SF DÍLNA: Military v kosmu

Včera jsme tu měli povídku Tomáše Krafky Hnízdo pro vlast. On sám ji charakterizuje že je to ČSSR military sci-fi, alternativní historie. Už to mě zaujalo. Myslel jsem, že nějaká ČSSR už nikoho nezajímá… Upřímně, chvilku jsem přemýšlel, co to ČSSR vlastně je, než mi to došlo. No jo, byla ČSSR a od 1990 ČSFR… Já sám vojenskou službu v ČSSR zažil, základní služba plus osmkrát na cvičení, do civilu jako kapitán v záloze, aj ty atomové bomby jsem na ty svině imperialistické taky na mapách házel, a že jich bylo, map i bomb!

Tady funguje to zasazení do ČSSR k podpoření temné atmosféry nelidskosti, chladného operování s lidmi, kteří jsou uvrženi do existenciální situace a je jim dána iluze naděje. Ta hyne postupně, jak umírají vedle vypravěče jeho druzi, uvržení do stejného maléru.

Temnému nasazení a vojenskému stylu sedí i volba jazyka. Je strohý. Skoro se tu nevyskytují přídavná jména, velmi správné! Stěny jsou potažené tmavou vrstvou, která připomíná pryskyřici. Táhne se po podlaze i stropě, obtéká potrubí, prorůstá do spár. Jako kdyby stanice zarostla. Přesný popis, vrstva je tmavá, evokuje pryskyřici – přesné přirovnání. Líčení, co ta hmota dělá a jaký dojem vyvolává, opět bez jediného přídavného jména.

Žánr military svádí k hovorovému, vulgárnímu jazyku. To zde není: hrdina povídky, tedy vypravěč, je politický trestanec, rozvraceč státu, nebezpečný živel. Odměřený kultivovaný styl výpovědi sedí k představě takového člověka. Jeho spolubojovníci – spoluvězni zde jsou minimálně charakterizováni, jen jeden z toho vybočí, Slovák, který zanaříká nad osudem své rodiny. Ano, přítomnost slovenského živlu byla pro socialistickou armádu typická.

Povídka velmi dobře funguje.

Kdybych do ní měl vrtat a něco s ní dělat, pak bych zvýraznil motiv sirotků jako návnady. Tady vypravěč a jeho zbylí druzi objeví záznamy o dětech jako návnadě. Transport sirotků z pracovních táborů. „Biologický personál – nízká ztrátová hodnota.“ Děti byly převezeny na stanici krátce před incidentem. Návnada.

To je bezpochyby silný motiv. Zde se objevuje v poslední třetině příběhu. On ale laskavý čtenář je nepozora a čte prdelí. S tím se musí počítat. Doporučoval bych ty sirotky dát někam hned do úvodního bloku, třeba že se sonderkommando nějak s těmi sirotky potká, co tu ty haranti dělají, šmejd ukradne granát, koukej to navalit – prostě, udělat situaci, aby si laskavý, prdelí čtoucí čtenář zapamatoval, že v tom cirkuse jsou někde sirotci. A pak holt mu docvakne, že jde do tuhého, až se hoši dočtou v záznamech, že sirotci jsou návnada a z toho pak plyne katarze při setkání s jinoplanentníkem.

Viděl bych to tak na dvacet minut práce… ale to podotýkám jen tak, na okraj dobré povídky.

Ono totiž obecně… Když máme motiv, který se má zásadně projevit v závěru a vyvrcholení… čehokoli, povídky jako novely nebo románu, je dobré ho nějak představit už na začátku. Tak, aby si toho (prdelí čtoucí)čtenář všiml. Aby byl donucený to vzít na vědomí, ale jen natolik, aby si pak vzpomněl: no jo, sirotci, co ukradli z batohu granát a hráli si s ním jako s merunou… Třeba tak nějak. Rozuzlení NA KONCI je dobře připravit NA ZAČÁTKU. Jako když se něco sází, tak se musí nejdřív vykopat jamka…