ZLATÁ PADESÁTÁ: Životní styl (1)

Je mi osmdesát a to je nejvyšší čas začít psát paměti. Blbý je, že si prd pamatuju. Něco ale jo. Začnu tím, co je v životě vždycky nejlepší: dětskými léty. Jak se žilo v padesátých létech? Od roku 1946 do 1953 žila naše rodina ve Slapech u Prahy. Tam sahají mé nejstarší vzpomínky. Jak se tehdy žilo? Pokusím se o tom vyprávět, stručně, abych nenudil.

Slapy v padesátých létech byly vesnice jak se patří, jako z Baara.

Pozemek našeho domu sousedil s vojenskou ozdravovnou. Z druhé strany bydleli manželé Pokorní a vedle nich o kus dál od nás rodina Tomáškova.

Jejich jednopatrové domy byly vybudovány podle stejného mustru.

V přízemí byl především chlév, potažmo stáj. Pokorní chovali krávy, vždycky kozu, někdy prase a samozřejmě množství husí, kachen a slepic. Tomáškovi byli mohovitější a kromě toho měli i koně. V přímém sousedství chléva byla „sednice“. Byla to místnost s přímým vstupem zvenku, snad chráněným malou předsíňkou. Dominovala jí veliká kachlová kamna s pecí. Na peci spávala babí Pokorná, bývalá pošťačka. Podle fotek soudím, že jí mohlo být sedmdesát, osmdesát, ale třeba jí bylo mnohem méně, tehdy se na vesnici stárlo rychle. Pod pecí bydlela kuřata a kachňata a housata za nizoučkou ohrádkou z prkna na pět palců vysokého. To byla Mengeleho míra. Jakmile havěť vyrostla, aby prkno přeskočila, šup s ní do lágru, do velikého kurníku a brzy na to do plynu, rozuměno pod nůž. Mladí, tedy rodiče se dvěma syny, Bohoušem a Tondou, bydleli v patře v jedné místnosti všichni dohromady. Chodilo se tam po dřevěných schodech vedených venkem, s podestou krytou žudrem s dřevěnými trámky. Mě se tam „u mladých“ líbila toaletka paní Pokorné, s mramorovou deskou se zapuštěným umyvadlem a flakónem na vonění s rozpracovačem a gumovým balónkem. Močili všichni do nočníku, na velkou chodili přes bahnitý a slepičinci pokrytý dvůr do kadibudky u hnojiště. A vodu samozřejmě všichni čerpali v obecní pumpě, která stála těsně u zdi hřbitova.

Nebyl to jen dům, bylo to „hospodářství“. Krávy dávaly mléko a babí z něho tloukla máslo v ruční máselnici. U silnice měli Pokorní kus pole. Pan Pokorný, který už nebyl zemědělec, pokud vím zedničil a pak pracoval na stavbě Slapské přehrady, po práci zapřahal krávy a oral pole. Kluci mu samozřejmě museli pomáhat. Měl také secí stroj, ale už ne sekačku. Obilí sekal se svými syny kosou. Z mouky vlastní výroby pekla babí chleba v chlebové peci nahoře na půdě, vždycky několik pecnů najednou, které vydržely, myslím, aspoň čtrnáct dní.

Pan Tomášek byl jak řečeno mohovitější. Měl koně k zápřahu a obilí sekal samovazem. Ten se mi moc líbil, a nejvíc špagátky na vázání snopů. byly konopné, pořádně drsné, s červenými dřívky na konci; samovaz je dokázal sám zauzlovat. Vlastnil i lokomobilu a mlátičku poháněnou koženou transmisí. Stroje skladoval ve veliké stodole na druhé straně ulice, tedy spíš cesty. Po žních měl za stodolou stoh, ve kterém jsme si dělali tunely a úkryty. Byla to zábava, kterou dnes nechápu: rozkoš z vrtání byla krutě zaplacena inkasem milionu osin, které se zadíraly do kůže na celém těle. Choval i včely a když sbíral med, paní Tomášková dávala nám dětem na talíři celé plástve i s mrtvými včelami. Med to byl omamný, tmavý, nasbíraný dělnicemi v borovém lese.

Pan Pokorný na pana Tomáška žárlil pro jeho bohatství a nemluvil o něm nejlíp. Naopak pan Tomášek na pana Pokorného hleděl svrchu. To jim nebránilo chodit společně na ryby. Měli dlouhatánské bambusové pruty s korkovými držadly. Do nich se zapichovala udice. K dětským povinnostem patřil lov žížal. K němu bylo potřeba vyrobit z ořechového listí a vody tlučením v plechovce smrdutou zelenou vodu, kterou jsme nalévali do žížalích dírek v zemi. Po chvilce červi vylézali a šup s nimi do krabičky. Pruty se mi líbily, chycení kapři také a nejvíc jejich vyvržené měchýře, dušičky jsme jim říkali. Když uschly, šlapali jsme po nich, aby byla rána. Kapry chytili vždycky, štiku občas. Té pak usekli hlavu a přibili ji na trámek žudra v patře. Pan Tomášek měl těch štičích hlav třikrát víc, než pan Pokorný. Dodnes nechápu, proč tomu bohatšímu Tomáškovi braly štiky líp, než chudšímu Pokornému. Asi měli pravdu Indiáni když říkali, že Manitou má rád bohaté a úspěšné.

Tohle je fotka z Wikipedie, jen pro ilustraci, jak asi takový tandem s transmisí vypadal. Pan Tomášek to měl už modernější, než je tady na obrázku. Všechno mu sebrali a zkurvili. Tak to chodí, haj hou.