V díle o sodovkách jsem se zmiňoval o těsnicích gumičkách uzávěrů sodovek Zátka. Psal jsem, že jsme si z nich cosi vyráběli a že už nevím, co to bylo. Určitě to byla nějaká hračka „samo domo“ – ten výraz ovšem je novější, tehdy se, myslím, nepoužíval. Ano, v prodeji byly hračky a snad existovala hračkářství,
Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? Pak dlouho nic – a vzpomenu na sportovní střelnice. Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale tápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde
Není toho mnoho, na co bych si vzpomněl, že bylo tenkrát lepší, než dnes. Pokud ale něco bylo lepší – rozhodně to byly sodovky. Sodovky a limonády – červená a žlutá – se prodávaly v silnostěnných lahvích, opatřených patentním porcelánovým uzávěrem s těsnící gumou, pěkně červenou, kulatou, a neméně patentním přidržovacím mechanismem z pozinkovaného drátu.
V roce 1953 bydlela naše rodina ještě ve Slapech. Tam jsem v září předešlého roku začal chodit do školy. Politika na mne doléhala jen hodně z dálky, přes silný filtr. Rodiče se báli přede mnou mluvit a když si chtěli něco o politice sdělit, hovořili německy. Posledně jsem se tu zmínil o měnové reformě, v
Kde začít? Nevzpomenu si na první setkání s autem. Na to si nevzpomene asi nikdo. Začnu tedy benzínovou pumpou. Ve Slapech nad Vltavou, kde jsme tehdy bydleli, stála benzínová pumpa. Tak krásná, že bych ji dnes chtěl mít tady v pokoji jako sochu. Kousek od dodnes existujícího hostince U Neužilů měl drogerii pan Domes. Po
Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí. K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo
Zdá se, že vzpomínka na tuto pochutinu nosíme v sobě všichni jako něco mimořádně vzácného – kdo šumák pamatuje, září, když se o šumáku zmíním. Šumák, neboli šuměnka. Nasypalo se to do vody a ono to zašumělo, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy, dokonale chemické chuti. Matky nerady
Pokud se někdo zajímá o pražské tramvaje, mám pro něho link na speciální webovou stránku věnovanou tomuto tématu Já se omezím skutečně jen na vzpomínání. Kde začít? Asi u osoby konduktéra. V tramvajích se prodávaly lístky, a prodával je průvodčí (nebo paní průvodčí). Průvodčí měl na sobě černou uniformu s čepicí. Nosil na břiše bachratou koženou tašku s
Nevzpomněl bych si na to, jenže dnes jsme v kavárně Rybka na to zavedli řeč. Je fakt, že jsem v roce 1950, kdy mi bylo pět let, onemocněl spálou a léčili mě na Bulovce penicilinem (toto sdělení vyvolalo podiv: tehdy byl penicilin? Samozřejmě že byl, vždyť vyhrál 2. světovou válku!). A když mě propouštěli, byl jsem
V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly
