Zábavy jsme si moc neužili, přesněji, museli jsme si ji vytvářet sami. Televize nebyla. Kina byla laciná, po měnové reformě V ROCE 1953 stály lístky v Praze na Václavském náměstí od jedné do tří korun, zato se tam nic kloudného nehrálo. Stály se stametrové fronty před kasou do kina na ruské trháky. Hlídka v poušti – tam
Do školy jsem začal chodit v jednapadesátém roce a už druhý rok nás nahnali na brigádu sbírat mandelinku bramborovou. Američané se toho roku rojili, byli velmi zlí, na Koreu pouštěli bomby a morové mouchy a na nás mandelinku bramborovou. Měl jsem o tom přesnou představu. I na sirkách byl obrázek mandelinky, jak nám skáče padákem
Strach V Slapech jsme žili v závětří a milicionářský dupot tam z Prahy nebyl moc slyšet. Jen se to všechno zhoršovalo. Z koloniálu pana Hojáka udělali Bratrství. Kovář pan Dvořák směl ještě kovat koně, ve vsi fungoval i truhlář a kolář a samozřejmě i výrobce rakví pan Pešák, který zhotovil tatínkovi knihovny a mně opravil
Sousedovic kluky Tondu a Bohouše Pokorné, Otu Tomáška a jeho sestru Jiřinu jsem obdivoval a miloval, víc ale oba Pokorné. Bohouš byl energičtější, než jeho bratr Tonda. Rád se oblékal podle módy. Slušelo se mít vlasy na havla, vzadu narovno zastřižené, nebo do srdíčka, s vyholeným krkem. Nahoře byl kohout, kokrhel pokud možno fénem vyfoukaný
Rádio Otec poslouchal Londýn a Svobodnou Evropu na pětilampovce Telefunken. Její veliké zelené „magické oko“ mě zajímalo víc, než nějaké „bum-bum-bum“ Londýna a „Dobrou noc a pevnou naději“ Svobodné Evropy. Líbil se mi záhadný otvor v přední stěně přijímače, zakrytý hrubě tkanou lesklou látkou. Vyptával jsem se tatínka, proč tam ten otvor je. „Už
Je mi osmdesát a to je nejvyšší čas začít psát paměti. Blbý je, že si prd pamatuju. Něco ale jo. Začnu tím, co je v životě vždycky nejlepší: dětskými léty. Jak se žilo v padesátých létech? Od roku 1946 do 1953 žila naše rodina ve Slapech u Prahy. Tam sahají mé nejstarší vzpomínky. Jak se
