Science fiction jako balvan na cestě vědy (1)

(Postupně tu zveřejním povídání, které jsem vedl na půdě Akademie věd v dubnu 2023.

Úvodem mi dovolte prohlásit, že název mého vystoupení je typický click-bait, naprosto nemravný a zavrženíhodný podraz na publikum. Naprosto právem odsuzuje tuto praktiku server Manipulátoři a je to projev morální degradace, která proniká jako toxická plíseň do veřejného prostoru. Ano, předpokládal jsem, že upoutám pozornost, když na půdě Akademie věd za balvan na cestě vědy označím literární žánr, jemuž se věnuji celý život jako praktik i teoretik. Je to hanebnost a omluvu nemám žádnou, tedy skoro žádnou, jelikož jednu přece jenom mám.

Opravdu si totiž myslím, že science fiction je balvan na cestě vědy.
Postupně se pokusím to doložit a začnu aktualitou.

Média se vědou zabývají minimálně, pokud vůbec. Existují výjimky. K nim patří březnová výzva, aby se na půl roku zastavil vývoj umělé inteligence, jelikož funkci – cituji – digitálních myslí nerozumí dokonce ani jejich tvůrci a nedokážou předvídat nebo je spolehlivě kontrolovat. Výzvu podepsaly kapacity a celebrity typu Elona Muska, Steve Wozniaka nebo Yuval Noah Harariho. Další vývoj umělé inteligence by mohla představovat hlubokou změnu v historii života na Zemi a měla by být plánována a řízena s přiměřenou péčí, píše se ve výzvě doslova.

Ona hluboká změna by byla nevyhnutelně negativní, proč jinak by si skvělí lidé zpečetili výzvu svým jménem.
Dovedeme si to představit my všichni, kdo jsme viděli film Matrix. Nemnohým, kteří ho neviděli, stručně objasním, oč v něm jde:
Lidské bytosti tu jsou redukovány do jakýchsi zámotků ve vegetativním stavu, přičemž umělá inteligence jim vygeneruje zcela iluzivní ideální svět, takzvaný matrix. V něm se pak odvíjejí standardní lidské osudy v běžných kulisách všedního života, až na to, že to je vše zdánlivé, umělé, falešné – je to vygenerované umělou inteligencí.

Ano, film Matrix naprosto jednoznačně spadá do kategorie science fiction. Patří k mistrovským dílům v rámci žánru a svým vlivem přesáhl hranice sci-fi komunity. Ve svých úvahách na něj mnozí navázali a spekulovali o samé poznatelnosti světa, což je téma pro generace filosofů sahající až po Sokratovy učitele. Na jedné straně tedy vede k plodným spekulacím- pro mě osobně je navazující koncept antropického vesmíru zcela fascinující, na druhé straně je to vize nepochybně odpudivá a však také tvůrci filmu se netají sympatií k hrdinovi, který vede rebelii s cílem zlovolné počínání umělé inteligence zlikvidovat.

Tohle podtrhuji: počínání umělé inteligence, které byl ponechán volný průchod, aniž byla prvotními tvůrci chápána, její cíle předvídány a aniž byly provedeny kroky ke kontrole či zastavení. Vyznění díla je tedy čistě v duchu výzvy institutu Future of life.
Právě ta nepředvídatelnost a ztráta kontroly, vize přechodu z lidmi definovaného procesu do samovývoje je předkládána jako ten největší strašák.

Vraťme se ke sci-fi.
O patnáct let starší než Matrix je původně béčkový film Terminátor. Zde bylo strašení samovývojem předvedeno v čistě rodokapsovém stylu. Umělá inteligence zde souvisí s robotikou. Je to přirozené, jelikož robot, ať ho definujeme jakkoli, vždy to bude nějaká hardwarová entita určená k fyzickému výkonu ve fyzickém světě, tedy robot v jakékoli podobě musí být vybaven prvky umělé inteligence – a týká se to už zametacích robotů, které máme mnozí z nás doma. Ve filmu Terminátor se předpokládá, že dokonalí roboti vyráběli ještě dokonalejší roboty, až produkty dosáhly takového stupně dokonalosti, kdy jim existence lidí na planetě přišla na obtíž a rozhodli se lidstvo zlikvidovat. A vrátíme se ještě o bezmála dvacet let dozadu k filmu Vesmírná Odysea. Zde byl předveden počítací stroj nadaný umělou inteligencí HAL 9000, který se během výpravy do hlubokého kosmu rozhodl, že na splnění mise posádka nestačí, že ji tedy pozabíjí a misi dokončí sám. Kubrickův film opravdu není žádná béčková produkce a patří ke klasice filmové tvorby dvacátého století a nikdy neexistující počítač HAL 9000 je nejslavnější produkt výpočetní techniky všech dob. Já sám jsem si ho pracně sestavil z písmenek jako uvítací nápis do autoexeku svého prvního PC v dřevních dobách operačního systému DOS a CRT monitorů. Od té doby dodnes každý ví, že umělá inteligence je potměšilý parchant, který číhá, až se nebudete koukat, aby vám zakroutil krkem. A mimochodem, ještě před Clarkem a Kubrickem přišel v roce 1959 s tou myšlenkou Stanislaw Lem v povídce kladivo.

Když Lem psal svoje Kladivo a o deset let později v době spolupráce Arthura C. Clarka Kubrickem byly na světě takzvaně počítače druhé generace. Dosavadní elektroniky byly nahrazeny tranzistory. V podstatě uměly jen počítat – a přesto v této době vznikaly vize konfliktů tehdy absolutně neexistující umělé inteligence a člověka, ať jako individuální bytosti nebo dokonce celého lidstva. Následovaly počítače třetí generace vybavené integrovanými obvody. S odstupem bezmála čtyřiceti let mi to přijde jako absurdní situace – uvádím ji jako ilustraci toho, jak funguje myšlení spisovatele sci-fi.

V polovině osmdesátých let jsem přes léto fungoval jako operátor u sálového počítače Akademie věd v Kobylisích, šlo o klon systému IBM 360. Byla to potvora o rozměru tří parních mlátiček na obilí v klimatizovaném sále s operační pamětí čtyř mega. Spolu s dalšími maníky a manicemi jsem kolem toho chodil coby živá periférie. Neumělo to nic nebo skoro ni. Chodil jsem kolem toho a vymýšlel koncept pole šťastných náhod a pole nešťastných náhod v duchu v přírodě panující parity. Chodil jsem a vymýšlel, jak by se mohlo stát, že si tahle IBM tři sta šedesátka usmyslí někoho zabít. Vymýšlel a vymyslel a knížka Pole šťastných náhod vskutku vyšla.

Připomínám ji tu jako morbidní ukázku práce autora sci-fi, zcela v korelaci s bombastickým názvem mé prezentace.
Spisovatel… každý spisovatel, nejen sci-fi, je v zajetí pravidel dramatu. Není příběhu bez konfliktu. On miloval ji a ona jeho a měli tři děti, postavili si domeček a žili šťastně až do smrti. Zkuste o tom napsat román. Já román spřádal v Kobylisích u zběsile nefungující bestie IBM 360. Jak má vypadat příbě? Fantazie se prolínala s realitou. Realita vypadala takto: Přišla paní Pyšvejcová a přinesla děrné štítky z OPBH Prahy 4. Odpoledne si odnesla sjetinu s výsledky a taky ty štítky spoutané gumičkou. Povstane z toho nějaká povídka? Ne. Základní literární zásada zní: když nejde o život, nejde o nic. Není úniku. Spisovatel je anděl zhouby. Řeknu rovnou, že padlý anděl zkázy, protože archanděl Michael s plamenným mečem je výkonný orgán celestiální policie a trestá zlo, kdežto úkolem sci-fi je zlo vyhledávat a kde není, vytvořit ho.

A jsme u toho. V úvodu jsem se dotkl smutného faktu, že se média o vědu nezajímají. Je to zboží bez zákazníků. Nikdo ji nechce. Musí být předávána publiku jako hořká pilulka v poživatelném obalu. Tímto obalem je drama, konflikt, napětí, nebezpečí, riziko. Sci-fi umí vědeckou novinku takto obalit a prodat. Jak?

V podobě čehosi nebezpečného, člověku nepřátelského, zlého. Typický čtenář sci-fi se dostane ke svému žánru v raném věku. O formativním efektu se nedá pochybovat. Celé generace jsou vychovávány v přesvědčení, že od technických inovací musíme čekat to nejhorší, je to zlo na kolečkách, které čeká na naši nepozornost, aby nám skočilo po krku.

Tak to vidíte. Dostal jsem se k finálně první části své promluvy a s uspokojením pozoruji, že si počínám naprosto v souladu s duchem doby.
Ten se řídí jednoduchou zásadou: pomni, abys sám sebe bičoval, a čím víc přitlačíš, tím většího potlesku se ti dostane.
Odsudek mého milovaného literárního žánru jsem si tedy vychutnal, nezbývá než… ne, neodvolám nic. Jen půjdu o krok dál.