ZLATÁ PADESÁTÁ: Dětské hry

V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly dětmi.

Možná nejběžnější hra byla „na pikolu“. Jeden „pikal“, to znamená že počítal po smluvenou dobu, pak končil „před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jdu“. Po dobu pikání s nesměl dívat a hráči se poschovávali. Pikolující je pak hledal a koho spatřil, musel ho zapikat, to znamená, že musel doběhnout k pikole, třikrát zaklepat a volal: „raz, dva, tři – Pepík!“ Jednodušší verze byla „na schovku“, to bylo prosté hledání poschovávaných dětiček.

Další často hraná hra byla „král vysílá své vojsko“. Pravidla si už moc nepamatuju, bylo to nějaké prorážení kordonu, tedy řady dětí zaklesnutých do sebe lokty. Velmi ceněni byli dobře živení chlapečkové. Ti také vynikali v kohoutích zápasech (skákání na jedné noze, ruce založené na prsou, duelanti do sebe vráželi, kdo se dotkl oběma nohama země, prohrával). Hrálo se i „na vodníka“ – moc si nepamatuju, jak to bylo, myslím že jsme přebíhali nějaké vyhrazené území, kde číhal vodník, kdo byl lapen, stával se dušičkou, ovšem za specifických okolností mohl být osvobozen.
Zvláštní druh her byl spojen s barvami – například „pan čáp ztratil čepičku“. Pak se říkalo… „měla barvu barvičku…“ a ten kdo vyvolával, řekl třeba „modrou“ a všichni prchali a každý musel rychle nalézt něco modrého. Kdo byl přistižen mez modré, měl „babu“ a musel v dalším kole vyvolávat.
Bojová hra byla „na lupiče a na strážníky“ neboli na „lupy a na strály“. Detaily jsem zapomněl.
Specifické hry se hrály s kuličkami – hliněnými, prodávaly se v pytlíku v hračkářství, ceněny byly skleněnky a cíněnky, měnily se za hliněné kuličky v přesně daném poměru. Vzpomínám na pana Pluhaře ze sousedství. Už tenkrát jsem chápal, že to byl docela opilec, ale pro dětský svět měl jiné podstatné vlastnosti. Uměl skvěle plést velikonoční pomlázky. Ale ne ty obyčejné, dělal je a) z červených vrbových prutů, ale b) s bambulí – pro názornost přidávám jedinou  fotku, kterou se mi podařilo vygooglit. Nemlich takovou uměl pan Pluhař. Pokud o ty kuličky, on byl fenomén. Mám ho před očima, přichází vratkým krokem, zastaví se nad námi a přihlíží našemu pachtění. „Pusťte mě k tomu,“ nešlo odmítnout. Vyhlédl si nejvzdálenější nehratelnou kuličku, zapřel za ni ukazovák, přitiskl palec (prsty měl černohnědé od cigaret), cvrnkl a kulička dopadla do důlku. Pak se vztyčil a šel na panáka.

K hrám patřila rozpočítávadla – snad každá začínala nějakým rozpočítáváním. Nejčastější bylo:
„En ten týky / dva špalíky / čert vyletěl / z elektriky / bez klobouku bos/ natlouklo si nos / boule byla veliká / jako celá af / ri / ka ! /“ Každé znaménko „/“ znamená ukázání prstu a na kom zůstal prst jako na posledním, ten byl „ten vybraný“, k čemukoli. Rozpočítávadel bylo mnoho, ještě si pamatuju na „En ten tyciól, cukr karfiól, ava výva vývo ven.“ Prostinké, ale účinné. Kolem rozpočítávání byly hádky, jelikož zkušený rozpočítávač věděl, kolik slabik, respektive těch „/“ rozpočítávadlo má a dovedl to zaonačit tak, aby los padl na specifickou osobu.

Když to po sobě čtu v éře autíček na rádio a plejstejšnů, připadám si jako Erben.