Zásadní otázka
V rozhovoru s Lucií Hrdličkovou v televizí Prima vystoupil Václav Klaus. Vyjádřil se k rusko – ukrajinské válce, k Orbánově znovuzvolení a i politické situaci u nás. Do titulků na zpravodajských serverech se dostal svým uznáním Orbána jako svého jediného politického přítele a válku charakterizoval jako zástupný americko – ruský konflikt, který by měl skončit. Celý rozhovor lze shlédnout zde.
Václav Klaus je dnes soukromá osoba, má svůj Institut, v něm vynikají dva jeho souputníci Ladislav Jakl a Jiří Weigel. Nereprezentuje tedy žádnou politickou sílu schopnou se prosadit ve volbách, podnikl v tom směru několik pokusů, nejnápadnější byl krach Trikolóry původně založené Václavem Klausem mladším. V tomto smyslu ho nelze vnímat jako politika, nicméně jako myslitel a ideolog je originální, bezesporu svůj vliv na scéně má, a jeho slovům je třeba naslouchat a přemýšlet o nich bez předpojatosti.
Jeho postoj je dlouhodobě pevný. Vystupuje proti progresivismu ve všech jeho podobách a projevech ekonomických, politických i kulturních. Bojuje s ním zásadně a neúnavně. Je to boj obtížný už proto, že progresivismus nemá na rozdíl od komunismu pevnou strukturu. Zatímco komunismus byl od dob Leninova vítězství organizován vojensky hierarchicky, měl svůj řád a měl mechanismy korigující čistotu dané ideové linie, progresivismus je nestrukturované hnutí spontánně zrozené ve společnosti hojnosti, zaměřené na její proměnu ve prospěch nahodile stanovených ideálů. Ve své podstatě – vždy je zde proklamovaná náprava něčeho – je to ve všech směrech hnutí protestní (pokud hodnoceno pozitivně) či destruktivní (pokud nahlíženo negativně). Nemá jasnou vizi společnosti, jaký by měla být, více toho ví o tom, jaká by neměla být a na to upíná v dílčích směrech svoji aktivitu.
Souboj s progresivismem se tudíž podobá soubojem s mlhou. Ta je všude a nikde, nedá se uchopit za krk a rdousit, protože nemá hlavu a tudíž ani krk. Klaus si ve svém zápasu pomáhá nálepkováním. Jednou je to havlismus, jindy homosexualismus a ekologismus, kompletní seznam Klausem vynalezených ismů by vyšel na brožurku a mohl by ji vydat IVK. V přednáškách, článcích a rozhovorech s novináři to funguje, v politice těžko. Jím založená ODS mu odplula z dosahu a zavrhl ji už dávno. Věřil v synovu Trikolóru, upadla do suterénu. Jednu dobu se upnul na německou AfD, ale i tato strana má splihlé plachty. Momentálně je tu tedy poslední přítel Orbán jako ideový rezonant.
Viktor Orbán je bezesporu soustavný oponent evropského progresivismu a také jeho hlas má svůj význam a zaslouží nezaujaté studium a reflexi. Václav Klaus ale teď vystoupil ve vypjaté době s jeho podporou v naprosto specifické situaci. Ta už není v rovině ideové disputace, ta je v rovině politické podpory. Ve chvílích poklidu se lze dohadovat o čemkoli, od placatosti Země po nesmrtelnost chrousta, ale pak přijdou chvíle, kdy slovy Ježíše Krista je třeba volit slova, zda ano je ano a ne je ne.
Viktor Orbán se v této doslova historicky osudové situaci překreslování politických map chová sice nadále jako oponent progresivismu, ale především a hlavně a zásadně jako maďarský nacionalista a má podporu rozhodující vrstvy nacionalisticky smýšlející maďarské veřejnosti. Můžeme se na to dívat jakkoli, ale taková je realita, stejně jako je realita, že nacionalistická většina Rusů podporuje Putina a půjde za ním, ať jim skrze svůj propagandistický aparát naleje do hlavy cokoli. Putin rozpoutal válku a dal jasně najevo, že mu nejde zdaleka o Ukrajinu. V politickém žargonu se užívá pojem „dominový efekt“. Na něj Putin spoléhá. Disponuje i politickými a propagandistickými zbraněmi a zamýšlí jimi rozšířit vliv Ruska minimálně do oblasti někdejší Varšavské smlouvy. Nacionalista Orbán to ignoruje, zásadní otázku, co je větší zlo, vyřešil tak, že se v nacionalistické zaslepenosti stal spojencem Hitlera nové doby.
Miloš Zeman je jako Klaus také systémový protivník progresivismu – i Zeman má své nálepky, nenávidí pražskou kavárnu a progresivistické novináře by střílel, ale když si položil zásadní otázku, kde je větší nebezpečí, zdali v západním progresivismu anebo ruském agresivním nacionalismu, dlouho neváhal, zapřel vše co dosud říkal a činil, a volil postoj namířený proti nebezpečí z východu. Pochopil, že se změnily dějiny a svět teď bud ejiný. To je třeba ocenit a vyslovit tomu uznání, přes všechny jeho výstřelky patrně související s fyzickou nemohoucností a tudíž závislostí na mafiánském okolí, které si kolem sebe vybudoval, když byl ještě při síle.
Václav Klaus to nepochopil. Z nenávisti k progresivismu naskočil na nejpodlejší vějičku putinovské propagandy, že jde o zástupnou americko – ruskou válku. Až se konflikt bude jednou historicky hodnotit, vždy tady bude otázka první prolité krve a ta má odpověď absolutní a jednoznačnou do té míry, že ji musí uznávat on sám. Konstrukce „zástupné války“ je umělá a krkolomná, může rezonovat na sociálních sítích mezi rozumáři typu Miroslava Macka, ale dopad mít nemůže, jak strašně je v konfliktu s fakty a očividnou skutečností.
Politická slepota je horší než slepota fyzická, není tu pomoc v podobě bílé hůlky nebo psa. Politická slepota jde hlouběji než do suterénu, zavádí do politické žumpy a je tu nebezpečí, že právě tam Václav Klaus spadne. Byla by škoda, kdyby k tomu došlo, našlápnuto ale má.