Syndrom kuřete

Vyštrachal jsem v archivu tuhle povídku, snad je z roku 2017 a snad je pro Ikarii.

---

„To je kravina,“ řekl Petr. „Já přece nejsem mrtvej.“

Všichni čtyři seděli v jídelně obývací sekci bitevního astroplánu Nelson. Jídelního stůl byl kulatý, jak bylo zvykem za starodávných dob, aby nikdo nemohl sedět v čele. Takový byl zřejmě záměr toho, kdo výbavu navrhoval, snad aby obrousil psychické hrany a zmenšil možnost napětí a sporů. Kdyby stůl nebyl kulatý, v čele by jistě seděl Jeremy zvaný Faraon. Když Marek Kors přišel s tou novinou, že jsou všichni přítomní kromě psa neurčitou dobu po smrti, díval se na Faraa také Tereza se hned podívala, co tomu Faraon řekne. Petr samozřejmě Faraonovu autoritu neuznával. Byl s úsudkem hned hotový, jako vždycky. Je to kravina, tečka, tím to bylo pro něho vyřízené. Pes neměl názor žádný. Ležel pod stolem a olizoval si přední tlapy. Byl to fletkout a jmenoval se Kvído. Nevšímal si nikoho a ničeho, ze všeho nejméně obrazovky vnějšího pohledu, na níž zářil hluboký vesmír.

Marek dovedl být trpělivý. Oběma dlaněmi tiskl listy otevřeného spisku k desce stolu. Knížka čerstvě vypadla z printru, nestačila do sebe natáhnout vzdušnou vlhkost a byla jaksi načepýřená. Tenká knížka, dvanáct listů.

„Všichni jsme mrtví,“ řekl Petrovi vlídně. „Tady to stojí černé na bílém.“

Trochu od sebe odsunul dlaně. Bílé listy s černými linkami zazářily ve světle lampy.

„Podle toho, co jsi říkal,“ ozval se Faraon, „ jsme jenom zemřeli.“

„No a? To je snad jedno?“ na to Marek. „Mrtví jako zemřelí.“

„Je v tom jemný sémantický rozdíl. Pojem zemřelý se odkazuje na přechod ze stavu živého do stavu neživého. Pojem zemřel je podobný pojmu zesnul. Signalizuje přechod z jednoho módu existence do druhého, kdežto pojem mrtvý je ukotvený v bezčasí, ve věčnosti.“

„Proč mám tyhle kraviny poslouchat?“ zeptal se Petr a vstal. „Tady náš Koumák někde vyštrachal výroční brožurku krytomácké firmy…“

„Kryonické,“ opravil ho Faraon. „Alcor Life Extension Foundation. Jedna z nejstarších na světě. Nejvíc zkušeností.“

„Kryto jako kryo! Je to blbost. Jsem živej, vy jste živí, taky Kvído je živej…“

„Může mi to bejt fuk, co se píše v nějaký pitomý brožurce. Důležitý je, abychom přežili tenhle výlet do svinského hlubokého vesmíru.“ Kývnul bradou k obrazovce vnějšího pohledu. Palubní systémy do ní promítaly trajektorie skenovacích proudů. Vypadalo to jako záběr ze starodávného válečného filmu, kdy reflektory protínají svými světelnými prsty noční tmu. Tady to bylo složitější, trajektorie byly zakřivené, při pohybu za sebou zanechávaly síťovanou stopu a spíš než prsty připomínaly hladové medůzy, které se proplétají mezi trsy galaxií.

„Já si myslím,“ ozvala se Tereza, „že je to docela důležité.“

„Jestli chceš bejt mrtvá,“ prudce se k ní Petr otočil, „tak si buď!“

„Povím ti, co chci,“ odpověděla mu tiše. „Dokonce si myslím, že bys to chtěl taky.“ Podívala se na Koumáka Marka. „Ráda bych věděla, proč jsme tady, kdo nás sem posadil a co s námi zamýšlí.“

„S tím si lámeme hlavu od první chvíle. Jasně, že bych to chtěl taky vědět,“ zamáchal rukama. „Co ale z toho, že jsme v nějaký brožurce…“

„Mrtví,“ doplnil ho Faraon.

„Nebo nejsme,“ odseknul vztekle Petr. „Věděli jsme prd a teď víme dva.“

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou Faraon. „Zatím jsme věděli, že nás někdo poslal na misi do hlubokého vesmíru na palubě křižníku Nelson. Samotné. Čtyři lidi a psa. Žádná posádka, žádná lidská navigace. Jen čtyři civilisti, kteří si nepamatují, co jsou zač. Oni sami – a zbraňové systémy dost silné, aby obrátily jeden hvězdný systém naruby.“

„No a co?“

„To, že jsme zemřeli, je zřejmě důležitá součást kvalifikace. Možná dokonce,“ zarazil se a dodal až po chvilce přemýšlení, „že je to ta hlavní.“

V místnosti zavládlo ticho. Dívali se jeden na druhého v očekávání, co na to kdo řekne. Mlčel i Petr.

Pes krátce štěknul.

„Tiše buď,“ okřikla ho Tereza. Pes se nahrbil, po psím způsobu nadvakrát ulehl a položil si hlavu mezi tlapy. Možná byl dokonce trochu uražený. Neštěkal jen tak, z bujnosti.

Nikdo si totiž nevšiml obrazovky vnějšího pohledu. Na krátkou chvíli, mohla to být vteřina, možná dvě, rozhodně ne víc, na ní zaplál červený terčík. Kroužek, kolečko s rozplizlými okraji. Skenovací proudy okamžitě zareagovaly, jako chapadla mořského živočicha, když do prostoru v jejich dosahu neopatrně vklouzne duhově zbarvená rybka. Terčík rostl. Jedno z chapadel se ho už skoro dotklo, terčík uhnul a letěl vstříc druhému chapadlu. Pak zhasl. Chapadla se rozkomíhala. Kde může být? Byl ale pryč. Jen v pozadí se rozzářila tři další červená světélka. Ta už nerostla, jen se pomaličku pohybovala sem a tam, kývavým pohybem ze strany na stranu. Kdyby se čtveřice v tuhle chvíli zadívala na obrazovku, asi by si nikdo tak malých světélek nevšiml.

&&&

Čistě technicky a provozně vzato, bylo to lidské selhání, že si nikdo červených terčíků nevšiml. Proto přece ty obrazovky v obytných prostorách astroplánů jsou, aby upozornily na nebezpečí. Tím hůř, že se Nelson pohyboval v té části hyperprostoru, označované na 4D mapách oranžovou barvou. Tohle nejsou žádné výsostné prostor dominance Země. Byly tu zjištěny aktivity, které budily podezření nebo dokonce obavy. Nelson byl zbraněmi dobře vybavený a také výkon jeho motorů měl velké rezervy, takže za předvídatelných okolností mohl buď bojovat, nebo se stáhnout do bezpečí zelených nebo dokonce modrých sektorů. K bojeschopnosti ovšem patří i obezřetnost.

Byla to tedy chyba, dokonce hrubá, že si nikdo nevšiml, co ukazuje obrazovka vnějšího pohledu.

Na omluvu budiž řečeno, že nikdo z těch čtyř nebyl vycvičený ke službě na astroplánu. Byli to neinformovaní civilisté, navíc v podivném duševním stavu takřka dokonalého výmazu osobnosti. V tomto smyslu tedy bylo omluvitelné, že z posádky si varovného signálu všiml jenom pes.

Jak to, že mlčely automatické systémy vnější ochrany astroplánu Nelson? Proč se nerozezněly signály, proč automaty nespustily obvyklou rutinu vyššího stupně pohotovosti nebo dokonce poplachu?

Neměly důvod, poč to dělat. Astroplán Nelson jakožto zbraňový systém moc dobře věděl, že už v sektoru není sám.

Jenom nepokládal za nutné o tom informovat čtyři lidi a psa, shromážděné v jídelně obytné sekce.

&&&

Přechody z hyperprostoru nikdy nejsou příjemné. Každý kdo ten stav zažil a přežil vypráví o existenciální úzkosti. Jako by každá buňka v těle nabyla svoje osobní vědomí a pociťovala hrůzu z nebytí. Přitom to byla úzkost nesmyslná. Ve skutečnosti docházelo k pravému opaku. Ten hyperskok byl přechod od nebytí k bytí, šlo o obnovu – a ta chvilku trvá. Nelze ji sladit, aby se všechny komponenty jsoucna obnovily absolutně naráz. Odtud tedy to Zoufalství Těla, jak o něm vyprávěli už první astronauti po návratu z hlubokého vesmíru.

Příprava na Zoufalství Těla patří k astronautickému výcviku. Muži i ženy jsou stimulováni všemi prostředky psychotiky, aby si na úzkost zvykli a dovedli s ní bojovat silou rozumu. Nic mi nehrozí, jde to ze mě, přejde to, je to jen kosmická kocovina, to jsou mantry, které si cvičení astronauti po procitnutí opakovali, zatímco jim z čel prýštily prameny potu a prsty rvaly pěnové podložky hibernačních lůžek.

Po hyperskoku se čtyři lidé a pes probrali více méně současně. Jak se po, každý z nich věřil, že ho probudil křik těch ostatních. Čtyři lidská těla se zmítala na hibernačních lůžkách, s pažemi a nohama připoutanými ke konstrukci širokými neoprenovými řemeny.

Pes, ten připoutaný nebyl. Hibernoval ve válcovité přepravce a sotva přišel k vědomí, vyletěl ven a pobíhal po místnosti a skákal, podobný rozježené černé kominické štětce. Brzy se zorientoval. Skočil na, popadl jeden z neoprenových řemenů a jediným trhnutím ho přerval. Tereza ho uvolněnou rukou přitáhla k sobě. Pes se vysmekl a neustal, dokud neporval všechny poutací řemeny.

„Kvído, Kvído,“ volala na něho Tereza. Úzkost z ní spadla brzy po prvním kontaktu s psí srstí. Posadila se na lůžku. Pes jí skočil na klín, položil jí tlapy na ramena a olízl jí obličej. Vnímala jen jeho, vlny živočišné radosti na ni přecházely, vdechovala psí pach, všechny tyto doslova animální počitky jí pomohly se vzpamatovat.

Pak teprve si uvědomovala, co se kolem ní děje.

Rozhlédla se. Hibernační komora, tohle znala z plastivize. Na lůžkách se zmítali čtyři muži. Netušila, že jde o Zoufalství Těla. Konec konců, neměla ponětí, kde se ocitla a byla ráda, že si dokázala uvědomit, jak se sama jmenuje. Jenom zachovala víc chladnokrevnosti než ostatní, takovou měla povahu. Snažila se chlácholit všechny naráz, jak jen to šlo, a také Kvído jí pomáhal. Brala jim obličeje do dlaní a opakovala „prober se, prober se, všechno je v pořádku, uklidni se“…

Tak to ukazovali v plastivizi.

Postupně jim uvolnila neoprenové řemeny. Zklidňovali se. Posedali na lůžkách a vyjeveně se vzájemně prohlíželi. Po nějakých pěti minutách si jakž takž uspořádali myšlenky a byli schopni řeči.

„Kdo jste?“ zeptal se jí muž s kudrnatými černými vlasy, prokvetlými stříbrem. Měl snědou tvář s výrazným nosem a trochu vysedlými lícními kostmi.

„Tereza Solarová a tohle je můj pes Kvído.“

„Jeremy Gaunt,“ představil se ten muž a podíval se po ostatních. „Kamarádi mi říkají Faraon. Pocházím z Egypta. Aspoň si myslím, že jsem odtamtud,“ dodal po chvilce.

„Marek Kors,“ téměř špitl poněkud obtloustlý chlapík s povislými rameny, s nápadně kulatou hlavou porostlou řídkými vlasy.

Gaunt otočil hlavu a pohledem vybídl posledního muže. Ten byl, zdálo se, nejmladší. Měl hustou blond kštici, zřejmě dobře ošetřovanou, a také tmavou bradku si nechával stříhat do přesného geometrického tvaru. Tělo držel zpříma, bylo na něm znát, že je dobře vytrénovaný.

„Peťka Bieber,“ řekl a ušklíbl se. „Ty jsi kdo, Terezo?“ obrátil oči k Tereze. „Ty to tady šéfuješ?“

Prudce zavrtěla hlavou, až jí tmavohnědé vlasy udělaly jakousi svatozář. V tmavé tváři jí zasvítily zuby.

„Kdepak, já se probudila zrovna jako vy.“

„Jen aby,“ na to Petr. Marek neřekl nic, jenom se na ni podezíravě díval.

Faraon se rozhlížel.

„Snad někdo přijde. Měl by tu být nějaký personál, tedy posádka.“

„Po příletu se podává welcome drink. Jsme výletníci?“ zarazil se Petr. Podíval se po ostatních. „My jsme něco jako turisti? Vy jste něco platili?“

Nastalo ticho.

„Nemám ponětí,“ řekla Tereza. Marek zavrtěl hlavou. Faraon se ozval až po chvíli.

„Vím, jak se jmenuju a to je více méně všechno. A vy?“

Obrátil černé oči na Terezu.

„Jediný, kdo si snad něco pamatuje, bude asi tady Kvído,“ odpověděla a pohladila psa.

„Totální výmaz makovice,“ shrnul Petr. „Snad se někdo objeví, abychom ho za to mohli nakopat do prdele.“

„Počkáme,“ souhlasil Marek.

„Půjdem si to tu prohlídnout,“ rozhodl Faraon.

„Moc toho na prohlížení není,“ pokrčil rameny Petr. „Pitomá holá stěna.“

To byla pravda. Uprostřed místnosti nepravidelného půdorysu, na jedné straně s rovnou plochou stěnou, další tři vyduté, stála čtyři hibernační lůžka. U jednoho přepravka na zvířata. Nikde žádné dveře.

„Kvído,“ řekla Tereza, „hledej.“

Pes se na ni tázavě podíval.

„Misku hledej. Mističku. Žrádlo,“ dodala.

Pes skoro povyskočil a bez dalšího váhání se hnal k výduti. Tam se posadil a štěkl. Ve výduti se objevila štěrbina, ta se rozšiřovala, až se vytvořil oválný průchod dva metry vysoký. Venku byla tma a táhl z ní studený pach nevětraných prostor.

„Na ten jsem zvědavej, na ten welcome drink.“

„Nechoďte tam,“ varoval Marek, když Faraon zamířil k oválu. Faraon se zarazil.

Zato Kvído na nic nečekal a se štěkotem vyrazil do tmy. Pohltila ho a v ten okamžik štěkot ustal.

Na čtveřici, na tři muže a jednu ženu, znovu padla hrůza.

&&&

Také astroplán se vzpamatovával ze stavu, který se v jistém smyslu podobal hibernaci. Hyperprostorový skok, tedy pohyb v rámci 4D vesmírného systému, znamená ve svém principu naprostou anihilaci jakéhokoli živého i neživého systému a vzápětí pak jeho obnovu ve zcela jiných hyperprostorových souřadnicích. Jakkoli to zní paradoxně, v tomhle směru jsou na tom živé systémy lépe než neživé, protože život je v principu ve čtvrtém rozměru zakotven a a to zmírňuje přechodový šok. Zato neživý systém, ať nějaký jednoduchý, jako kladivo nebo cihla, nebo velmi složitý, jako třeba astroplán Nelson se svou motorovou jednotkou, zbraňovými bloky a sektorem umělé inteligence, každým přechodem jako by vznikl znovu, od prázdného stolu, jako by byl znovu vynalezen. Všechny příměry tu kulhají, nicméně faktem zůstává, že v okamžiku přechodu je neživý systém zranitelný na úrovni kuřete, kdyby se nešťastnou náhodou vylíhlo v hnízdě hladového jestřába.

V tomto stavu naprosté bezmoci se astroplán Nelson nacházel v té době, kdy se čtyři lidé a jeden pes probouzeli z hibernačního spánku. Z hyperprostoru se nejdříve vyloupl tvar. To je samozřejmě doležité vymezení existence, takový tvar. Je to jako když stavebník vezme kladivo a kolíky a vymezí na pozemku místnost, kde bude stát dům, odsud posud, zleva zprava, orientace na tuhle stranu. Tohle je ovšem vykolíkování v 3D a jde o bitevní loď v pozemských mírách dlouhou kilometr a tři sta osmdesát metrů na nejširším místě.

Kdyby se náhodou, v bezprostřední blízkosti, tedy dejme tomu ve vzdálenosti milionu kilometrů, ocitla nepřátelsky naladěná loď, mohla by Nelsona rozebrat na prvočinitele jednou salvou svých blasterových baterií. Ta hranice jednoho milionu kilometrů je podstatná. Po přechodu z hyperprostoru to trvá tři vteřiny, než se všechny vnitřní vazby hmoty usadí a loď se takříkajíc hmotně vzpamatuje.

To že je vzpamatovaná coby hmota neznamená, že by zbraňové systémy Nelsonu fungovaly. Tím se chce říci, že by se po salvě blasterů hypotetické lodi Nelson nerozsypal. K úplné regeneraci je třeba dalších osmadvaceti vteřin. Perimetr pásma vyšší bezpečnosti je tedy něco přes devět milionů kilometrů. Po této lhůtě jsou aktivovány složky pasivní obrany. Účinky blasterů pak jsou redukovány statisticky vzato na nějakých pětadevadesát procent. Po takové salvě mohl by Nelson přežít a pokračovat v aktivaci aktivních zbraňových soustav.

Opravdu důležité pro úspěch mise takového galaktického křižníku je prvních pět minut. Za tu dobu se regenerují a plně aktivují prvky umělé inteligence. Ty pak řídí všechny další procesy, zejména pak plné bojové nasazení. Přesně to se dělo v době od prvního probuzení až po otevření přechodu z hibernační komory. Kdyby v tu dobu na palubě Nelsonu mohl být nějaký nezávislý pozorovatel (technicky vzato být nemohl, ale dejme tomu, představme si to), asi by ho překvapilo, že proces oživení vyvrcholil tím, že ze své přepravní schránky vyšel androidní robot nápadný komicky kulatou hlavou připomínající meloun. Od té chvíle byla loď v plně operačním stavu a byla jak se patří naježena s ohledem na míru rizik pohybu v oranžovém pásmu 4D hyperprostoru.

K obavám měla tedy naše čtveřice plné právo do minuty po probuzení. Pak už se pohybovala ve velmi dobře chráněném prostoru a žádné bezprostřední nebezpečí jí nehrozilo. Že se lekla tmy, to bylo zbytečné. Naproti tomu ale, z hlediska čistě psychologického, byla to zcela standardní reakce.

&&&

Když Kvído skočil do tmy a zmizel, čtveřice se zarazila. Marek se roztřásl. Měl pocit, že se znovu propadl do stavu krátce po probuzení z hibernačního spánku. Podlamovala se mu kolena a byl moc rád, že ho Tereza vzala kolem ramen.

„Co tohle… do prdele…“ ozval se Petr.

Faraon potřásl hlavou a vešel do černého oválu.

Zamžikal. Zůstal stát. První, co dokázal rozeznat, bylo zábradlí malého kovového balkonku. Chytil se ho oběma rukama a zhluboka dýchal.

Pod ním se rozkládal ohromný sál, něco jako nekonečně dlouhá tovární hala, nabitá technologiemi. Snažil se rozpoznat nějaký řád v té změti tvarů. Určitě tu byly rampy s robotickými letouny. V pravidelných odstupech antény a zářiče. Na visutých drahách putovali v kovových závěsech androidní roboti, s nehybnými končetinami spuštěnými kolem lesklých válcovitých těl, kulové hlavy sklopené. Skenovací roboti reparačních systémů se línými pohyby přemísťovaly z jedné technologické věže ke druhé. Vypadalo to trochu jako kolonie hmyzu pod odklopeným kamenem. Strop byl žebrovaný, žebra se táhla napříč a zdálo se, že mezi nimi jsou zasouvací segmenty a že se strop dá otevřít.

Vzduch byl poněkud suchý, příjemně teplý.

„To je ale bordel,“ uslyšel Faraon Petra.

„Už je to v pořádku, pojď,“ řekla Tereza Markovi. „Kvído! Kdepak jsi, Kvído?“

Zespodu se ozvalo krátké štěknutí.

„Schody,“ poznamenala Tereza.

„Nikam nejdu,“ poznamenal Petr. „Může to být podraz.“

Tereza kolem něho nevšímavě prošla a seběhla o jedno patro níž.

„To tu není výtah? Vždyť to říkám, je je to pěknej bordel,“ poznamenal Petr.

„Pojďte sem,“ slyšeli její volání. Sestoupili tedy za ní, Faraon první.

Ocitli se na plošině, která měla dvojnásobnou plochu balkonku nad nimi. V otevřeném oválu seděl Kvído, tvářil se podnikavě a jazyk si nechal viset z koutku tlamy. Tereza vešla dovnitř a tři muži ji následovali.

Ocitli se v místnosti podobné v té, v níž se probrali z hibernace. I ta byla větší a její stěny nebyly hladké, byly prostoupené jakýmisi žílami a záhyby. Uprostřed stál robot, čistě technologický design. Válcovitý trup z titanového plechu, nohy a ruce se zdvojenými koleny a lokty. Nenesl žádnou stopu snahy o polidštění.

V obličejové části velké kulaté hlavy se mu leskl objektiv vizuálního systému.

„ Vítá vás bitevní astroplán Nelson,“ oslovil je bez okolků vcelku příjemným syntetickým hlasem. „Jde o galaktický křižník třídy Barakuda, určené k operacím v hlubokém vesmíru. Je vybaven zbraňovými systémy destrukční síly čtrnáct…“

„Počkej,“ přerušil ho Petr. „Jak to, že za námi poslali robota?“

„Seznámím vás se základními fakty a předám vám poučení a instrukce. Je vybaven zbraňovými systémy…“

„Seru ti na zbraňové systémy. Jsme lidi, rozumíš? Máme svoje práva. Chci mluvit s prďolou, který tomuhle bordelu šéfuje.“

„Snad není nutné,“ řekl mu Faraon, „používat takové výrazy?“

„Copak vám je to jedno,“ obrátil se Petr ke svým druhům, „že nás hodili plecháčovi? Jestli vás to neuráží, tak mě jo. Chci mluvit s velitelem. Já ti nařizuji,“ naklonil se k robotově kulaté hlavě, „abys nás zavedl k veliteli.“

„Bitevní astroplán Nelson je plně automatizovaný křižník třídy Barakuda, určené k operacím v hlubokém vesmíru,“ opakoval robot. „Nemá žádnou lidskou posádku. Její systémy jsou autonomní a vykonávají zadané operace s šestou třídou volnosti.“

„Křižník bez velitele?“

„Má autonomní řídící systém…“

„…s šestou třídou volnosti,“ šklebil se Petr. „Není tu velitel? Žádná posádka? Tahle letadla nemají piloty?“

„Jde o plně automatizované letouny určené k operacím v krátkých perimetrech s osmou třídou volnosti.“

„Znamená to, že tenhle Nelson někam zaletí a udělá tam paseku sám od sebe a nikdo mu nevelí?“

Robotovi trvalo pět vteřin, než dokázal převést obsah Petrova sdělení do pojmové soustavy, jíž byl schopen porozumět.

„Máte na mysli, zda Nelson vykoná bojové operace ze zvoleném prostoru bez lidské asistence?“

„Dejme tomu. Jo. Tak jsem to myslel.“

„Pak vaše domněnka odpovídá skutečnosti, pane.“

„Co tu teda kurva děláme? Proč nás sem někdo zatáhnul a vymazal nám makovice? Co tu dělá ten pes?“

„Nemáte potřebné oprávnění.“

„Jaký kurva oprávnění?“

„K dotazu,“ odpověděl mu místo robota Marek. „Naše přítomnost je náhodná?“

„Ne, pane,“ odpověděl mu robot.

„Jsme tu tedy záměrně.“

„Už jsem vám odpověděl, pane.“

„Na dotaz, jaký je to záměr, nemám oprávnění.“

„Nemáte.“

„Co tedy máme dělat?“ ozval se Faraon.

„Váš pobyt na palubě Nelsonu je programovaný. V této fázi se očekává, že se vystrojíte a projdete aklimatizačním cyklem. Ve vhodnou chvíli dostanete pokyny a instrukce k další činnosti.“

„Co když nebudeme chtít tu… činnost…“ to slovo vyslovil Petr posměšně, „… vykonávat?“

„Váš dotaz postrádá smyslu, pane,“ odpověděl mu robot.

Otočil se. Na obvodu se objevily vchodové štěrbiny a v dalším okamžiku se rozevřely do podoby černých oválů. Byly to průchody do kajut pro lidskou posádku. Faraon si vybral kajutu přímo proti vchodu, v ose místnosti. Petr vešel do krajní vlevo, takže mezi jeho a Faraonovou kajutou byly dvě volné. Tereza volila kajutu vpravo, ob jednu od Faraona a Marek obsadil kajutu vpravo od ní.

Kajuty byly zařízeny s vojenskou strohostí. Lůžko, záchod a sprchový kout vybavený kosmetikou a ručníky, skřínka s prádlem a další skřínka s oblečením: tři sady stejnokrojů a jeden pracovní overal jakož i overal pro volný čas a sportovní oblečení. V samostatné skříni pak byly dva skafandry jeden lehký pro pohyb uvnitř lodi za stavu dekomprese a druhý těžký, vybavený prostředky autonomního pohybu a komunikačním systémem. Naproti lůžku stála skříň na zbraně, energetický blaster se třemi akumulačními sadami a ruční energo pro boj na krátkou vzdálenost.

První byla se sprchováním a oblečením hotová Tereza. Vyšla z kajuty. Robot dál stál na svém místě.

„Mám problém,“ řekla mu.

„Definujte,“ vybídl ji.

„Kvído. Bude spát na zemi. Ale na záchod chodit neumí.“

„S přítomností čtyřnožce čeledi psovitých se počítá.“

„Cože? I s Kvídem?“

„S každým se počítá v operačních plánech galaktického křižníku Nelson.“

Robot hovořil neutrálně, avšak Tereze se zdálo, že rozeznává cosi jako hrdost v jeho hlase.

Na další dotazy odmítal odpovídat. Počkal, až budou všichni hotovi a odvedl je do jídelny, tedy do místnosti o další podlaží níže. Ta už byla vybavena obrazovkou vnějšího pohledu. Všichni se kolem ní nahrnuli. Pohled to byl úchvatný, ovšem pokusy o jakoukoli orientaci byly marné. Měli sice vymazané vzpomínky, ale úsudek jim zůstal nezměněný. Jaksi vnitřně chápali a vnímali základní fakta svého života, jen si nedokázali vybavit ani události, ani osoby.

Jídelna jim poskytla dost potravy a ukázalo se, že robot nepřeháněl, když tvrdil, že se počítá i s Kvídem. Pro psa byla ve výdejovém podavači přichystána miska s granulemi.

Najedli se a pak se vydali na průzkum té ohromné prostory, kterou mohli pozorovat z ochozu. Kvído se pokoušel si rampy pro kosmické bitevníky označkovat. Tereza měla u něho dost autority, aby mu to zakázala. Potulovali se nazdařbůh a robot je doprovázel. Na většinu dotazů docela rozumně odpovídal a vysvětloval, jaká je účinnost toho kterého energetického vrhače a jaké jsou letové parametry stíhaček. Pouze na otázku týkající se cíle mise odpovídal jednotvárným „nemáte příslušné oprávnění“.

Zajímavé odpovědi se dočkal Faraon, když se zeptal, kolik je hodin. Dotaz to byl do znčné míry nemístný. Čas je opravdu relativní pojem, vázaný na život na Zemi a na planetární rotaci. Netušili, kde jsou a vzhledem k okolnostem to bylo v podstatě jedno, ale rozhodně nebyli na domovské planetě.

„Čas je strukturován podle vašeho životního cyklu,“ vysvětlil robot. „Okamžik vašeho přechodu do bdělé fáze byl definován jako sedm hodin. Teď je devět. Ve třináct hodin můžete začít s druhou fází vyživovacího procesu a v osmnáct hodin s třetí. Ve dvaadvacet hodin se předpokládá klid na lůžku.“

„To vypadá na rekreační pobyt,“ zaradoval se Petr.

„Pokud máte na mysli odpočinek a kid,“ obrátil se k němu robot, „pak se mýlíte, pane. To není v operačním programu.“

„Čeká nás akce?“ ozval se Faraon.

„Akce už začala, pane. Jste ve fázi aklimatizace.“

„Jak dlouho potrvá?“

„Nemáte potřebné oprávnění.“

„Já ho snad kopnu do prdele,“ poznamenal Petr.

„Nedoporučoval bych to,“ odpověděl mu Faraon. „Mohlo by to silně zkrátit dobu aklimatizačního klidu.“

K ničemu mimořádnému nedošlo ani po obědě a když se pak sešli u večeře, mohli se shodnout, že den proběhl v klidu.

„Bla jsem s Kvídem ve sportovním areálu,“ hlásila Tereza. „Pěkně jsem si zaběhala a Kvído si taky užil. Mají tam šikovné reparační automaty, které všechno po něm uklidily,“ dodala rychle, když si všimla Faraonova povytaženého obočí. „Taky si tam zajděte, je to tam fajn. Mají tam simulaci parku, stromy, keři a dokonce i potůček tam bublá.“

„Ráj na zemi,“ ušklíbl se Petr.

„Markovi to tak nepřipadá,“ usmál se Faraon na zamračeného muže.

„Snažím se to dát dohromady,“ vrtěl Marek Kors hlavou. „Vzali nás na palubu galaktického křižníku. Tři chlapy, jednu holku a psa. Nevíme, co jsme dělali dřív, protože si nic nepamatujeme. Pochybuju, že jsme byli vojáci.“

„Třeba ano,“ pokrčil rameny Daraon.

„Hlava si nic nepamatuje, ale tělo jo. Umím se obléknout. Jím vidličkou a nožem, v koupeně a na záchodě se taky dobře vyznám. Zkusil jsem vzít do ruky tu zbraň, co máme všichni v kabině. Naprosto netuším, co s ní.“

„Třeba nás to Melouňák naučí,“ podotkl Petr. Posměšný název pro robota s kulatou hlavou navrhl samozřejmě on.

„Viděli jste ty zbraně tady kolem? Letadla, vrhače paprsků, energa a blastery… To všechno je strašně složitá technika.“

„Plně automatická.“

„Vojáci ale pořád ještě jsou. Mají výcvik. Ten trvá dlouho. Nestačí jen vysvětlit, že se blaster zapne tady a zamíří tamhle. Nic o tom nevím, ale určitě se s tím musí voják umět sžít, a to trvá dlouho.“

„Zatím to nevypadá, že by na nás chtěli naléhat s nějakým výcvikem,“ řekl Faraon.

„Třeba přijdou.“

„To je zvláštní,“ řekl Faraon trochu zlověstně, „že za ten den co tu jsme, jsi ještě neřekl ani jednu pozitivní větu.“

„Protože k tomu nebyl důvod,“ odsekl Petr.

„Každý máme svoji roli,“ řekla s hranou lhostejností Tereza. „Možná že i Petr ji má.“

„Moje role není…“ řekl Marek, „řešit nějaké spory.“

Vstal.

„Nikam nechoď. Nikdo se s nikým nepře,“ chlácholil ho Faraon. „Kdo by se hádal? Jsme na jedné lodi,“ usmál se.

„Pěkně zasraný,“ přikývl Petr. „To jsme na tu mou roli fakt zvědavej.“

Přestože se Petr snažil být protivný, rozešli se celkem v pohodě do svých kabin. Rehabilitace za Melounovy neosobní asistence probíhala dál vcelku dobře i nazítří dopoledne. Před obědem objevil Marek komunikační místnost, odpoledne do ní zašel znovu a večer přišel s novinou, že všichni figurují na seznamu mrtvých.

&&&

V navigačních projekcích hyperprostoru se na lidských galaktických plavidlech vyskytují oblasti pěti barev. Modrá je pod plnou kontrolou lidstva. Zelená oblast je pod jeho částečnou kontrolou a buduje se v ní systém automatických hlásek předsunuté obrany. Do žluté oblasti se vysílají průzkumné výpravy. Žádný mimozemská aktivita v nich nebyla registrována, vyloučit se však nedala. I zde sice byly instalované hlásky, hustota pokrytí však měly velmi nízkou. Oranžová oblast, a to byla právě ta, v níž se pohyboval astroplán Nelson, měla na kontě prokázanou a registrovanou aktivitu Mimozemšťanů. Červeně značené oblasti byly ty, které měli Mimozemšťané pod naprostou kontrolou. V jistém smyslu to byly modré oblasti naruby. Jenom to lidstvo tam bylo… inu, Nelidstvo.

Bylo tomu tak vždy? Hyperprostor má tu základní vlastnost, že pozemský pojem času v něm neplatí. Jestliže civilizace A zvládne technologie přechodu do hyperprostoru a civilizace B ji zvládne – z hlediska civilizace A – o milion let později, jsou obě v hyperprostoru současně. Nebo skoro současně. Má to své výhody i nevýhody, ostatně jako všechno, v prostoru pozemském jako v hyperprostoru galaktickém.

Průnik do oranžového prostoru je tudíž riskantní a vždy se děje s přesně stanoveným záměrem.

Ano, bitevní astroplán Nelson, galaktický křižník třídy Barakuda, měl dopodrobna vypracovaný operační plán. Ten byl alokován v systémech umělé inteligence a jeho jádro nosil ve svých pozitronových obvodech onen robot posměšně přezdívaný Meloun.

Robot nebyl schopný žádné emoce a nedal se od něho čekat ani údiv, tedy otázka, co komu připadá směšné na kulovém tvaru hlavy. Realizoval krok po kroku Plán, sestavený ve zbraňovém ústředí modrého sektoru hyperprostoru, v nejbezpečnějším místě planety Země.

Modrý sektor byl nekonečně vzdálený od míst, kde se schylovalo k naplnění Plánu, ale zároveň byl blízký – na dosah jednoho hyperskoku. V případě bezprostředního nebezpečí se tedy mohl galaktický křižník Nelson kdykoli vrátit, i kdyby se ocitl pod palbou.

Co by se stalo, kdyby ho protivník následoval?

V modrém sektoru by se vynořili oba, Nelson i protivník. Nelson byl pod dohledem zbraňového ústředí, byl tedy krytý. Jakmile by se Nelson dal na ústup a v modrém sektoru by se rutinním způsobem materializoval, pronásledující protivník by se ocitl v nezáviděníhodné situaci – jak víme – kuřete, kdyby se nešťastnou náhodou vylíhlo v hnízdě hladového jestřába. Navíc, bylo by vcelku jedno, kolik těch vetřelců by do modrého sektoru proniklo. Ta fáze kuřete byla osudná. I kdyby bylo příchozích sto tisíc, zbraňové systémy sektoru by nezvaného a neohlášeného vetřelce vrazily zpátky do mimoprostoru. To proto, že v nejvyšším stupni ostražitosti byly palebné jednotky připravené k okamžité akci.

I to hrálo v Plánu roli. Ústředí jeho průběh sledovalo. Zatím nebyl důvod k znepokojení.

&&&

Cesta brožurce Alcor Life Extension Foundation nebyla snadná.

Do komunikačního centra se Marek dostal tak, jak už to tady bylo zavedeno: šel po chodbě, samozřejmě jako všechno tady zaoblené, bez hran a ostrých přechodů a najednou se ve stěně objevila škvíra a ta se rychle rozevřela do černého oválu. Tentokrát už nepotřeboval pejska Kvída, aby mu posloužil jako průzkumník. Bez obav vešel. Ovál se za ním zavřel. Neznepokojilo ho to. To už věděl, že jakmile se průchod jednou otevře, bude pak fungovat trvale. Ocitl se v bublině s jakýmsi valem podobným pultu. Přiblížil se k nevelkému útvaru umístěnému před pultem a bezděky na něj položil ruku. Ta věc ožila. Napadlo ho, že je to sedadlo. Usedl a během několika vteřin mu kolem těla vyrostly područky a vzadu opěradlo. Tohle vypadá, jako by to bylo určeno ke komunikaci. Pozdravil a několik hrbolů na valu se rozsvítilo. Ano, bylo to komunikační zařízení a bylo připraveno komunikovat.

Koumák Marek se zaradoval. V tu dobu už lidská čtyřka s přívažkem jednoho psa věděla, že je na palubě galaktického křižníku, ovšem cíl cesty a její smysl zůstával neznámý. Ani jeden z nich si nedovedl vzpomenout na svoji minulost, jenom Tereza si byla jistá, že pes je její a jmenuje se Kvido. To bylo ovšem patrné na první pohled, Kvído se k ní měl a dával jasně najevo, že je to jeho paní. Byla to nesnadná situace a nejhůř ji snášel Petr.

Marek oživil počítač snadno, na první pokus, byl velmi dobře interaktivní, konverzace s ním ale byla poněkud jednotvárná. Na každý dotaz lhostejně odpovídal:

„Nemáte potřebné oprávnění.“

Marek si nepamatoval nic ze svého života, ovšem cosi mu napovídalo, že se nemá vztekat. S interaktivními počítači je těžká domluva. Snažil se z něho vymámit něco o vlastní osobě. Znal jenom své jméno, tedy – doufal, že je to jeho vlastní jméno. Počítač zatvrzele mlčel a odmítal prozradit cokoli o jeho… jak je nazvat? Spolucestující? Společníci v neštěstí? Vyhnanci?

Neměl příslušné oprávnění. Počítače dovedou být odporně zatvrzelé.

Pak ho napadlo postupně vyslovit všechna čtyři jména. Počítač suše oznámil, že požadavek zpracovává. Marek se zaradoval. Pak z výstupu vypadla ta vygenerovaná brožurka Alcor Life Extension Foundation.

Byl to výroční spisek, vydaný k šedesátému výročí založení této úctyhodné instituce, tedy v roce 2032. Marek si prohlížel spis a nevěřícně vrtěl hlavou. Nadace prodloužení života, co s tím máme společného? Na předních deskách krajina s vycházejícím sluncem a v popředí se vedou za ruce muž a žena, zřejmě vstříc světlým zítřkům.

Počítače blbly, blbnou a blbnout nikdy nepřestanou, pomyslil si Marek. Napadlo ho dokonce, že je to příklad nějakého morbidního humoru, ty výpadky úsudku tak někdy vypadají. Brožurka měla asi sto stran, jak to tak odhadoval. Namátkou ji otevřel. Generátor byl mizerný. Desky vytvořil dobře, název brožury byl dobře zřetelný, zato text uvnitř byl nečitelný, byly to v podstatě jen šedivé bloky s tmavým proužkem nahoře.

„Analýzu tištěného textu,“ poručil Marek. Měl sto chutí brožuru hodit do recyklace. Na pracovní ploše počítače se objevila oválná plocha. Položil rozevřenou brožuru na destičku a přímo před ním se objevila obrazovka. Šedé bloky se rozvlnily, vznikaly v nich tmavší proužky na drobno strukturované, to zřejmě byly pozůstatky písmen. Měnil se o tmavý proužek. Asi po minutě se také rozložil na tmavší blůčky a ty pak pomaličku nabíraly tvary písmen.

Dora Kent, četl Marek.

Dora Kent, podle všeho zákazník Nadace. Chudák Dora, je někde potopená v nádrži s tekutým dusíkem a lebedí si v teplotě mínus 196 Celsia. Pěkná koupel.

Pak ho napadlo, že snad ta brožura není omyl. Co když je v ní někde i jeho vlastní jméno?

Třásly se mu ruce, když sebral spisek z pracovní plochy. Prudkými pohyby otáčel stránky. Všechny byly stejně nečitelné. Šedý blok a nad tím tmavý proužek, na každé stránce jich bylo patnáct.

To je pitomost, přemýšlel. Šedesát let kryofirmy, to by musely být tisíce klientů, něco jako encyklopedie… Pojmy mu vyskakovaly z paměti, ale nikdy je nedokázal spojit s ničím osobním. Jenom věděl, co je to encyklopedie, aniž by si dokázal vzpomenout, že někdy držel nějakou z nich v ruce. Třeba jsou v té brožuře jen zaměstnanci, nebo naopak – jenom význační zákazníci.

„Analyzuj to všechno,“ poručil počítači a hodil brožuru na plochu. Však on si nějak poradí s otáčením listů. „Pak mi z toho udělej print. Všechno čitelné vyprinti, ostatní zahoď.“

Odešel za ostatními, nic jim neřekl a v počítači se vrátil za hodinu.

Nový print už na něho čekal. Dvanáct listů, sloupce jmen vytištěné písmem Bodoni Antiqua, moc krásné, doslova klasické písmo.

Velmi vhodné na náhrobní kameny.

Petra Biebera našel na třetí straně, Jeremy Gant byl hned na straně následující, on sám se našel na straně šesté a Tereza Solarová zůstala vzadu, na straně desáté.

Třeba je to nějaká recese. Nebo reklama na něco, ale na co, proboha?

„Co je to Alcor Life Extension Foundation,“ oslovil počítač. Předpokládal, že mu stroj zase odsekne, ale ten usoudil, že pro tentokrát žádného oprávnění není třeba.

„Tradiční kryonická firma. Na komerční bázi zaručuje neomezené uchování tělesné schránky v podmínkách trvalé prezervace do doby, kdy bude možno novými léčebnými metodami vyřešit chorobu, která způsobila nebytí.“

„Smrt,“ napověděl Marek.

„Slovo smrt má firma Alcor na indexu nedovolených výrazů.“

Byl překvapivě sdílný, když šlo o Alcor a kryoniku a smrt. Vlastně o nebytí.

„Rozumím tomu dobře, že všichni, co jsou zaznamenaní v brožuře, jsou… ve stavu nebytí?“

„Vše tomu nasvědčuje,“ odtušil počítač.

Marek na něho pak dotíral dalšími otázkami, avšak zase narazil na nedostatečné oprávnění. Protože usoudil, že je to dost silný nápor na jednu hlavu, na tu jeho vlastní, sebral brožurku a odešel do společenské místnosti, aby svůj úlovek ukázal ostatním.

Třeba Faraon na něco přijde. V tom se nemýlil.

Byl to Faraon, který spojil smrt, nebo nebytí, s důvodem, proč se ocitli na palubě astroletu.

A co ten pes?

Když Faraon vyslovil svoji domněnku, kolem kulatého stolu zavládlo ticho. Přerušila ho až Tereza.

„Kvído je mladý veselý pes,“ řekla. „Toho nevytáhli z dusíku.“

„Třeba jo,“ namítl Marek. „Kryonika je pro lidi zrovna tak jako pro zvířata.“

„To nemůžeš vědět,“ řekl Petr.

„Počkat,“ zamávala Tereza ve vzduchu oběma rukama. „Dejme tomu, že Kvído není zmrzlík.“

Petr odfrkl.

„Zmrzlík, to je fakt dobrý. Tak já jsem podle tebe zmrzlík?“

Neposlouchala ho.

„Ta brožura je z roku 2032. Všichni co tam jsou šli do mrazáku nejpozději v roce 2032. Dobrá, připouštím, že já jsem zmrzlík,“ úkosem se podívala na Petra. „Umřela jsem a šoupli mě do dusíku. Kvído ale zůstal. Jak dlouho žije pes? Kvídovi bude tak pět, šest let. Ani nemá žádné šediny,“ hodila okem po Faraonově prokveltých kudrnách. „Je vidět, že mě zná a já taky mám pocit, že je to můj pes. Z toho bychom mohli odhadnout, v jakém jsme roce.“

„V astroletu je to docela jedno,“ namítl Petr.

„Byly v roce 2032 astrolety?“ ptal se Marek.

Nikdo nedokázal odpovědět. Tereza pokrčila rameny. „Vím, že kdysi byl středověk. Že Leonardo vynalezl letadlo. Ano, taky byl nějaký parní stroj. Ale pak už si nevybavím nic.“

„Je to všechno kravina,“ zase začal Petr.

„Začínáš už být únavný,“ řekl pomalu Faraon. Ani se moc nepokoušel tu hrozbu skrýt. „Tady jde o to, abychom se navzájem nesežraly. Měli bychom se pokoušet o pozitivní přístup. Jsme na tom všichni stejně. Kolem nás je hluboký vesmír, nevíme kde jsme a proč tu jsme. Marek se pokusil najít aspoň nějaký klíč. To byl určitě správný krok. Proč mu házet klacky pod nohy a proč o všem hned říkat, že je to blbost?“

„Protože to je blbost,“ odpověděl Petr. Já si taky nic nepamatuju jen tak…jako vy… nějak vím to, co je zrovna potřeba, abych věděl. Jako ta kryonika. Někdo je nemocný. Nevyléčitelně. Umře. Místo aby ho pohřbili nebo spálili, šoupli ho do dusíku a tam počká, až lékařská věda postoupí a pak ho vytáhnou z dusíku, ohřejou, osuší a pan doktor ho opraví.“

Nepokrytě si z nich utahoval. Faraonovy tuhly rysy. Kvído vstal, otřepal se a vystrčil hlavu.

„Já…“ řekl Marek.

„Nech ho domluvit,“ zarazila ho Tereza. „Prosím…“

„Znamená to, že každý z nás měl nějakou chorobu. Prasklo mu srdce, třeba. To je častá příčina smrti. Do má v sobě prasklé srdce?“

Posměšně přejel po nich pohledem. Mlčeli.

„Nádory. Rakovina. To je strašná choroba. Lidi zhubnou, mají pergamenovou pleť. Cpou do nich morfium, aby netrpěli. Nikoho s pergamenovou pletí tady nevidím.“

Zase ticho.

„Má někdo z vás AIDS? Trpí tyfem? Co takhle střihnout si malomocenství?“

„Nech toho,“ řekla Tereza.

„Necháš mě domluvit?“ zeptal se jí ironicky.

„Myslím, že jsme pochopili.“

„Promiň,“ ozval se Faraon.

„Promiň co? Že jsem měl pravdu?“

„Měl a neměl.“

„Měl jsem a je stoprocentní. Celá tahle věc je kravina a kravinou zůstane.“

„Proč by ale počítač vygeneroval tu brožurku?“ ptala se Tereza. Nechtěla, aby na Marka padla hanba.

„Nevím. Náhoda. Popletené programy. Nebo možná Marek…“

„Cože?“ Tentokrát on mluvil výhružně.

„Jendo je jisté,“ zarazil vznikající hádku Faraon. „Jsme tady a někdo nás sem posadil. Ten někdo zvládá technologii hvězdných letů. To je hodně složitá technologie.“

„Nic o ní nevím,“ vrčel Petr.

„Ty myslíš…“ řekla Tereza tiše.

„Ano, myslím, že ten někdo, spíš ti někdo, nás vytáhli z kryobanky, příčiny naší původní smrti odstranili a zdravé nás uložili na hibernační lůžka a vyslali na cestu do hlubokého vesmíru.“

„Podle tebe jsem, tedy na rehabilitačním výletu po úspěšné terapii?“

„Dělej si z toho legraci, ale skoro to tak vypadá.“

Zase zavládlo ticho. Tereza před sebe natáhla ruce a prohlížela si je s bázní a nedůvěrou.

„Myslíš, že jsem měla…“ Obracela je hřbetem nahoru i dolů. „Nic není vidět.“

„Protože jsi zdravá,“ usmál se na ni Faraon.

„Nemůže se to vrátit?“

„To nevím, Terezo,“ řekl Faraon vlídně. „Může se stát všechno. Ovšem, pokud je moje domněnka správná, dá se říct, že jsme na onom světě.“

Chvilku jí to trvalo, než pochopila, jak to myslí.

„Život po smrti.“

„Přesně tak.“

„Jsme v pekle nebo v ráji?“ ozval se Marek.“

„Jsme v blbinci,“ namítl Petr.

Kvído krátce štěkl. Tereza se po něm ohlédla, aby ho okřikla. Všimla si, že se dívá někam dozadu. Pes upíral oči na obrazovku vnějšího pohledu.

Před chvilkou tam ještě byla chapadla skenovacích proudů a kdyby si někdo dal práci a zadíval se pozorně, všiml by si červených terčíků na spodním okraji. Nikdo ale obrazovce nevěnoval pozornost a nepostřehl tedy, že se terčíky najednou zvedly, bylo jich pět, pak už několik desítek v pravidelných odstupech. Chapadla se napřímila, ztuhla a pak se zavinula do spodního okraje.

Uprostřed obrazu se objevil znovu ten oranžový kotouč, rostl a nabýval jasných tvarů.

Na pozadí galaktických cárů plála obrovská kosmická struktura, připomínající otep trubic a trubiček, obklopená rojem drobných letadel, čilých, těkavých jako komáři nad hladinou rybníka. Od dob vynálezu střelné zbraně je asi každý člověk planety Země citlivý na pohled do ústí nějaké trubice.

Tady těch trubic mohlo být… dvě stě tisíc? Každý odhad by byl jen plácnutím do vody. Každopádně jich bylo hodně a ta věc, jak by se dala nazvat, se blížila.

Tento pohled jistě stál za jedno štěknutí jednoho pejska.

&&&

Ústřední halu Nelsonu zaplavovaly proudy bílého světla. Robotické letouny dřepěly na vrcholcích svých ramp, ty byly vztyčené, připravené k vypouštění. Na úpatí technologických věží stály řady skenovacích robotů. Visuté dráhy byly prázdné, závěsy se pomalu pohupovaly v rytmu chvění lodi. Ta se mírně chvěla, jako by živočišným třasem.

Uprostřed volné plochy stál robot posměšně označovaný za Melouna. Ve čtyřstupech za ním stáli androidní roboti nižší třídy.

Stropy segmentů levoboku Nelsonu se začaly zvolna otevírat. Světlo v hale zesláblo. Ve hřbetu stropu se objevila štěrbina. Světlo zesláblo natolik, že byly vidět hvězdy. Štěrbina se rozšiřovala a vypadalo to, že záře hvězd sílí. Po první minutě se otevřela už čtvrtina plochy. Bylo možné světla zhasnout úplně. Záře hvězd slitých do ploch mlhovin a galaxií pronikala do nitra lodi. V hale bylo v tu chvíli vzduchoprázdno. Okraj bloku klesajících segmentů vrhal hluboký stín. Vypadalo to, jako kdyby obsah haly byl pokrytý černou plachtou a neviditelné ruce ji stahovaly ke stěně. V záři se objevily šiky robotů a v jejich čele Meloun. Tma nebyla absolutní, lesklé bohy věží přece jen odrážely dost světla na to, aby ji aspoň trochu rozptýlily.

Šarlatový trubicový křižník stál Nelsonu bok po boku. Bylo to klasické boční postavení: plná palebná síla a zároveň plné obnažení.

Takhle nikdo nebojuje… jak dlouho? Sto let? Tisíc?

V hyperprostoru nemá smysl o čase mluvit.

V boku šarlatové lodě se rozzářil obdélníkový otvor. Z rampy se vyloupla transportní loď a majestátně se blížila k Nelsonu. V tu chvíli už byly všechny segmenty stažené až na úroveň podlahy. Tři žebra se pohnula a vyklápěla se ven. Když se vyklopila úplně, z podlahy vyjela karbonitová deska. Nelson nabídl transportní lodi přistávací plochu.

Loď se pomalu blížila, zůstala stát metr nad plochou a stočila se blokem. Otevřely se dveře. Na prahu stanuly tři postavy. Vykročily a pak už jen strnule plynuly nad přistávací plochou. Jedna se pohybovala o něco rychleji, dvě po chvilce srovnaly rychlost. Takto, v trojúhelníku, vplynuly dovnitř haly.

Teď už bylo patrné, že je kolem nich průhledná koule, vyplněná modravým světlem.

Tělesnou stavbou připomínali příchozí možní spíš Melouna než člověka. Celkové tělesné rozvržení ovšem, měli podobné lidem v tom smyslu, že měli trup s hlavou a párovými končetinami. Nohy však měly jiné klouby, spíš připomínaly pozemského klokana. Ten příměr byl vtíravý už proto, že měli silný ocas. Páteřní struna nekončila uchycením hlavy, pokračovala ještě výš a připomínala cosi jako anténu nad hlavou: byl to tenký, čile pohyblivý bič metr padesát dlouhý s uchopávací funkcí, avšak zřejmě vybavený i nějakými senzory.

Hlavu měly ty postavy utvářenou podobně, jako lidé, oči, orgány čichu a ústa byla pěkně pohromadě, při genezi se na praktičnost dbá v celém vesmíru: je třeba jíst a je třeba umět potravu vyhledat a prozkoumat, to je obecně platné pravidlo a dobře, když to všechno je v jednom konstrukčním bloku.

Ruce měli příchozí v podstatě stejné jako meloun, s dvěma lokty. Bylo to patrné při pohybu, protože oděv jim zakrýval celé tělo s výjimkou ocasu. Oděv měli z jakési pórézní tkaniny, bohatě zdobené zelenými a modrými obrazci. Zelené a modré zdobení bylo patrné i na ocase a na hlavové struně, první z příchozích měl ocas a strunu zdobenou tak hustě, že skoro nebylo vidět drobnou šupinatou strukturu modravé kůže, kdežto jeho dva druzi v závěsu měli na sobě ozdob méně. Také jejich oděvy byly skromnější.

Trojice se zastavila.

Meloun vykročil a zase se zastavil asi deset metrů od trojice.

V prostoru mezi nimi se rozsvítila koule galaktického tlumočníka, vejčitý tvar podobný balónku plného bílého kouře.

„Vítáme přátele ze soustavy Astran jménem soustavy Země. Přicházíme v míru v naději na porozumění.“

Sdělení to bylo v souladu s galaktickou etiketou. Sektor byl oranžový z hlediska soustavy Země. Nelson tu byl cizí a mohl být snadno kvalifikován jako vetřelec. Navíc to byla bitevní loď.

„Ty jsi kdo?“ zněla odpověď.

„Jsem robot, model TRAN 15, výrobní číslo…“

„Nezajímavé. Nejsi člověk.“

„Ne, pane.“

„Chci mluvit s člověkem.“

„Pane…“

„Chci mluvit s člověkem.“ Koule zrůžověla. Dovedla přenášet emoce prostřednictvím barev.

„Ale…“

Tak bylo domluveno,“ zněla odpověď. Znělo to opravdu velmi nahlas, a koule už byla rudá hněvem.

Trojice příchozích se o dvě šíře dlaně vznesla výše od podlahy a šarlatová loď za jejich zády se pomaličku začala stáčet ježatou přídí směrem k Nelsonu.

&&&

V srdci modrého sektoru systému Sol, na planetě Zemi, ve skalním komplexu ponořeném tisíc pět set metrů v prostoru vyznačeném vrcholy Dhaulágití a Manaslu, bylo umístěno zbraňové ústředí. Odtud se sledoval průběh mise bitevního astroplánu Nelson.

Nejvyšší stupeň ostražitosti tu zavládl v okamžiku, kdy Nelson pronikl do oranžového sektoru, tedy do vnitřního sektoru soustavy Astran. To byly ty tři vteřiny, kdy je v kritickém ohrožení každý bitevník po přechodu z hyperprostoru, i kdyby disponoval aktivní ochranou stokrát převažující běžnou normu. V těch chvílích byl ve stavu kuřete v hnízdě jestřába.

Nejvyšší stupeň ostražitost uvedl do palebné pohotovosti veškeré palebné jednotky modrého sektoru. To bylo závažné rozhodnutí. Mohlo se totiž stát, že v tuto dobu shodou okolností vstoupí do modrého systému jiná loď neutrální strany, loď výzkumná nebo obchodní. I ona by byla ve stavu kuřete. Při nejvyšším stupni ostražitosti byly palebné jednotky nastavené na okamžitou palbu bez výběru, bez snahu o analýzu a kontakt.

Vstup nám do sektoru a nastane sekec mazec, takto prostě se dal nejvyšší stupeň ostražitosti charakterizovat.

Centrum bedlivě sledovalo průběh zhmotnění Nelsonu a zaznamenalo i tu skutečnost, že Astránci ho nenechali bez povšimnutí.

Nelson byl ve stavu kuřete a Astránci ho nechali žít.

Znamenalo to, že Plán má velkou naději na uskutečnění. Splnil se předpoklad, že soustava Astran má k soustavě Sol pozitivní vztah. Dosavadní analýzy byly tedy zřejmě správné a vzrostla pravděpodobnost, že bude možno přikročit k další fázi Plánu.

Teď bude záležet na tom, jak přijmou Astránci představitele lidí.

&&&

„Vidíte to?“ rozječel se Petr. „To je válečná loď. Chystá se nás zničit. Oni nás zabijí!“

„Nezapomeň, že jsi mrtvý,“ řekl mu ledově Faraon.

„Běž do hajzlu s tou blbostí. To nevidíš, co je venku?“

Kvído se přitiskl Tereze k nohám. Hladila ho po zježených zádech. Třásl se, až mu cvakaly zuby.

„Myslím, že je to jenom rutinní opatření,“ ozval se Marek. „My jsme bitevní loď a celkem logicky k nám ti druzí pošlou taky bitevníka.“

„Co je to za loď?“ ptal se Faraon. Marek pokrčil rameny.

„Netuším. Naprostý výmaz paměti. Třeba se to dozvíme.“

„Od Melouna se dozvíš leda hovno,“ sekl po něm Petr. Trochu se zastyděl, že mu ujely nervy. Zapůsobil na něho Terezin klid.

„Tohle je kontakt,“ konstatoval Marek. „Podle všeho jsme jediní lidé na palubě. Celkem logicky bychom měli být součást kontaktu.“

„Jsme přece mrtví!“

„Pořád říkáš, že jsi živý,“ usmál se na něho Faraon. Tereza mlčela. Byla ve tváři bílá vztekem. Hladila psa, aby z toho teplého těla porostlého ježatou srstí natáhla co nejvíc pozitivní energie. Marek se otočil k Faraonovi.

„Právě tím si lámu hlavu. Docela chápu, že tu jsme jako zástupci lidské rasy.“ Petr něco posupného zahučel, nikdo si ho ale nevšímal. „Ti druzí budou chtít komunikovat s lidmi a proto tady jsme. Proč ale nás jako zástupce vytáhli z mrazáku?“

&&&

Čas Plánu neúprosně běžel. Od zhmotnění Nelsonu v sektoru systému Astran uplynulo dvanáct minut. Představitelé systému Astran vstoupili na palubu lodi. Nejvyšší stupeň ostražitosti bylo možno odvolat. Nahradil ho stupeň zvýšené ostražitosti. Znamenalo to, že palebné jednotky byly sice nadále aktivované, avšak nespustily by automaticky okamžitě po jakémkoli průchodu ze strany kohokoli do modrého sektoru. Příchozí by sice byl krytý, ale nastala by rutinní procedura přijetí. V podstatě by se dělo to, co probíhalo teď v systému Arkan. Nelson se tu materializoval a probíhalo přijetí, kryté válečnou lodí. Dalších osm, jak zbraňové ústředí prostřednictvím skenovacích proudů Nelsonu zaznamenalo, bylo v záloze na svých uzlových bodech prostoru. Mohly zasáhnout anebo se propadnout do hyperprostoru a tam se přeskupit.

Probíhala analýza situace. Jakmile setkání Astránců s lidmi bude úspěšné, přikročí se k druhé fázi Plánu.

&&&

Podlaha jídelny se pohnula a začala se propadat. Kvído se rozštěkal a Tereza si ho musela vsunout mezi kolena a stisknout. Petr naštěstí zmlkl a jen se vyděšeně díval ze strany na stranu. Marek si sedl a díval se nezúčastněně kamsi stranou. Faraon si založil ruce na prsou.

„Je to výtah,“ ozval se Marek.

„Ovšem,“ přisvědčil Faraon.

„Všechno připravili. Mají nějaký plán.“

„Jsme součást plánu,“ přisvědčil Faraon. „Jenom nevím, jestli je to dobře nebo špatně.“

„Jak pro koho,“ přikývl Marek.

„Hodnej, hodnej,“ hladila Tereza psa.

Podlaha klesla až na úroveň haly. Strop zůstal vysoko nahoře a obrazovka tam plála jako maličký čtvereček.

„Aspoň tu potvoru nevidíme,“ poznamenala Tereza, když vzhlédla.

Otevřel se oválný průchod a oni pochopili, že je to výzva.

Vykročili. Tereza uvolniola psa a ten zalezl pod židli, stočil se tam do klubíčka a vrazil hlavu mezi tlapy.

„Pojď, Kvído, pojď,“ vybízela ho Tereza.

„Musíme jít,“ řekl Faraon.

Vyšli tedy do haly. Zarazili se, když spatřili obnažený bok. To nebyla obrazovka, to byl skutečný průchod. Jak to, že neunikl vzduch? o brání kosmickému záření, aby proniklo dovnitř?

Napadlo je to všechny a bezděky se podívali na Koumáka Marka. Ten pokrčil rameny.

„Nějak je to vymyšlené.“

Terez se úkosem dívala na šarlatovou loď. Pozornot jí ale vzápětí upoutaly tři postavy Arkánců. Ti se otočili a pomalu plynuli k Pozemšťanům. Gaaktický tlumočník změnil postavení a zaujal místo mezi lidmi a Arkánci.

Meloun spěchal, aby držel s Arkánci krok.

„To je naše lidská posádka,“ ukázal svou končetinou na lidskou čtveřici, která poněkud vytřeštěně hleděla na Arkánce.

Buďte vítáni,“ ozval se Arkánec prostřednictvím tlumočníka. „Moje jméno je Vazír a to jsou moji náhradníci.“

„Já se jmenuji Jeremy Gaunt a to jsou moji přátelé Tereza Solarová, Marek Kos a Petr Bieber. Ještě máme sebou psa Kvída. Ten se vás ale bojí a schoval se.“

„Pes,“ opakoval Vazír. To je ne člověk, mám pravdu?“

„Ano. Je to zvíře. Má čtyři nohy. Neumí mluvit.“

„Ano, zvíře. Víme, že lidé jsou bytosti, které žijí v přátelství s jinými bytostmi. To je vzácný jev ve vesmíru.“

Tykadlo nad jeho hlavou se vlídně pohupovalo ze strany na stranu. „Bytosti schopné soužití s jinými bytostmi jsou dobré.“

„Jsme rádi, že to od tebe slyšíme, Vazíre.“

„Od prvního kontaktu uplynula dlouhá doba. Čekali jsme, až vyspějete a teď jste tady. Lidé z planety Sol.“

Galaktický tlumočník hovořil příjemně hlubokým vlídným hlasem.

„Kontakt, pomoc při prvních krůčcích. Šlo vám to rychle, sledovali jsme vás zpovzdálí. Pak jste se odmlčeli. Měli jste nějaké potíže?“

„Nevím o žádných, pane.“

„Nevadí, Hlavně že jste tady. Možná byly nějaké potíže a třeba i pokračují. Galaktické společenství vám pomůže.“

Vazír nakláněl své tykadlo k Faraonovi. Ten to pochopil jako přátelské gesto a nabídl Vazírovi ruku ke stisku. Lidská ruka a arkanské tykadlo od sebe dělilo pár centimetrů.

&&&

Všechny analýzy vedly k závěru, že setkání Arkánců s lidmi je úspěšné. Dalo se předpokládat, že Arkánci také sníží stupeň obezřetnosti.

Bude možno spustit druhou fázi Plánu.

Výpočetní systémy ustavičně propočítávaly procento předvídatelné úspěšnosti. Byly na devadesáti dvou. Až pravděpodobnost dosáhne pětadevadesátiprocentního limitu, druhá fáze se automaticky spustí.

&&&

Dotyk.

Tykadlo sebou škublo a jako bič odletělo, švihem dozadu, až se dotklo konečku Vazírova ocasu.

Faraon nechápavě spustil ruku.

„Ty nejsi… živý…“ řekl Vazír prostřednictvím tlumočníka.

Kouřové vejce zoranžovělo a vzápětí zrudlo.

„Už jsem pochopil, proč nás vytáhli z mrazáku,“ řekl najednou Marek. „Mohli sem poslat kohokoli, jakéhokoli člověka odkudkoli ze Země. Proč to neudělali?“

„Proč,“ zeptala se stísněně Tereza. Tušila odpověď.

„Protože všechny lidi na Zemi zabili.“

&&&

Ústředí spustilo druhou fázi Plánu. Limitu pětadevadesáti procent dosáhl systém odhadu úspěšnosti v okamžiku, kdy se tykadlo blížilo k lidské dlani.

&&&

S divokým štěkotem opustil Kvído svůj úkryt a řítil se do haly. Před galaktickým tlumočníkem se zarazil, tlapy se mu smekly po hladké podlaze, skoro se dotkl hrudí země. Bleskurychle se otočil, oběhl Terezu a pak se před ni postavil a zuřivě řval, cenil zuby a srst se mu na hřbetu ježila jako kartáč.

Roboti vyrovnaní v řadách vykročili a také technologické věže ožily.

To byla součást druhé fáze Plánu.

Jenže ten byl od začátku špatně nastaven. Pětadevadesát procent nestačilo. Druhá fáze spočívala v aktivaci automatů Nelsonu a ochromení systémů protivníka. Švihnutím svého hřbetního biče však Vazír stačil zapnout systémovou ochranu své lodě a ta předala pokyn oněm osmi záložním a v následujících nanosekundách přešel celý galaktický sektor do nejvyššího stupně ostražitosti.

Vazír si psa zvědavě prohlížel.

„Co chceš, příteli? Proč se zlobíš?“

Lidskému sluchu připadalo to, co teď vycházelo z galaktického tlumočníka, jako štěkání.

Kvído se pomaličku uklidňoval.

„Bráním přátele,“ zaštěkal. Tím začal hovor, který nemohl sledovat ani Faraon, ani Tereza , ani Marek s Petrem. Kvído a vejce na sebe štěkali a oni mohli zaznamenat jen to, že vejce ztrácí svou zlověstnou barvu.

Tereza se obrátila k Markovi.

„Jak to myslíš, že zabili lidi?“

„Jsou to roboti. Umělá inteligence. Někdy před dávnou dobou došlo ke kontaktu. Vždyť se o tom Vazír zmínil! Lidé zvládli techniku a pak se všechno zvrtlo a roboti převládli. Potřebovali někoho, kdo by sehrál lidskou roli. Měli jsme jim pomoci se sem dostat.“

„Proč?“

„Aby tady taky zničili všechno živé a ovládli galaxii.“

„To je silné kafe, co tady říkáš,“ ozval se Faraon.

„Jestli je to pravda,“ promluvil Petr., „tak se vám všem… omlouvám. Choval jsem se jako idiot.“

„Všichni jsme hráli hloupou roli v něčím plánu.“

„Tenm ale nevyšel,“ pokynul hlavou Marek.

Světla na technologických věžích hasla a řady robotů se začaly hroutit. Také TRAN 15 zvaný Meloun se zapotácel a padl na podlahu.

„Přátelé…“ ozval se galaktický tlumočník.

Trhli sebou. Vazír se k nim opět skláněl a jeho bičovité chapadlo bylo znovu skloněno k nim.

„Váš čtyřnohý druh mi všechno vysvětlil.“

„Co ten může vědět? Je to jen zvíře bez rozumu!“

„Všechno vidí a všechno slyší. A všechno si pamatuje. Chcete vidět ty obrazy, které mi předal?“

Nečekal na odpověď. V mlze uvnitř vejce se objevil obraz pusté ulice. Vzduchem prolétala jakási vozidla. Uvnitř byla prázdná. Jeden obraz střídal druhý. Obrazy světa bez lidí.

„Jsme jediní lidé, kteří zbyli?“ šeptala Tereza.

„Jediní živí a to ještě jenom napůl?“ doplnil ji Faraon.

„Určitě jsou někde lidé. Najdeme je a pomůžeme jim. Pomůžeme vám,“ dodal důrazně. „Nebýt vašeho přítele,“ pokynul chapadlem ke Kvídovi, „možná, že…“

Nedokončil myšlenku.

„Co chcete dělat?“ oslovil ho Marek.

„Stojí proti nám stroje a mají svůj plán. Ten pěkně otočíme a pak…“

„Pak nastane sekec mazec,“ řekla Tereza.

„Nerozumí, ale chápu,“ odpověděl jí Vazír.

&&&

Zbraňové ústředí systému Sol ve skalním komplexu ponořeném tisíc pět set metrů v prostoru vyznačeném vrcholy Dhaulágití a Manaslu přijalo informace o úspěchu druhé fáze Plánu v sektoru systému Arkanie bez emoce. Nezavládla tu radost.

Stroje se nedovedou radovat z úspěchu, ani želet prohry.

Po úspěchu Nelsonu je třeba přistoupit k třetí fázi. Bude třeba se zbavit Arkánců jako nežádoucího elementu a naložit s nimi stejně, jako byla vyřešena lidská otázka na Zemi a okolí. Až bude vyřešen systém Arkanie, přistoupí se k postupnému řešení i dalších sektorů Galaxie.

Jeden po druhém. Času je dost.

Stupeň ostražitosti byl snížen na základní stupeň, takže palebné jednotky byly ve vyčkávacím stavu.

Nelson signalizoval připravenost k návratu.

Dostal svolení a brzy se materializoval v modrém sektoru.

Tím zahájil třívteřinovou fázi, kdy byl kuře.

Jakmile pominula, nastal sekec mazec.