Ivana Gálová: Amaurosis

Při své odpolední cestě z úřadu Josef potkal slepce.

Josef viděl ve svém životě už mnoho slepců, a nikdy to pro něj neznamenalo víc než letmý pocit soucitu. Nyní mu ale znova a znova bůhvíproč přicházela na mysl otázka , v jakém světě vlastně takový nebožák žije, nevidí-li obrysy budov, světla, stíny, nebo koruny stromů v aleji, kterou se svou bílou holí prochází.

Myšlenky na slepce ho neopustily, ani když vešel do svého bytu a pověsil svůj klobouk na věšák v předsíni.

Byly to myšlenky natolik neodbytné, že Josef vytáhl svůj kapesní šátek, zavázal si oči a vydal se na procházku po bytě, aby si dokázal lépe představit slepecké vnímání světa.

Vida, není to zas tak těžké, řekl si Josef. Když si ale sundal šátek z očí, byl nadmíru překvapen.

Jeho vlastní byt mu zničehonic připadal, jako by se na něj díval očima cizího člověka.

Uvědomil si, že poslepu došel do místa v bytě, kam by nikdy jako vidoucí nepřišel. Nikdy za celou dobu, kdy v bytě přebýval, se nestalo, že by jeho kroky vedly na toto místo mezi knihovnou a stojanem na květiny, ze kterého pokoj vypadal zcela jinak než obvykle.

Zkoušel se zavřenýma očima najít v bytě další neznámá místa, ale už se mu to podruhé nepodařilo. Vždycky si byl jist, kde se právě nachází, i když se několikrát otočil na místě a pak se vydal náhodným směrem.

Nicméně byl svým novým zájmem natolik posedlý, že se rozhodl dokonce, jakkoliv mu to samotnému připadalo jako bláznivý nápad, dojít z úřadu domů bez pomoci zraku.

Předpokládal, že to nebude příliš obtížné. Kancelář nebyla daleko od jeho bytu a cesta vedla přímo, pouze na konci ulice bylo nutné odbočit doprava.

Uvažoval, že si vezme na tento experiment slepeckou hůl, aby si dodal větší jistoty při chůzi, nakonec ale tuto myšlenku zavrhl a spokojil se s běžnou vycházkovou holí, protože nechtěl budit nadměrnou pozornost. A skutečně, se zavřenýma očima kráčel po známé ulici tak sebejistě, že žádný kolemjdoucí jistě nezaznamenal nic mimořádného. Trochu se obával, aby nenarazil do jiného chodce, ale brzy zjistil, že když se bude držet blíže u domu, toto nebezpečí není nijak veliké.

Brzy došel na konec ulice, kde bylo třeba odbočit. To nebyl pro Josefa velký problém, nahmatal roh budovy a dal se doprava. Horší bylo najít poslepu správný dům, Josef si ale uvědomil, že na domě, kde bydlí, je zvláštní zdobená poštovní schránka, kterou brzy po hmatu poznal.

Otevřel domovní dveře a vystoupal po schodišti, přidržuje se zábradlí, až do svého patra. Tam konečně otevřel oči, protože usoudil, že experiment, který si sám stanovil, dopadl úspěšně a teď si může už jako vidoucí člověk dovolit zasunout klíč do zámku.

Klíčová dírka ale kladla nezvyklý odpor. Pak se dveře otevřely a Josef ke své hanbě zjistil, že omylem vystoupal o patro výš, než se nacházel jeho byt.

Byla to natolik trapná situace, že Josef nevrlému sousedovi nic nevysvětloval, zamumlal nějakou zběžnou omluvu a pádil po schodech dolů až na ulici.

Po nějaké době, kterou strávil uklidňující procházkou, se rozhodl, že se konečně vrátí domů, tentokrát bez jakýchkoliv výstředností.

Při cestě domů ho trochu překvapilo, že obraz ulice neodpovídá tomu, jak se mu jevil předtím.

Dokonce i náhodní kolemjdoucí, které sice neznal, ale jejich podoby mu utkvěly v paměti, protože potkával každý den tytéž osoby, vypadali jinak.

Příliš nad tím ale nepřemýšlel.

Došel ke svému domu, a znovu vyšel po schodech, tentokrát do správného patra. Pociťoval při tom jistý vděk, že přece jenom vidí a jeho život je tak o mnoho snadnější než život slepce.

Tentokrát se mu podařilo bez potíží zasunout klíč do klíčové dírky a odemknout dveře. V předsíni se ale zarazil. Když si chtěl jako obvykle pověsit klobouk na věšák, zjistil, že už tam nějaký klobouk visí a nechal si ho tedy na hlavě. Kromě toho byla v předsíni spousta jemu neznámých svršků.

Chvíli váhal, ale pak vešel do jídelny. U stolu seděla dvojice starších manželů, kteří zrovna večeřeli. Zařízení pokoje bylo stejné, jaké by Josef ve svém bytě očekával, jen jaksi omšelé.

Žena s mužem k němu udiveně od stolu vzhlédli.

Jakkoliv byla situace absurdní, Josef si uvědomil, že má stále na hlavě klobouk a rychle ho smekl.

„Omlouvám se, jde tady zřejmě o jisté nedorozumění“ řekl. „Tady je byt pana Josefa ….ského.“ řekl.

„Ten tady kdysi bydlel“ řekl muž sedící na Josefově polstrované židli a napíchl si na vidličku kousek tlačenky.“ „Pak se záhadně ztratil a tuším, že byl prohlášen za mrtvého. Jak jste se sem vlastně dostal?“

Nějakou dobu zůstal bezradně stát před vchodem domu.

Pak ho napadla spásná myšlenka.

Vytáhl z kapsy šátek, zavázal si oči a vešel do domu. Stoupal pomalu po schodech, přičemž nadmíru pečlivě odpočítával patra, aby se dostal ke svému bytu. Odemkl, pověsil si klobouk a poslepu se vydal do jídelny. Cítil pod rukama známé kusy nábytku, botník, komodu, pianino, pak nahmatal svoje houpací křeslo a s úlevou do něj usedl.

Slepcům není co závidět, řekl si, když si konečně sundal šátek a rozhlédl se po důvěrně známém pokoji.

Povídání o povídce Ivany Gálové bude zítra.