ZLATÁ PADESÁTÁ: Vánoce v padesátkách (8)

 

Ve svém principu byly Vánoce v padesátkách stejné jako jsou dnes… jen pod stromečkem toho bylo míň (násobně). Pamatuji si na moje první vánoce, když mi byly tři, tedy v roce 1948: dostal jsem dřevěné figurky Indiánů a k nim náležel stan. Taky dřevěný. Hračka na mě udělala velký dojem, protože o dalších vánocích jsem si říkal „loni jsem dostal Indiány‟ a pak „předloni jsem dostal Indiány‟ a tak mi uvázli Indiáni v paměti. Jako dárek musela být hračka, šála a čepice se za dárek – v dětském světě – nepovažují. Tak to bylo a jistě je dodnes.

Jednou jsem dostal pod stromeček stavebnici Pražského hradu. Byl to rozsáhlý model, v paměti ho mám tak metr dlouhý: dřevěné paláce i chrám svatého Víta, gotické fiály tam byly znázorněny naostřenými špejlemi.

Po moha letech jsem se potkal s Ivanem Steigerem. Nedávno zesnulý kreslíř byl v emigraci a po převratu zase doma velký sběratel hraček. Zmínil jsem se mu o tom hradu.

„Kde ho máte?‟ vybafl na mě. Marně jsem mu vysvětloval, že z celé té sestavy nezbylo nic, ani jeden domeček. Věděl o té hračce a bolestně mu chyběla ve sbírce.

Rodiče měli velké problémy se sháněním i té jedné hračky. Už jsem tu psal, že až do roku 1960 tu a tam v Praze přežívali soukromí obchodníci. Zmiňoval jsem se o hračkářství pana Jůzy nedaleko Sladkovského náměstí. Doslova kouzelný byl krámek v Černé ulici (mezi Myslíkovou a Opatovickou), tam byly k mání kouzelnické potřeby pro domácí zábavné kouzelničení.

K jedněm vánocům jsem dostal skutečně krásný dárek: cínové vojáčky. Ono je víc druhů cínových vojáčků. Netuším, kde to můj táta sehnal, nikdy mi to neřekl. Byl to typ plochých figurek, jak se dovídám, od 18. století se to hodně provozovalo v Norimberku a dalších městech. Vznikají rytím do břidlicových kamenů a následným odlitím a pečlivým malováním. Já holt byl kluk pitomá a nechal jsem je válet na zemi a dodnes si vzpomínám, jakou lítost a bolest jsem pocítil při každém „křup‟, když jsem na vojáčka šlápl. Ale ani bolest mě nedonutila vojáčky pořádně uklízet, nezbyl jediný. Takhle vojáčci vypadali:

Však proto říkám: hračky nepatří dětem do ruky!

Ať bylo jak bylo, slavily se Vánoce. Ze strany režimu byly tlaky na prosazení Dědy Mráze, v tomto ohledu ke kuriozitám patří projev tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého.

Režim ale moc netlačil na pilu. Jen ve školách se pořádaly jakési „jolky‟, vánoční besídky. Vánoce se ale nikdy nepodařilo vygumovat. Naopak, zpívali jsme si v rokenrolovém rytmu písničku „Děda Mráz není náš, je to ruský šmelinář…‟

Pod největším atakem je Ježíšek i Vánoce v křesťanské podobě až v dnešní době, ale na to ať vzpomíná někdy jindy někdo jiný.