O PSANÍ: King je král

Zesměšnil bych se, kdybych se vám pokoušel představovat Stephena Kinga. Ano, jsou lidé, kteří nevědí kdo King je a nečetli od něho ani řádku (jakkoli pravděpodobně viděli aspoň jeden film podle jeho románů natočený), ale ti pravděpodobně nečtou Digineff. Chci se teď zastavit nad jeho mimořádnou knihou Memoáry o řemesle – O psaní.

V názvu je řečeno vše. Půlka obsahu je věnována jeho životě, těm temným, průserovým stránkám. Nedočteme se, jaký je to pocit být autor vydávaný po celém světě v úhrnu milionů výtisků. Je to skvěle napsané, ale soustředím se na část O psaní.

Poprvé jsem četl knihu už před lety. Zajímalo, co o psaní napíše Mistr Kingova formátu. Už tehdy mě zaujala teze, ke které se vrací. Dá se vyjádřit nějak takto:

Zaveďte hrdinu do maléru a pozorujte, jak se z něho vybabrá.

Pokládal jsem to – a stále pokládám – za zásadně důležitý princip. Vzpomeňme, kde všude funguje: Robinson ztroskotá na ostrově. D´Artagnan cestou do Paříže přijde o doporučující dopis a zaplete se s mušketýry. Vichřice odnese balón až na Tajuplný ostrov. Anebo, často připomínám: Řehoř Simsa se probudí jako obrovský šváb.

Tohle „uvržení do maléru‟ netřeba brát doslova. Nemusí jít zrovna o malér typu ztroskotání. Chce se tím říct, že příběh má začít rozehrávkou, uvedením do situace. Je to rozdání karet. Je to rozestavení mužstev na fotbalovém hřišti. Něco se stane. Vybuchne atomová bomba. Maruška spatřila Pepíčka. Od té chvíle jede příběh.

Z praxe lektora a porotce literárních prací znám opačný přístup.

Autor navodí atmosféru, čaruje se slovy, ukazuje mlhy na blatech a hru světel v mracích, načež story vrcholí: a vybuchla atomová bomba. Přiletí Mimozemšťané. Zjistí, že je mrtvej a jeho život se mu zdál. Čáry máry fuk, senzační odhalení. Autor počítá s tím, že ohromující překvapení je něco jako odškodnění za to, že po dobu četby iks odstavců a často desítek stran vodil čtenáře za nos.

V této souvislosti ale podotknu, že sám King je autor sáhodlouhých románů, především horrorů. V tomto žánru bývá zvykem začít atmosférou. Připomenu klasiku, Zánik domu Usherů. Poe začíná:
Po celý, kalný, ponurý podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek, v němž tísnivé mraky visely z nízké oblohy, projížděl jsem zcela sám na koni… A tak dál, až ke… zkáze domu Usherů. U Kinga bývá vstupní malér taky zabalen do mračen slov. Připomenu ale jako příklad filmové zpracování románu Christina. Carpenter začíná hned na výrobní lince, na které je vražedné auto vyrobeno a auto už tam zabíjí. Takže když Arnie vrak auta koupí, je jasné, do jakého maléru padl. Btw., Josef Nesvadba byl do mrti přesvědčen, že mu King nápad vražedného auta ukradl.

Vraťme se k tezi Zaveďte hrdinu do maléru a pozorujte, jak se z něho vybabrá. Ono to vypadá, jako že autor stojí opodál a pozoruje. To je důležité. King na mnoha místech knihy O psaní mluví s kritickým odstupem o zápletce. Zápletka že je pitomost? Budete nad tím kroutit hlavou. Vždyť přese King je mistr důmyslných zápletek. Kdyby zavítal do Prahy na besedu, bylo by dobré se ho na to zeptat.

Myslím, že „zápletkou‟ má na mysli krkolomné konstrukce, kdy autor mává nemilosrdně hrdinou ze strany na stranu bez ohledu na logiku a lidskou přirozenost.
Na lidskou přirozenost King hodně dbá. To „vybabrání‟, to je v jeho pojetí řetěz rozhodnutí a činů odpovídajících nastavené přirozené povaze hrdiny. Autor musí čtenáře přesvědčit, že postava jedná jak jedná nikoli proto, že ji k tomu autor nutí. Čtenář musí vnitřně cítit, že člověk takového daného typu by se takto zachoval.

Pak ovšem se od autora žádají dvě věci: především musí znát lidské typy a jejích jednání a musí umět je uvěřitelně, ba přesvědčivě prezentovat v ploše příběhu.

O tom si povíme v pokračování, nejspíš zase ve středu.

Christina jde po hrdinovi (vedlejším, určeném k vyhynutí) a ten je opravdu v maléru (nevybabrá se).