Skvělá kniha: Anomálie

Vím, že se takto recenze psát nemají, ale tohle není recenze. Ano, mám na mysli román Hervé Le Telliera Anomálie, vyšlo loni v Hostu, ve Francii v roce 2020. Román dostal v roce 2020 Prix Goncourt, to je ve Francii maximální literární ocenění. Navzdory tomu se jen ve Francii prodalo milion výtisků. Takže začnu anotací, která je na zadní desce knihy:

Po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata americká vláda zjistila, že nemá jasný postup pro řešení krizových situací. Oslovila tedy dva odborníky, aby vypracovali manuál ke každé situaci, s níž by se letová kontrola mohla setkat. Ti sepsali soubor postupů, a navíc přidali protokol 42 pro neočekávané situace. A právě ten je jednoho dne opravdu aktivován a oni jsou povoláni řešit situaci, s níž se dosud nikdy nikdo nesetkal.

V letadle z Paříže do New Yorku letí desítky cestujících. Mezi nimi jsou nájemný zabiják Blake, nigerijský popový zpěvák Slimboy, právnička Joanna nebo neúspěšný spisovatel Victor. Všechny spojuje jediná věc — vedou svým způsobem dvojí život. Během letu nastanou turbulence, jaké pilot ani posádka ještě nezažili. Naštěstí vše dobře dopadne a letadlo podle plánu přistává v New Yorku. Jenže něco je jinak. A výraz „dvojí život“

Pro recenzenta či referenta je potíž v tom, že se tu dopustí spoilování než by řekl švec. Proto jsem uvedl anotaci, víc neceknu a věnuji se tedy otázkám autorským.

Předmětný román je sci-fi, spadá do žánru bez nejmenších pochyb. Není to tedy ani fantasy, ani magický realismus. Opravdu jde o aeroplán a v něm se něco stane. Žánrová čistota je nezpochybnitelná.

Le Tellier je ale v jádru mainstreamový autor a dokonale zvládá techniku společenského a sociálního románu. Jako by ho napsal Frederick Forsyth nadaný vtipem a duchaplností Anré Mauroise. Strukturálně je to příběh postavený na principu slavného Mostu svatého Ludvíka krále od Thorntona Wildera, zfilmováno 1929. Princip: v daný okamžik se něco stane a autor sleduje osudy účastníků, kteří se shodou okolností sejdou na jednom místě v jednom čase. Tento princip  nacházíme v katastrofických příbězích: autor představí postavu A a B a C a tak dál a pak se díváme, jak v krizi obstojí. Takže on to zase není Le Tellierův vynález. Nejde ale o originalitu, ale o provedení.

Takto vzniklo plátno pro vypravěče a psychologa, zde také pro ironika a v jistém smyslu i politického komentátora. V klasické žánrové sci-fi je nápad v popředí a psychologie se z něho odvíjí. Obvykle je plochá a nepřesvědčivá, postavy jen naplňují nějakou tezi. Zde tomu tak není. Neobvyklá situace, skutečně anomálie, dává postavám prostor k naprosto přirozeným lidským reakcím a autor to mistrně zvládá. Plátno zasahuje i politiku a zde, zajímavost typická pro současnou dobu. Že tam vystupuje americký prezident, zjevně Trump, to je normální. Taky čínský prezident. Ale Rusko ne. Není důležité.

Slabinou sci-fi románů bývá závěr, jelikož úžas s nápadu se omrzí a je nutno to pak nějak dovysvětlit a dopytlíkovat. Ne zde. Čtěte až do konce. Pravda, logika závěru může vyvolat diskusi… ale nechci prozradit že vrahem je zahradník.

Dovedl bych si tento román představit jako film… on to v jistém smyslu film je. Údajně se už pracuje na televizním seriálu. Toho bych se trochu bál, aby se to nerozplizlo, on by ten film byl kompaktnější. Jenže asi nám ten covid filmovou produkci zabil.