Do Pionýra jsem vstoupil ve čtvrté třídě, tedy v roce 1955. Ve čtvrté se začala učit ruština a vstupovalo se do Pionýra, celá třída – v naší škole, v Praze na Žižkově na Sladkovského náměstí. Učili jsme se nazpaměť pionýrský slib, učili jsme se pionýrský salutovat (pravá ruka šikmo před čelo, kloub palce nad pravé
Vše co nějak souviselo se Západem a s Amerikou obzvlášť bylo za mého dětství na pranýři, tabuizováno a pronásledováno. Žvýkací guma byla pokládána za symbol amerikánského Satana. V padesátkách se u nás ve Slapech reálně vzato nedala sehnat. Hledali jsme náhradní řešení. Někdo žvýkal vosk. Taky jsem to zkusil. Hned první pokus ukázal, že je
Dětství jsem prožil ve vesnici Slapy u Prahy, od mého necelého jednoho roku až do roku 1953 jsme tu bydleli na kopci zvaném Na Vyhlídce, nedaleko kostela. Z okna je vidět silnice do sousední vesnice Buš. Tudy přicházely pohřební průvody, vpředu kráčela muzika, místní občané. Na inštrumentech měli klipsny s notami. Nebožtíka očekával vykopaný hrob
Těžko říct, kdy do dětského světa vstoupila politika. Já ji vnímal hlavně ze stránek Dikobrazu, humoristického týdeníku, kam tak hezky maloval Antonín Pelc krvavého psa Tita na Trumanově řetězu. Pelc byl v zásadě slušný člověk a záhy toho nechal a jeho místo zaujal další kreslíř, Lev Haas. Vnímal jsem to jako politiku? Byly to srandovní
Do školy jsem chodil na Sladkovského náměstí, do někdejší žižkovské reálky. O kousek dál byla v ulici Dobrovolců konkurenční škola zvaná Palanda, neboť nesla jméno Palackého, o něco výš v Kubelíkově ulici byla Kubelíkárna. Byla to éra předtelevizní (v továrně na rádia pořád ještě laborovali s hadrem a dírou – viz 2. díl Zlatých padesátých),
Ve svém principu byly Vánoce v padesátkách stejné jako jsou dnes… jen pod stromečkem toho bylo míň (násobně). Pamatuji si na moje první vánoce, když mi byly tři, tedy v roce 1948: dostal jsem dřevěné figurky Indiánů a k nim náležel stan. Taky dřevěný. Hračka na mě udělala velký dojem, protože o dalších vánocích
V Praze V roce 1953 umřela babička a uvolnilo se místo v pražském bytě. Relativně uvolnilo. Dědeček v roce 1945, ještě za Němců, vzal na byt jistou paní Zajícovou s maličkou dcerou. Přišly o byt při bombardování. „Po válce bude bytů dost, Němci půjdou pryč,“ říkal dědeček. Němci šli, bytů však bylo potom ještě míň,
Zábavy jsme si moc neužili, přesněji, museli jsme si ji vytvářet sami. Televize nebyla. Kina byla laciná, po měnové reformě V ROCE 1953 stály lístky v Praze na Václavském náměstí od jedné do tří korun, zato se tam nic kloudného nehrálo. Stály se stametrové fronty před kasou do kina na ruské trháky. Hlídka v poušti – tam
Do školy jsem začal chodit v jednapadesátém roce a už druhý rok nás nahnali na brigádu sbírat mandelinku bramborovou. Američané se toho roku rojili, byli velmi zlí, na Koreu pouštěli bomby a morové mouchy a na nás mandelinku bramborovou. Měl jsem o tom přesnou představu. I na sirkách byl obrázek mandelinky, jak nám skáče padákem
Strach V Slapech jsme žili v závětří a milicionářský dupot tam z Prahy nebyl moc slyšet. Jen se to všechno zhoršovalo. Z koloniálu pana Hojáka udělali Bratrství. Kovář pan Dvořák směl ještě kovat koně, ve vsi fungoval i truhlář a kolář a samozřejmě i výrobce rakví pan Pešák, který zhotovil tatínkovi knihovny a mně opravil
