„Ten, co si říkal Míra?“

„Ano, ten, s tím jsme měli trochu potíže, protože na tom nebyl psychicky nejlíp, ale pan Thiele byl prvotřídní kreatista.“

„Taky si myslím.“

„Oba dali před časem výpověď. Nevím, kde se uchytili, snad u konkurence.“

„Je to jejich právo, nemám pravdu?“

„Ale zajisté. Nu, musím už letět. Vaše planeta dělá na mě dobrý dojem. Udělal jsem několik inspekčních obletů… Všechna čest, pane Arimane, všechna čest! Pořídil jsem několik záběrů pro naše propagační oddělení, nevadí vám to? Svolujete k použití k reklamním účelům – a taky jako argument vůči výboru pro mravnost?“

„Samozřejmě, pane Riha. Považuji to za velkou poctu a uznám mé civilizační práci. Nepracuji pro sebe. Zvelebuji planetu a její pilný lid.“

„Práce se vám daří, stvořil jste vzornou planetu. A líbí se mi, že žijete skromně. Sem můžeme kontrolu z výboru pro mravnost kdykoli zavést. Žádný alkohol, žádné drogy, žádné ženštiny volných mravů…“

Bůh Ariman pohoršené pozvedl ruce dlaněmi vpřed. Ženštiny? Zde? Jak vás to mohlo napadnout…Pan Riha učinil chlácholivé gesto.

„Vím, vím, nemusíte nic říkat. Kéž by to všude bylo takové, jako tady. S některými pány Bohy máme potíže, dlouho bych mohl vyprávět. Nu, mějte se dobře a pracujte dál na prosperitě planety.“

Otevřel aktovku, již si položil k noze a vytáhl z ní nevelký kovový předmět se stříbrným víkem a šarlatovým knoflíkem uprostřed.

„Copak to je?“ chtěl vědět Bůh Ariman.

„Malý bonus, jako pozornost firmy a odměnu za zvelebení planety. Nesmrtelnost, pane Arimane! Pro vás i pro každého, koho uznáte za vhodného.“

„Mockrát děkuju, pane Riha,“ řekl Bůh Ariman dojatě. „Udělal jste mi velikou radost.“

Potřásli si rukama, Bůh Ariman vyprovodil pana Rihu až k hvězdo letu a když stroj stoupal k blankytnému nebi, mával za ním.

Pak se vrátil do své prostinké pracovny v chrámu, vzal generátor nesmrtelnosti, vložil ho do kapsy plandavých kalhot, přistoupil ke stěně a stiskl sotva nahmatatelné tlačítko.

Otevřely se dveře a on vstoupil do zdviže.

Kabina sestoupila o několik desítek metrů a dveře se otevřely.

19.

Ryčná muzika, horko, červené světlo. Vůně koňaku a doutníků. Smích rozverných ženských a hulákání opilých chlapů. Hrčení rulety, pleskání karet. Bouchání zátek šampaňského.

Bůh Ariman spěchal po červeném koberci mezi stolky baru, který by mohl figurovat v Guinessově knize rekordů jako největší zábavně-restaurační zařízení známého Vesmíru. Tu a tam kóje, jakési chambres separés, kde se odbývaly radovánky popisované v Kámasútře. Zamířil k polštářovaným dveřím s nápisem GODS ONLY.

Vešel.

Byli tu všichni, nádherná osmatřicítka někdejších Stínů, a samozřejmě i děvčata a chlapci k potěšení, byla tu i Leila, byl tu i Pája, a u bronzového sloupu byl přikován chromovanými řetězy někdejší servisman firmy BŮH s.r.o. Míra Scat, později Bůh a nyní troska s vytrhanými nehty, popálenými boky a skalpovanou lebkou. Sténal a každý sten vyvolal výbuch veselí.

Arimanovi běžel vstříc Pája, v ruce bič.

„Tak co, šéfe, jak to dopadlo?“

„Řekl, že je to ráj. Líbila se mu pracovitost našeho lidu a přísnost mravů!“

Výbuch hromového smíchu.

„To se musí zapít!“

„No jo,“ řekla do toho Leila. „Jenže ten hajzl nám zdechne. Má už na kahánku.“

„Nezdechne,“ řekl Bůh Ariman a sáhl do kapsy kalhot. „Za vzornou správu rajské planety jsem dostal od firmy BŮH s.r.o. zvláštní bonus: generátor nesmrtelnosti. Bonus platí pro nás pro všechny, co tu jsme… I pro něho!“ pohlédl na zmučenou postavu přikovanou k bronzovému sloupu. „Můžeme ho mučit na věky věků, můžeme zavolat supy, aby mu klovali játra, můžeme s ním dělat cokoli!“

Leila objala jednou rukou Páju, druhou Arimana.

„Pájo, byl jsi skvělej. Já nevěřila, že to dokážeš… udělat ze všech Stínů těch utopených lidí blesk pomsty… A ty jsi taky skvělej, Bobe. Taky jsem nevěřila, že dokážeš udělat pravej ráj… v pekle! Mohu..“

Převzala od Boha Arimana generátor nesmrtelnosti a zmáčkla šarlatový puntík na jeho stříbrném víku.

Tím vyvrcholil příběh těchto lidí, žijících životy nejdřív všední a potom tragické, příběh naveskrz amorální ve svém závěru a nehodný následování, jelikož příštích tisíckrát tisíc let a ještě déle strávili jídlem, pitím, bezuzdným souložením a v neposlední řade mučením muže přikovaného u bronzového sloupu, kteréžto mučení je bavilo i dlouho poté, kdy zapomněli, čím se vlastně provinil, a zapomněli na to rádi, neboť důležitá byla pro ně jen rozkoš z trýznění, ta skutečná rozkoš, bez níž by věčný flám v ráji zvaném peklo nebyl to pravé ořechové.