Ondřej Křížek: Knihopád

Ondřej poslal do SF Dílny další povídku a to je dobře. Psát málo je jako nepsat vůbec… Moc pěkný nápad s vtipným vyústěním. Na konci připojím pár lektorských větiček.

Knihopád

„Karle, poslouchej,“ řekl jeden z mužů kráčejících po ulici, „vím, že jsi to myslel dobře, ale…“ nedořekl větu. Místo toho udělal posunek, kterým vyzýval svého kamaráda, aby pohlédl na okolí.
Mezitím se kolem nich prohnalo velkou rychlostí sportovní auto a rozvířilo hromady papírů volně ležících všude kolem. Jako by sáně prolétly sněhovou závějí.
Karel se zasněně rozhlédl, ale neřekl na to nic. Místo toho zastavil pod jedním ze stromů a natáhl ruku ke spodní větvi, kde utrhl právě dozrávající sbírku Nerudových básní. „Koukej, Hřbitovní kvítí, a já myslel, že je na ně brzo,“ pronesl nakonec.
„A k čemu to je?!“ řekl rázně druhý muž. „Vždyť dáváš všem to, co chce pouze hrstka z nich.“
Karel zvedl hlavu od knihy. „Tomáši, ty tomu pořád nerozumíš?“
„Ne, nerozumím tomu,“ ohradil se Tomáš. „Umožnil jsi jim mít ohromný poklad, aniž by za něj museli cokoli dát. Stačí natáhnout ruku a utrhnout ze stromu libovolnou knihu. Jsi geniální vědec, zušlechtil jsi znamenitou odrůdu, vážně — stromy plodící knihy, vždyť je to zázrak! Ale člověka tak snadno zušlechtit nelze. Však se podívej.“
Všechny stromy ve městě byly doslova obsypané knihami, které nikdo nesklízel. Některé z větví se pod jejich tíhou prohýbaly až k zemi. Ulice byla posetá přezrálými kusy, které volně opadávaly. Jenže za každý takový kus vyrostly dva nové.
„Jinak to nejde, Tome,“ povzdechl s upřímným smutkem v hlase Karel. „Víš…, když držíš v ruce knihu, nemáš v ní už místo pro zbraň, ale přesto nejsi bezbranný…“
„V jakém světě to žiješ, prosím tě? Já znám naopak mnoho knih, kvůli kterým byla pozvednuta zbraň,“ namítal Tomáš se vzrůstajícím rozhořčením.
„A ty myslíš, že za to mohou ty knihy?“
„Jistěže ne…, jen říkám, že se člověk dá snáze zkazit než zušlechtit.“
„Povím ti tedy, že nebudou mít na výběr.“
Než to ale dořekl, utrhla se jedna z těžkých knih a spadla kolemjdoucímu na hlavu. Její vazba povolila a stránky se rozlétly všude kolem.
„Krucinál fagot!“ začal nadávat dotyčný. „Už toho mám plný zuby — včera Dekameron, dneska Bídníci, a co zítra? To mi na hlavu spadnou snad samotní Karamazovi! Tak to ne!“ A vztekle zaběhl do jednoho z vchodů činžovního domu.
„To byla rána,“ poznamenal Karel. „Les Misérables,“ zasmál se tomu poněkud nuceně.
Když muž opět vyběhl na ulici, držel v rukou pilu. Tomáš s obavami pohlédl na Karla. Ten ale dál s úsměvem pozoroval rozčileného jedince mířícího přímo ke stromu. Když celý říčný přiložil zubatý plát a začal řezat, Karlův úsměv zmizel.
„Jak říkám,“ pokračoval ve své myšlence, „nemají na výběr. Buď začnou knihy sklízet a budou je číst, anebo se v jejich záplavě utopí. Podívej na toho s pilou — kdyby upoutal své oči četbou, nehleděly by nenávistně. Za každé ze sklizených děl totiž žádné jiné nevyroste. Mé stromy nebudou plodit, až všichni začnou číst. To je jejich jediná možná záchrana.“
Tomáš nevěřícně kroutil hlavou. „To přece nejde…, chceš svět zaplavit myšlenkami na papíře?“
„Já.., jen velmi nerad, věř mi to…,“ tvářil se Karel smutně, „ale bude-li to třeba… Ostatně nevěřím, že to bude nutné. Oni začnou číst, vím to… Začnou i ti, co nikdy nečetli… A časem vše přečtené pochopí. Protože číst znamená poznávat příběhy, chtít rozumět světu!“
Muž u stromu znovu zaklel. Plátek pily praskl. Zuby byly zohýbané. Vzteky pak zahodil svůj nástroj do hromady knih kousek od něj. Vstal a za dalších nadávek pomalu mizel dvojici z dohledu. Tomáš se díval ještě chvíli jeho směrem, než očima sklouzl opět k místu, kde se hodlal zuřivec vypořádat se stromem – na jeho kůře však nebylo nejmenšího škrábnutí.
Toho dne se, kromě pár větších požárů, kdy se zoufalý dav snažil pálit nahromaděné knihy, již nic důležitého nestalo. Vlastně ano — bylo tu ještě něco, co stálo za pozornost. Pár dětí lezoucích v parku po stromech utrhlo několik knih a pozorně se do nich začetlo.

Aston si myslí:
Ondřej správně staví na figurách. Máme zde skeptického Karla a proti němu Tomáše, vynálezce „knihoplodného stromu“. Vynález ale není každému po chuti a to je zde opět zobrazeno na postavě muže s pilou. Tak to má být: nositeli sdělení by měly být postavy. Nesmíme se spoléhat na kouzlo popisu. Ten muž s pilou je tu důležitý. Asi bych ho nasadil dřív, dávám v úvahu:
V úvodu je pasáž, že jede auto a víří papíry. Já bych tam  ty Bídníky nechal pánovi spadnout na hlavu hned na tom začátku, místo auta. No a v závěru by vyběhl s tou pilou. Byl by výraznější, víc bychom si ho všimli. U těchto short short stories je vždycky důležité postavám dávat ve správném načasování aktivní roli. 
No a kácet knižní strom, to je docela dost aktivní role… 🙂