Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí. K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo
Zdá se, že vzpomínka na tuto pochutinu nosíme v sobě všichni jako něco mimořádně vzácného – kdo šumák pamatuje, září, když se o šumáku zmíním. Šumák, neboli šuměnka. Nasypalo se to do vody a ono to zašumělo, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy, dokonale chemické chuti. Matky nerady
Pokud se někdo zajímá o pražské tramvaje, mám pro něho link na speciální webovou stránku věnovanou tomuto tématu Já se omezím skutečně jen na vzpomínání. Kde začít? Asi u osoby konduktéra. V tramvajích se prodávaly lístky, a prodával je průvodčí (nebo paní průvodčí). Průvodčí měl na sobě černou uniformu s čepicí. Nosil na břiše bachratou koženou tašku s
Nevzpomněl bych si na to, jenže dnes jsme v kavárně Rybka na to zavedli řeč. Je fakt, že jsem v roce 1950, kdy mi bylo pět let, onemocněl spálou a léčili mě na Bulovce penicilinem (toto sdělení vyvolalo podiv: tehdy byl penicilin? Samozřejmě že byl, vždyť vyhrál 2. světovou válku!). A když mě propouštěli, byl jsem
V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly
Na poslední pokračování se ozval pan P.R., napsal: Dnes jsem si také přečetl o Vašem vstupu do pionýra. A hned mne zaujalo to, že jste chodil do základní školy na Sladkovského náměstí na Žižkově. Tam jsem chodil i já, ale později. Konkrétně v letech 1966-9. To už to tehdy byla takzvaná Střední všeobecně vzdělávací škola.
Do Pionýra jsem vstoupil ve čtvrté třídě, tedy v roce 1955. Ve čtvrté se začala učit ruština a vstupovalo se do Pionýra, celá třída – v naší škole, v Praze na Žižkově na Sladkovského náměstí. Učili jsme se nazpaměť pionýrský slib, učili jsme se pionýrský salutovat (pravá ruka šikmo před čelo, kloub palce nad pravé
Vše co nějak souviselo se Západem a s Amerikou obzvlášť bylo za mého dětství na pranýři, tabuizováno a pronásledováno. Žvýkací guma byla pokládána za symbol amerikánského Satana. V padesátkách se u nás ve Slapech reálně vzato nedala sehnat. Hledali jsme náhradní řešení. Někdo žvýkal vosk. Taky jsem to zkusil. Hned první pokus ukázal, že je
Dětství jsem prožil ve vesnici Slapy u Prahy, od mého necelého jednoho roku až do roku 1953 jsme tu bydleli na kopci zvaném Na Vyhlídce, nedaleko kostela. Z okna je vidět silnice do sousední vesnice Buš. Tudy přicházely pohřební průvody, vpředu kráčela muzika, místní občané. Na inštrumentech měli klipsny s notami. Nebožtíka očekával vykopaný hrob
Těžko říct, kdy do dětského světa vstoupila politika. Já ji vnímal hlavně ze stránek Dikobrazu, humoristického týdeníku, kam tak hezky maloval Antonín Pelc krvavého psa Tita na Trumanově řetězu. Pelc byl v zásadě slušný člověk a záhy toho nechal a jeho místo zaujal další kreslíř, Lev Haas. Vnímal jsem to jako politiku? Byly to srandovní
