Zítra začne Future Gate

Bude to už 9. ročník festivalu science fiction. Letos mám tu čest být v jeho porotě spolu s panem Ryanem Keatingem a Janou Bebarovou a budu tedy o jednotlivých filmech referovat. Už jsem mohl shlédnout první soutěžní snímek. Je to ruský film Sputnik režiséra Jegora Abramenka. Promítat se v pražském kině Lucerna kvůli Ukrajině nebude, ale v soutěži zůstává a viděl jsem ho on line. Cituji z průvodního mailu:
Jedná se o ruský film, jehož režisér momentálně aktivně osobně vystupuje na podporu Ukrajiny. Sdílí pravé fotografie a videa z války, petice, vydává prohlášení a aktivně se zapojuje do dění. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli film ze soutěže nevyřadit. Myslíme si, že takto odvážné občany Ruska bychom naopak měli spíše podporovat.

Naprosto souhlasím, statečných Rusů bychom si měli vážit. Nicméně, k filmu samému.
Je z roku 2020, inzerován je jako sci-fi horor a charakteristika sedí. Pojetí je tu zásadně odlišné od běžných amerických filmů žánru anebo jihokorejských, kterých je teď přehršel. Nejsou tu ohromující počítačem vygenerované vize. Vše má být očeň psychjologično a důraz je kladen na postavách a jejich vztazích. Hrdinkou je statečná a hrdá a proti zdi chodící vědkyně Taťána (hraje Oksana Akinšina) a kosmonaut Konstantin (Pjotr Fjodorov). Film je varianta na Vetřelce, Konstantin chytil aliena venku, když lítal v nějakém tomu spuntiku, a Taťána se ho snaží zachránit, zatímco padouši se snaží z aliena udělat zbraň. Ohromujícím způsobem originální  story to není, nicméně je to decentně natočené, pěkně v přítmí, s dunivou muzikou Olega Karpačeva. Dobře že tam nejsou počítačové kreace a taky se tam ani jednou nevisí za ruku, jak je nutno viset ve filmech amerických.

Díval jsem se na to na počítači a zároveň sledoval na mobilu zpravodajství z ukrajinské fronty. Což nepochybně můj vztah k dílu poznamenalo.

Takže ta hlavní poznámka o tom, jak je to rusácké.
Každý americký film tohoto druhu – počínaje originálním Vetřelcem – popisuje spiknutí vládních padouchů. Vždycky ale jde o aktuální americkou vládu. Tady je děj posunutý do roku 1983 do sovětské doby generálního tajemníka Jurije Andropova (moc by mě zajímalo, proč zrovna sem). Takže padouši, ano, ale nikoli padouši Putinovi, ale sovětští, Andropovovi, a ještě nejsou oficiální: jednají na vlastní pěst a v závěru vidíme kolonu aut soudruhů vyšších orgánů, přijíždějící napravit situaci na základě telefonátu předsmrtně se obrátivšího na dobrou stranu soudruha padoucha.

Prožil jsem v totalitě příliš dlouhou dobu na to, abych se režisérovi Abramenkovi za to vysmíval. Musel to nějak natočit a jinak to v Rusku nešlo. Ale nemůžu se ubránit pomyšlení: ukazují se tu poměry jakoby v Sovětském svazu, ale v reálu toto je a vždycky bude Rusko, temná země, která má zoufalé inteligentní, vzdělané a statečné intelektuály, jakým je jistě i Jegor Abramenko.

Sám ruský alien je docela pěkný kousek, dobře animovaný a jeho sliz je též působivý: