ZLATÁ PADESÁTÁ: Na co se chodilo do kina (6)

Zábavy jsme si moc neužili, přesněji, museli jsme si ji vytvářet sami. Televize nebyla. Kina byla laciná, po měnové reformě V ROCE 1953 stály lístky v Praze na Václavském náměstí od jedné do tří korun, zato se tam nic kloudného nehrálo. Stály se stametrové fronty před kasou do kina na ruské trháky. Hlídka v poušti – tam na konci odhalili ďábelského angloamerického špiona, který měl tajný kód ve fajfce, Muži v sedle, to zase byla ruská jakoby kovbojka. K tomu se připojila detektivka či spíš špionážka české provenience Severní přístav s Rudolfem Deylem mladším v roli špióna. Brzy po shlédnutí filmu jsem viděl pana Deyla živého. Hrozně jsem se lekl, že sáhne do kapsy pro pistoli a zastřelí mě. Český film Akce B o likvidaci banderovců jsem viděl snad padesátkrát. Pak jsem ho shlédl po mnoha létech už jako dospělý a užasl jsem, jak denunciantské, ve všemu všudy prolhané a hanebné svinstvo to bylo! Jako děti jsme ovšem vnímali jen přestřelky a z nich nejvíc pasáže, kdy samopalné dávky do esesáků byly provázeny střelcovou žertovnou poznámkou ve stylu „jistě jste už dlouho neměli nic v žaludku“.

Senzační výjimkou byl bez ironie napínavý ruský špionážní film. Mám na něj vzpomínku, že se jmenoval  Muž sedmi tváří, ale ČSFD o něm nic neví. Byl samozřejmě válečný, respektive špionážní. Slyšel jsem o něm vyprávět od starších kamarádů jako o nejlepším filmu všech dob. Byl o mstiteli, bývalém herci, mistru v převlékání, který likvidoval esesáky a gestapáky v převleku za šéfesesáka a šéfgestapáka. Viděl jsem ho až někdy v šedesátkách a dodnes ho nechápu: byl totiž ostře polsky nacionalistický, odehrával se v Polsku, hrdinou byl Polák a na konci, kdy „muž sedmi tváří“ měl být nacisty popraven, přihrnuli se vojáci, ale nebyli to Rusové, nýbrž polská armáda. Přitom opakuji, byl to film z výrobního hlediska byl čistě ruský.

Oblíbené byly filmy válečné. Utkvěl mi v paměti Sedmý úder… a zase, ČSFD o něm nic neví. Bylo to o tom, jak Stalin vymýšlí údery a vyhání Němce z vlasti. Jeden ten úder byl v tom, že v noci Sověti instalovali reflektory a udělali noční útok a oslepené Němce postříleli. Další úder byl v tom, že si vojáci dali helmu na bajonet a vystrčili z okopu. Následovala německá palba. Pak znovu. Další palba. No a napotřetí to už byli sovětští vojáci živí, vyběhli ze zákopů a všechny Němce postříleli. V paměti mi uvízl komický moment – voják skrz prostřelenou přilbu prostrčil dva prsty (dva průstřely). Hlediště řvalo smíchem. Nesmím ale zapomenout na historické filmy, Koráby útočí a Hrdina Černého moře. Nesmím ale zapomenout na sci-fi špionážku Tajemství dvou oceánů o imperialistické podmořské základně na vystřelování torpéd. Z něho je tato fotoska:

Kapitolou pro sebe byl velkofilm Pád Berlína. O něm už ČSFD ví. Viděl jsem ho s rodiči na pracovním promítání, v té verzi jeho druhý díl vrcholil příletem Stalina do dobytého Berlína. Později snad měl být Stalin vystřihnut, tvrdí se – nemohu posoudit. Film jsem pak viděl až docela nedávno na DVD. Je to geniální dílo ruské propagandy. Významnou roli v něm sehrál Jan Werich, zpodobnil Hermanna Göringa. Film má čtyři postavy. Stalina, Hitlera a Aljošu (= ztělesnění LIDU). Hlavní sdělení filmu je v tom, že Göring ustavičně vyjednává zradu se Západem: k tomu se propůjčil Jan Werich. To není žádná epizoda, to je jedna z hlavních větví story: Sovětský svaz bojuje s Hitlerem a Západ hledá ke Göringovi cesty, jak se dohodnout a společně se pak na Sovětský svaz vrhnout. Od té doby se nic nezměnilo, teze Václava Klause a Lubomíra Zaorálka o Západu ohrožujícím Rusko jsou už v tomto filmu krystalicky jasně zobrazeny.

První západní film promítaný v socialistických kinech byl, tuším, Hamlet, dílo Laurence Oliviera z roku 1948. Nesměl se promítat v Praze, nýbrž na Zbraslavi. Reakce však opět ukázala, že nespí. Bývalí boháči, Václavem Lacinou tak trefně zobrazení v prototypickém „panu Jéminkovi“, utvořili automobilní most mezi Prahou a Zbraslaví. U Zlíchovského lihovaru se stopovalo: kdo jel na Hamleta, učinil gesto rukou, jako že drží v dlani lebku Yorickovu. A reakcionářovo auto zastavilo a stopaře naložilo. Podotýkám, že tehdy tam nebylo nic podobného čtyřproudovce, byla to v podstatě okreska a její pozůstatky najdete dodnes pod barrandovskou skálou.

Kapitolou samou pro sebe bylo kino Čas na Václavském náměstí.

V dětské vzpomínce mi splývá s kinem Hvězda zařízeným na nepřetržitý provoz a cosi mi napovídá, že původní kino Čas bylo na místě dnešní Hvězdy a teprve později ho přestěhovali na druhou stranu náměstí, do pasáže, která složitě obchází hotel Jalta (tehdy ještě tam byla díra v zemi po bombardování). Hádat se ale nemíním, snad byl Čas neboli Časák opravdu odjakživa v té pasáži. Jak tak úpátrám, byl v místech kde je dnes podzemí knihkupectví Luxor vedle hotelu Jalta.

Tam byl též nepřetržitý provoz, ovšem hrály se tam přírodní a naučné filmy. Lístek byl laciný, stál tuším něco přes korunu, korunu dvacet nebo tak něco. V hlavě mi utkvěl naučný film o nejnovějším sovětském vynálezu, o dlouhohrající desce.

„Bude hrát půl hodiny, protože sovětští vědci vymysleli, že na desce budou užší drážky a vejde se jich tam víc,“ hlásil jsem otci.

„To je pitomost,“ pravil otec. „Do úzké drážky by se nevešla ocelová jehla.“

V čemž měl nepochybně pravdu. Sám byl milovník vážné hudby, i ve Slapech byl schopen poslouchat Beethovenovy symfonie na gramofónu natahovacím na kliku, deska vydržela ani ne tři minuty a ke konci péro bylo už pořádně zvadlé, ale otec do smrti tvrdil, že jenom na takovém gramofónu měl pořádný hudební prožitek. Mimochodem, nikdy neuvěřil v existenci stereofonního efektu a považoval ho za obratný reklamní trik ničemů, vyrábějících gramofóny.

Do Časáku jsme ovšem nechodili kvůli barevným přírodním snímkům o krásách Gruzie. Vždycky na konci cyklu dávali americkou grotesku! Záhady jejich dramaturgie jsem nikdy neprohlédl, fakt je, že velmi často dávali Larryho (na příklad Larryho hráčem golfu jsem viděl jistě padesátkrát), přestože ideologicky byl preferován Chaplin. Jenže komunista Chaplin si asi hlídal svoje autorská práva bedlivěji, než majitelé práv po Larrym.

K návštěvě kina se vázala konzumace balené zmrzliny. Levnější bylo eskymo za padesát haléřů, luxusní byl nanuk na špejli, myslím že za 1.40 Kčs. Prodávali ho zřízenci, měli krabici chlazenou suchým ledem a zmrzlina se podávala z ruky do ruky. Dali jste sousedovi korunu, ten ji podal sousedovi a tak putovala k prodejci a stejnou cestou se vrátila zmrzlina.

Kino Blaník bylo spolu s Alfou nejmodernější pražské kino. Krásnou atmosféru měla   Lucerna a chválabohu, neztratila ji dodnes.