ZLATÁ PADESÁTÁ: Šumáky a mejdlíčko

Zdá se, že vzpomínka na tuto pochutinu nosíme v sobě všichni jako něco mimořádně vzácného – kdo šumák pamatuje, září, když se o šumáku zmíním.

Šumák, neboli šuměnka. Nasypalo se to do vody a ono to zašumělo, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy, dokonale chemické chuti. Matky nerady viděly šumáky, protože se obecně vědělo, že šumáky leptají žaludeční stěnu. Nedivil bych se, kdyby leptaly celý trávicí trakt!

Bývaly různé šumáky. Některé byly v pytlíčcích v podobě jemných krystalků – neklame-li mě paměť, na pytlíčku byl namalován kuchaříček v bílé čepici, s nadšením ve tváři lemtající božský nápoj šumák.

Šumáky se vyskytovaly nejčastěji v podobě kostek. Některé byly kropenaté, tedy obsahovaly jak barvivo a cukřivo, tak šumivo v jednom kompaktním celku, jiné ale byly ve dvou kostkách. Jedna s barvivem, cukřivem a chutivem, druhá byla jedovatě bílá a ta byla původce šumění.

Šumák skýtal největší rozkoš při lízání. Byla by zajímavá statistika, kterou už nikdy nikdo neudělá, kolik šumáků bylo sypáno do vody a kolik bylo lízáno. Měli jsme odřené, nepřirozeně červené jazyky! Lízaly se obě kostky najednou, ale postupně, jak člověk propadal této mánii, přikláněl se k bílé kostce na úkor kostky barevné. Zvrhlíci – i já se stal zvrhlíkem – nakonec zahazovali barevnou kostku a kdo dopadl tak, jak já, chroupal bílou kostku.
Odtud byla cesta k těžkým žaludečním potížím velmi krátká.

Šumáky měly obchodní název TIKI, nevím, co to znamenalo. Naposledy jsem se setkal se šumáky na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem dělal grafika v novinách a konzumoval šumák po litrech. Teď, při psaní, jsem se podíval přes Google, jestli šumáky přežily do jednadvacátého století. Ano, nabízí je na př. firma Matyska a.s. v Bystřici pod Hostýnem coby „instantní nápoj“. Bože můj, instantní nápoj, to jsou mi konce!

Šumákův příbuzný bylo mejdlíčko. Jak ho popsat? Prodávalo se to v cukrárně za nepatrný peníz. Grok tvrdí, že stálo „korunu za pět kusů bonbónů“, z čehož plyne, že o mejdlíčku ví fakt prd. Nebyly to bonbóny ale tabulky! Něco jako čokoláda, tedy destička rozdělená na obdélníky, myslím tři řady ve dvou sloupcích, ale přísahat nechci, opravte mě. Měly různou barvu, žluté, růžové a myslím že ji zlověstně zelené. chutnalo to příšerně, ale princip byl v tom, že po čase ta příšerná chuť přešla do fáze ještě horší chutě a museli jste si prásknout další mejdlíčko, aby se ta hnusná chuť přetloukla. Byl to uzavřený kruh.

Jak jsem se z něho vymanil nevím, ale jisté je, že teď mám u ruky whisky a ne mejdlíčko.