S Chartou a bez Charty
Můj přítel a literární druh František Novotný pokračuje na Neviditelném psu ve svém mnohadílném eseji po komunistické minulosti, naposledy zde. František se tu nebojí zašťourat do vosího hnízda a vyznal se ke svému odstupu od Charty 77. S jeho pohledem naprosto souzním. Podepisuji jeho konstatování, že „Osobně jsem měl z vystoupení chartistů smíšené pocity a nezbavil jsem se jich dodnes. Nejvíce mi vadil značný podíl bývalých komunistů, kteří na přelomu 40. a 50. let patřili k těm největším sekerníkům. Měl jsem pocit, že motivem těchto lidí není poznání, že komunismus je špatný ze samé podstaty, ale náprava toho, že sešel na špatnou cestu. „ Souhlasím i s jeho dalšími tezemi v jeho stati – stojí za prostudování. Rozhodně tedy nepolemizuji, spíš doplňuju.
Ať byli chartisté jací byli (byly mezi nimi velké rozdíly v názorech a postojích, nicméně jádro bylo v polepšených komunistech) a ať jejich cíle byly nezřetelné a přinejmenším reformistické (sám Petr Pithart zdůrazňuje, že nešlo o revoluci ale o předání moci – nota bene do rukou ex-člena politbyra Mariana Čalfy v roli premiéra), jejich role pro budování národního sebevědomí je rozhodující. Naprosto chápu Františkův exkurz do Sedmi statečných, kdy hovoří o statečnosti rolníků, vím co tím myslí, ale ti rolníci zemřou a zůstane mýtus, zůstane obraz statečných bojovníků. Národní sebevědomí nemůže bez mýtů být, je jimi živeno. Vždycky je třeba si položit otázku, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak.
Tedy: jak by to bylo, kdyby nebyla vyprofilovaná skupina se silným intelektuálním jádrem, navázaná na západní politické struktury. Jistě že byly i jiné= odbojové organizace, stejně pronásledované jako Charta, ale jenom Charta se prosadila do obecného povědomí. František má pravdu, že až Václav Klaus prosadil koncept standardního systému zastupitelské demokracie založené na politických stranách a potopil tak utopickou ideu jakéhosi korporativismu. Ale mohl to udělat až na základě jakési politické proto-struktury a Charta byla jejím jádrem.
To mě tedy jen tak napadlo při čtení jeho úvahy a moc dobře vím, že i pro dnešní čtyřicátníky, neřkuli padesátníky to je akademické dohadování o něčem, co nemá vůbec žádný význam.
Chvála bohu za to.