ZLATÁ PADESÁTÁ: Stalinův pomník

Stalin… Copak asi děti věděly o Stalinovi? Jak které. Ovšem ta hrůza byla obrovská, komunismus v té době ukazoval, co dovede. V rodině mé zesnulé ženy Michaely byli dva muži v těžkých žalářích, jeden byl původně určen k smrti, pak si odseděl „pouhých“ dvanáct let – ale vyprávěla mi, že ani v takto postižené rodině se nikdo neodvážil špitnout. Nebo spíš právě proto se neodvážil špitnout před dítětem. Dětská komunita, jak si ji pamatuju, nahlížela Stalina hlavně jako vojáka, vítěze nad Hitlerem. Jeho portrét visíval ve třídě, hned vedle Klementa Gottwalda. Už v šedesátých létech, coby gymnazista, jsem na školní půdě objevil zastrčený portét Stalina – někdo ho tam schoval. Byl rozbitý, vypadával z rámu. Ukázalo se, že pod Stalinem je Beneš a pod Benešem Hitler a pod Hitlerem zase Beneš a pod Benešem Masaryk… Historie se vrstvila a vrstvila, až skončila na půdě.

Stalina jsme vnímali z filmů – tam ho pojímali jako geniálního stratéga, moudrého, uvážlivého. Důležitou rekvizitou byla dýmka. Ta symbolizuje klid – dýmku nemůže kouřit žádný cholerik! Viděl jsem dokonce Stalina ve filmu Pád Berlína – jak jsem o tom psal v pokračování o sovětských filmech.
Obrovskou atrakcí byla stavba Stalinova pomníku. Obdivovali jsme monumentalitu díla – knoflík na pomníku byl větší než dospělý muž! Těsně před ukončením se šířily vtipy, možná jedny z prvních politických vtipů, jež jsem vzal na vědomí:

„Víš, že v Pařížské ulici stojí dělo““
„???“
„Voni vystřelej Stalinovi voko a bude z něho Žižka!“

Pak se taky říkalo, proč má Stalin na pomníku ruku za klopou kabátu. Že prej chtěl pomník zaplatit a zkameněl, když mu řekli, kolik stál.

V soklu pomníku bylo Stalinovo muzeum. Byli jsme se tam se školou podívat, vedla nás paní učitelka Milica Čápková. Zlobivý žák Vašek Krákora chroupal při prohlídce jablko. Byv pokárán, přestal chroupat, jenže nevěděl, kam ohryzek uložit, nikde nebyl koš. Strčil ho tedy do nosní dírky sádrové makety Stalinovy hlavy. Hlídač si toho všiml a to byl panečku průser! A kdyby si někdo dal dohromady, že Krákorův tatínek býval za první republiky policajtem a že má doma policajtskou přilbu a pendrek (byl jsem tam jednou a zeptal jsem se pana Krákory: „A tím pendrekem jste bil dělníky?“), tak to by byl průser kosmických rozměrů.

Velkou atrakci byla levá strana pomníku. Říkalo se, že pomník zobrazuje frontu v krámě. Do značné míry to tak bylo. Velkou pozornost ale poutala postava uvědomělé soudružky  na třetí pozici za Stalinem. Ostražitě se rozhlíží, jestli někdo nejde a vojín za jejími zády taky bděle kouká, zatímco ona mu sahá, na… No, kdyby to měl být penis, byl by to fakt pořádný utahovák, ale lidi si to tak vykládali a měli z toho upřímnou radost. Hlavně z toho, že se s tím nedalo nic dělat.

Co by se dalo dělat? Grok mi pomohl vyhledat detaily patálie s jinou sochou, tentokrát to bylo ne v padesátých, ale šedesátých létech a bylo to na Hradě.

V roce 1963 byla odhalena na nádvoří před Starým purkrabstvím (nedaleko Černé věže a Domu československých dětí) na Pražském hradě bronzová socha „Mládí“ (někdy nazývanou „Radostné mládí“) od sochaře Miloše Zeta (1920–1995). . Socha znázorňuje nahého chlapce/mladého muže v realistickém stylu. Původní verze měla detailně modelovaný penis. Komunistické pohlaváry (konkrétně se traduje, že manželka prezidenta Antonína Novotného) pohoršila „neslušnost“ nahého chlapce před Domem dětí. Sochař Miloš Zet musel penis „rozmlžit“ – tedy upravit sochu do víceméně bezpohlavní verze (odstranit nebo zakrýt detaily). Později (pravděpodobně ještě za Novotného nebo krátce poté) někdo „nahoře“ změnil názor a penis byl soše vrácen v původní podobě. Socha pak stála desítky let a stala se turistickou atrakcí – průvodci turistům říkali: „Sáhněte si na chlapcův penis, přinese vám to štěstí“ (nebo podle jiné verze pomáhá s plodností). Genitálie byly od toho lesklé od dotyků (vidíte vlevo na fotce). Socha byla v roce 2018 odstraněna kvůli rekonstrukci purkrabství (chtěli vrátit renesanční vzhled nádvoří a přizpůsobit ho pro Letní shakespearovské slavnosti). Od té doby je v depozitáři Galerie hl. m. Prahy a čeká na nové umístění, sděluje Grok.

Zpátky k pomníku Stalina. Představoval jsem si, že by sochař Švec musel rozmlžit partii se soudružkou a rukou na vojákově poklopci. Nešlo to ze dvou důvodů. Socha byla moc veliká a hlavně, sochař Švec se zasebevraždil.

Když pomník zbourali, muzeum v soklu zrušili a stal se z něho na dlouhou dobu krecht na brambory. Na místě pomníku dodnes nic není, jenom tam stojí metronom (krásný artefakt) a mládež na rovné ploše jezdí na bruslích a prkýnkách. Prej jim to chtějí zakázat. Nedivil bych se. To místo musí být prokleté…