SF DÍLNA: Povídka o dívce v tramvaji

SF Dílnu jsem vyhlásil, i na Fantasy Planet to zveřejnili, ale nějak se to nehýbe kupředu. Takže jsem si vzpomněl, jak jsem před lety psal texty na téma psaní a předváděl na jednoduchém příkladu různé styly: fantasy, space operu a pod. Ten námět byl jednoduchý.

Slečna jela v tramvaji bez lístku. Přišel na ni revizor a vyhodil ji.

Napadlo mě zadat na tento námět povídku na 3 tisíce znaků Grokovi. Kdo četl minulé pokračování o „nepovedené povídce“   možná zpozorní (pokud četl pozorně).   Ha, zálud! Jsou tu jen dvě postavy! Revizor a dívka. Se dvěma figurami parádu neuděláte, vytrubuje Aston.  Konflikt je dvou figur jasný, ale vývoj? Je možný? Jistě ano. Ten se málo kdy podaří na ploše 3 tisíc znaků.
Byl jsem tedy zvědavý, jak si Grok se zadáním poradí, zadal jsem námět se dvěma figurami, styl drsná škola – noir. Takto se s námětem Grok vypořádal, trvalo mu to tak pět vteřin.

Tramvaj do pekla

Slečna Vanda jela tramvají. Praha, rok 2032, město zadušené smogem a neony. Tramvaj číslo 9 drnčela po kolejích, rezavá a prolezlá plísní. Vanda seděla vzadu, v rukou cigareta, co sotva doutnala. Kapuce jí kryla tvář, ale oči, tvrdé jako ocel, prozrazovaly, že přežila horší věci než špatný den. V kapse měla kradený čip s daty – plány na nový biochemický virus. Klient čekal na druhém konci města. Čas tlačil.

„Jízdenku!“ zaburácel hlas jako výstřel. Revizor, dvoumetrový chlap v černé uniformě, s obličejem jako z betonu. Vanda se ani nehnula. „Nemám,“ procedila a vyfoukla kouř. Lidi kolem ztichli, vzduch zhoustl. Revizor se ušklíbl, chytil ji za límec a vytáhl ji na nohy. „Ven!“ Tramvaj zastavila, dveře syčely. Vanda letěla na chodník, cigareta dopadla do louže.

„Kurva,“ zaklela, sbírala se ze země. Ulice byla temná, jen blikající billboard propagoval nový implantát pro „věčný život“. Revizor stál ve dveřích tramvaje, oči jako lasery. „Příště tě najdu, holka,“ zavrčel a zmizel, když tramvaj odjela.

Vanda si oprášila kabát. Čip v kapse byl pořád na místě, ale něco bylo špatně. Ulice nebyla ta, kde měla být. Žádné neony, žádné davy. Jen šedé zdi a podivný pach, jako když hoří plast. Z mlhy se vynořila postava – hubená ženská v kožené bundě, vlasy vyholené, oči s červeným leskem. „Vanda, viď?“ řekla. „Jmenuju se Kája. Víš, co máš. A my to chceme.“

Vanda se ušklíbla. „Pátá ulice, gang Dýmu. Myslela jsem, že jste vymřeli.“ Kája se zasmála, ale v ruce se jí objevil nůž, rychlý jako blesk. „Dej čip, nebo tě rozřežu.“ Vanda ustoupila, ruka jí sjela k pistoli v podpaží. „Zkus to.“

Vzduchem zasvištěl nůž. Vanda uskočila, ale další dvě postavy se vynořily ze stínů – chlapi v maskách, s paralyzéry. Ulice se proměnila v past. Vanda vytáhla pistoli, starou berettu, a střelila prvního. Druhý ji zasáhl elektrickým výbojem. Padla na kolena, zuby cvakaly. Kája se sklonila, vyrvala jí čip z kapsy. „Díky, holka. Revizor tě pozdravuje.“

Vanda se zvedla, tělo v agónii. „Revizor?“ zachraptěla. Kája se zasmála. „Jo, pracuje pro nás. Město je naše hřiště.“ Zmizeli v mlze. Vanda zůstala na kolenou, dlažba studila jako hrob. Klient čekal, ale bez čipu byla mrtvá. Z kapsy vytáhla poslední cigaretu, zapálila ji a zašeptala: „Najdu vás, svině.“

Město hučelo dál. Tramvaj číslo 9 zmizela v mlze, revizorův smích se nesl ulicí.

Vidíte ho, šikovnýho Groka? Moc dobře ví, že se dvěma postavami toho moc neudělá. Všimli jste si? Co pořád dokola říkám, když jde o krátkou povídku?  Se dvěma figurami parádu neuděláte. Nasunul do děje třetí figuru – Káju. Neudělal to hloupě, lineárně, že by ji tam jen tak přilepil na konec: navázal dějově a vztahově figuru Káju na figuru Revizora, moc šikovné!

Konec nechal otevřený. Musí být otevřený? Dalo by se to uzavřít, aby nebylo pokračování? Jedno řešení bych měl… co napadne vás? Napište na ondrejneff zavináč gmail.com a probereme to ve SF Dílně! Myslím, že ty úterky bychom si na ni mohli rezervovat a když nikdo nepošle nic super, navrhnu, jak ten konec zarovnat.