Vyšel román Ultimus

Do ruky jsem knihu dostal v pondělí 11. října 2021 ve dvě hodiny patnáct v knihkupectví Fantasya v Šafaříkově ulici v Praze. Vedla k tomu dlouhá cesta.

Začala v polovině sedmdesátých let, krátce potom, co jsem dopsal román Měsíc mého života. Tehdy jsem zkonstruoval situaci, kdy je na Měsíci vězení a to je zrušené. Vězni odejdou takzvaně na svobodu – a vrátí se, protože zjistí, že jim v tom vězení je v podstatě líp než venku. Začal jsem to psát – nezachovaly se ani trosky původního rukopisu. I kdyby se zachovaly, nebylo by to moc platné. Psal jsem to ve starém Wordu, kódování Kamenických, dnes už to nejde převést do aktuální textové podoby. Náběhů jsem měl několik a vždycky příběh uvázl na písku. Ve všech původních verzích byl Kuba zavřený ve vězení, Ultimus se jmenoval už v prapůvodní verzi. Co tam ale s ním? Dostane se do všelijakých situací. Pak je vězení zrušené. Jak to ale zařídit, aby se vězni vrátili? Takto jsem Ultimus pojal ještě v roce 2010, to bylo naposled, kdy jsem se románem vážně zabýval. Ukázku – pořádně rozsáhlou, osmdesátistránkovou, text máte zde. Po osmi letech, zase v listopadu, jsem se zase pustil do práce. Ukázku ukázku máte zde. Myslel jsem, že jsem se posunul, ale zase to vyšlo na prázdno.

Mořil jsem se s tím půl roku, až přišlo rozřešení. Pořád mě svazovala povinnost vést Kubu jako vězně. Tak to bylo předurčeno Rockem mého života. Tím pádem jsem ho musel mít coby mukla a ten mechanismus, proč by se propuštění vězni chtěli vrátit, by nutně vedl k tomu, že by ve vězení musela být nějaká subkultura kšeftařů a ta že by těžila z něčeho, co ve vězení je. Z čeho? Měl jsem i variantu, že tam bude nějaký důl na něco.

Tohle všechno jsem zahodil. Kuba přichází do Ultimu jako starožitník nakupovat staré antikvární roboty. V téhle variantě už byly na scéně aktivistky sdružené coby altera Perla, bojovnice za práva robotů. Vylouplo se pěkné napětí mezi nimi a Kubou a ohromně se uvolnily ruce.

Ne ale úplně.

V románu Rock mého života je to tak představeno, že Kuba je v base čtyři roky – bez Dědka Čucháka, ten zůstává v Arkádii. Navymýšlel jsem si krkolomné konstrukce, aby nějak s Kubou komunikoval a mohl zasahovat do děje. Bylo to mučivé. Nakonec jsem se rozhodl: pryč s tím, na Ultimus pojedou spolu, Kuba a Dědek. Bez téhle dvojky to nefunguje. Jsou jako Laurel a Hardy. Na Ultimus přicházejí jako experti, aby poradili a pomohli odstranit problém. Vězňové tu demontují šrot, ten je ovšem sci-fi, to znamená že i v demontovaných troskách jsou zbytky inteligence. Ty se občas propojí a vznikají vražedné pseudoorganismy. To je problém, který mají Kuba s Dědkem vyřešit.

Nezbývalo než… to nejdůležitější. Proč vězni odmítnou zrušení kriminálu? Co je tam poutá natolik, že vzdorují odchodu na svobodu?

Připadá mi zřejmé, že lidé čím dál víc mají sklony žít život někoho jiného. Můj život je moje svoboda s obtížemi a riziky; umělý zprostředkovaný život je bezproblémový.

A teď vážně mimo dimenzi nějakého románu: kde kdo dnes straší umělou inteligencí. Že přijde a sežere nás. Přitom do našich životů stále naléhavěji vstupují vcelku primitivní způsoby, jak nám vnutit životy jiných a vede nás to odložit životy vlastní. Lidi chodí po ulici se sluchátky v uších – nechtějí slyšet život, oni dávají přednost dunění v hlavě. Rozšířená realita. Počítačové hry stále důmyslnější a realističtější.

Pořád ale je tu otázka interface. Ta vnucená realita vstupuje skrze smysly – zrak, sluch, hmat, jistě se podaří zvládnout jich všech pět. To je překážka – a zároveň poslední obranná linie svobody. Jak padne, bude se svobodou konec, budeme žít jiné životy a budeme šťastni. I ve vězení Ultimus.