Tramvaje – konduktéři

Pokud se někdo zajímá o pražské tramvaje, mám pro něho link na speciální webovou stránku věnovanou tomuto tématu Já se omezím skutečně jen na vzpomínání.

Kde začít? Asi u osoby konduktéra. V tramvajích se prodávaly lístky, a prodával je průvodčí (nebo paní průvodčí). Průvodčí měl na sobě černou uniformu s čepicí. Nosil na břiše bachratou koženou tašku s lístky. V době mého dětství stál dětský lístek (s modrým pruhem) třicet, dospělý šedesát haléřů. Na popruhu tašky měl tramvaják kelímek s houbičkou na vlhčení prstů (aby se mu snadněji trhaly lístky) a kleštičky: na lístku musel procvaknout číslo tramvaje, datum, hodinu a úsek, ve kterém cestující nastoupil. Průvodčí též dbal na pořádek ve voze. Mohl komunikovat s řidičem – po délce vagónu po jeho obou stranách se táhlo kožené lanko. Průvodčí škubl, zvonek cinkl a řidič tramvaj rozjel nebo naopak zastavil, jakmile průvodčí škubal několikrát za sebou – za jízdy.

Na nás parchanty si dávali průvodčí pozor. Shromažďovali jsme se pokud možno na plošinách. Bavilo nás sypat písek násypkou na koleje (kisna s pískem patřila k výbavě, řidič sypal písek v zimě, aby při jízdě do kopce kola neklouzala) a obzvlášť zdatní nezbedníci do násypky čůrali. Některé typy tramvají bylo možno za jízdy rozkývat. Dělali jsme to na dlouhém úseku v Praze na Žižkově od Olšanského náměstí k Nákladovému nádraží. Musela na to být parta dobře pěti kluků, a rytmickým pohupováním se po krátké chvilce podařilo vůz rozkývat.
Na tramvajácích a konduktérech zvlášť jsem obdivoval chůzi. Dovedli se procházet po tramvaji, ať jela tramvaj sebe rychleji. Měli námořnický krok, léty vycvičenou rovnováhu. Když takový konduktér stál a štípal si lístky do foroty, měli jste pocit, že zapustil kořeny do podlahy (ta byla roštová, dřevěná). Málo kdy se konduktér dotkl, natož aby se zavěsil do koženého poutka (některé typy měly poutka dřevěná, kulatá, dokonce s reklamou – pozůstatek z první répy!

Zajímavou kapitolou bylo naskakování a vyskakování. Na fotce níže je dobře vidět, že dveře  byly otevřené, měly stupátko a po obou stranách svislá madla. To byl technický předpoklad pro visení, ale také naska/vyskakování. Velmi často na stupátku visel doslova hrozen lidí – bohužel jsem nenašel fotku. Visení je jednoduché: chytíte se a nesmíte se pustit. Počet lidí je dán rozměry stupátka. Kupodivu toto visení nikdo tehdy neřešil, jako že by to bylo zakázané a pokutované. Prostě, viselo se.

Vyskakování se dělo samozřejmě jaksi ve směru jízdy, to dá rozum. V jaké rychlosti? To záleželo na skokanově umu. Já chodil do školy, jak už jsem tu psal, na Sladkovského náměstí, většinou pěšky, ale občas tramvají. Ulice, dnešní Seifertova, jede od stadionu Viktorky do kopce, ale na úrovni náměstí  přechází do – skoro – roviny. V tom bodě jela tramvaj nejpomaleji a tam se skákalo, protože zastávka byla až o sto, možná dvě stě metrů dál. Takže – ve směru jízdy.

Naskakování samozřejmě bylo nejsnazší ve směru jízdy, tedy běžec dohnal rozjíždějící se tramvaj, chytil se madla a vyskočil na stupátko a už se vezl. Ovšem ti velcí frajeři naskakovali proti směru: v jednom okamžiku se chytil madla, skočil a nechal se jakousi dynamikou jízdy vtulit na stupátko. Pravda, tohle se dělalo, když vůz ještě jel hodně pomalu, opouštěl stanici. Já to neuměl a už se to nenaučím.

No a pak přišly vagóny se zavíracími dveřmi a bylo po legraci. Ta fotka dole je klasická, pořídil ji fotograf – legenda, Přemysl Koblic.

28.11.2003, doplněno dnes, 26.2.26