ZLATÁ PADESÁTÁ: Vesnické funusy

Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme na kopci, na samém konci uličky vedoucí od kostela k rekreačnímu objektu Sázava. Ten za války patřil Hitlerjugend, po válce naší armádě a té patří dosud. Leteckých základen se armáda vzdá ochotněji než míst, kde se lampasáci mohou povalovat – leda bych se zmýlil, už jsem tam dlouho nebyl. Třeba se už nepovalují.
U slapského kostela je hřbitov a tam ukládají k poslednímu odpočinku občany slapské i přespolní, z obce Buš. Do školy jsem měl chodit kolem kostela a hřbitova, jenže úhlopříčně to bylo kratší. Stačilo přelézt nízkou zídku, prokličkovat mezi hroby a škola byla hned vedle vrat. Takže jsem se znal s hrobníkem a můj otec říkal svým přátelům:
„První hřiště mého syna byl hřbitov a jeho první hračka byla lidská lebka.“
Nebyla to úplně pravda, ale ani úplně nepravda.
Před funusem pan hrobník konal přípravy. Vykopal hrob a zakryl ho prkny a v márnici připravil máry. Rakev vezli vždycky ve voze – navlas stejném, jaký pak sehrál velkou roli ve filmu Sedm statečných. Před vozem kráčela kapela, sestávající z místních občanů. Každý zde uměl hrát na nějaký nástroj, najmě dechový. Na trumpetách a klarinetech měli ti mužové připnuté zlaté klipsny s notami. Nesměl chybět muž s bubnem a činelista.
Když zemřel Slapský, sláva trvala krátce, ale zato když šel průvod z Buše vzdálené 2 km, smuteční pochody doléhaly dlouho. Důstojným tempem se průvod přibližoval pomalu, vpředu kapela, pak vůz, následovala plačící rodina a za ní kvílející stařeny a posléze ostatní občané.
Naše sousedka zvaná Babí, vdova po pošťákovi , na žádném pohřbunechyběla . Počínala si profesionálně. Dovedla hospodařit se vším, i s časem. Do poslední chvíle pracovala v hospodářství. Krmila drůbež a při tom promlouvala:
„Tak to máš za sebou. No vidíš, pacholku. Tak ses tu roztahoval. Nic ti nebylo recht. Všechno bys chtěl sežrat. Dobře ti tak, pacholku.“
Pak, když udeřila hodina nezbytnosti, umyla si ruce a tvář, převlékla se do kvílecího a za chvilku už se vřadila mezi ostatní stařeny a bylo slyšet její nářek:
„To je neštěstí! To je neštěstí! Proč jsi nám ho odebral, Bože? To je neštěstí!“